Šanghaj, den druhý

Z hostelu jsem vyrazil v deset ráno. Plán zněl jasně: Dojít k Bundu. Na recepci jsem nechal notebook a říkal jsem si, že se vrátim tak kolem druhý hodiny.

Snídani obstaraly banány a kafe u McDonalda. Tři decky za 8 yuanů. Nekupto.

Ovšem, kdo by to byl řekl, že západní ulice vede na západ a ne na východ? Ještě mi furt bylo divný, proč je jeden barák kreslenej na druhý straně mapy. Že jdu na druhou stranu mě samozřejmě nenapadlo, říkal jsem si, že tu budo asi dva podobný baráky.

OMG. Že jsem na druhym konci, jsem zjistil, až když jsem došel na konec Nanjinský třídy, což je bulvár táhnoucí se celym centrem. Využil jsem příležitosti a důkladně jsem prolez chrám Jing’an. Chrám je to sice pěknej, ale služby návštěvníkům jsou naprosto tragický. Připomnělo mi to to nejhorší z výletů po ČR… akorát tam nedělali smažák.

Půlka chrámu je rozkopaná, nikde neni žádná brožurka s vysvětlivkama, do vrchního patra se nesmí, ale nikde se neříká proč, věže jsou zamčený zámkem a na záchodě neni papír. No děs. Aspoň, že to stálo jenom 30 yuanů.

Kolem taky kroužej žebráci. Ty místní jsou nejdrzejší, co jsem zažil. Neodradí je ani ignorování ani kroucení hlavou, stojej u vás celou dobu, co si něco fotíte, nebo si vyndaávte peněženku z baťohu. Když se jim chce, tak do vás začnou tim kelímkem i šťouchat a ještě říkaj “haló” (takhle foneticky). Kreténi.

Prolez jsem teda západ a nafotil nějaký fotky, došel jsem zpátky na Lidový náměstí a že teď už teda fakt půjdu po Nanjinský třídě na východ, směrem k řece, kde leží Bund. Přijdu na Nanjinskou třídu a tam spousty a spousty lidí.

Takže OK, Nanjinská třída je trochu přelidněná, dokonce asi o trochu víc než Václavák ve špičce. Ale jinak neni pravda, že by Šanghaj byla nějaká přelidněná, aspoň co jsem zatim viděl. K Bundu se dá samozřejmě dostat i ostatníma ulicema, kde skoro nikdo neni.

Stojim na začátku ulice a najednou ke mně mluví Číňan. Že prej odkaď jsem a že Česko je jeho oblíbená země a furt se na něco vyptával. Ale vyptával se stylem: “Tell me something about Prague. Tell me something about Prague Castle. Tell me something about Brno. Tell me something about Germany.” Nevěděl jsem, jak se ho mám zbavit. Navíc furt tvrdil, že spolu pujdem na kafe a vyměníme si čísla, aniž by se zeptal, jestli já chci. Několikrát mi řek, že jsem handsome jako herec. Byl to asi nějakej čínskej gay nebo já nevim.

Takhle se mnou šel několik minut, až nakonec vybral nějaký místo, kam se prej pujdem najíst. Tak mu povídám, že já nejdu. Úplně se nasral a začal mi nadávat, že proč jsem šel s nim. Nenechal si vysvětlit, že já jsem šel celou cestu pořád svym směrem a že on šel se mnou. Kokot. Nevim, co měl za lubem, ale měl jsem z toho celkem strach. Několikrát jsem zvažoval, že to vyřešim jako Ted, když měl vrátit modrej roh do restaurace. :)

Sotva jsem se ho zbavil a chtěl jsem si tam něco vyfotit, přiskočily ke mně dvě Číňanky. Že prej jsou studentky umění v poslednim ročníku a že tady nedaleko maj ateliér a jestli chci jít s nima. Já už měl hlad, že jsem šilhal (navíc jsem pořád od Jing’anu potřeboval na ten záchod), ale souhlasil jsem, že se na jejich umění teda podívám.

Odvedly mě do vedlejší ulice a vlezli jsme do místnosti plný nádhernejch obrazů. A jedna z těch holek začala mluvit o každym obrazu a co to symbolizuje. Takže jeřáb má dlouhej zobák, dlouhej krk a dlouhý nohy, tak symbolizuje dlouhej život. Lotos kvete i ve špinavejch vodách a nikdy se neušpiní, takže symbolizuje čistotu. Bambus symbolizuje čestnýho člověka, kterej roste pořád v lepšího a lepšího. Tygr je silnej a drak je nejmocnější zvíře v celym vesmíru. Kytka mei kvete v zimě, takže symbolizuje, že se nikdy nemáte vzdávat.

Ty obrazy byly fakt pěkný. Kterej se mi prej líbí nejvíc. Tak říkám, že ta kytka. Stojí 380 yuanů, ale my jsme studentky, to je fakt skvělá cena. A kolik stojí tadyta malá navěsta? Tři stovky. Holky, to je moc, já nemám tolik peněz, možná za dva tejdny, až budu odjíždět, tak mi dejte vizitku. My vizitku nemáme, teprve začínáme. A hrozně chceme, aby naše obrazy jely do Čech, tam ještě nebyly. Tohle dohadování trvalo minimálně půl hodiny.

Na dohadování si vzala slovo ta druhá. Když pochopily, že mi to fakt neprodaj, tak vytáhly ještě menší obraz a že prej za sto. Povídám vám, že by vymluvily z jalový krávy nejenom tele, ale i těch sto yuanů. Nakonec řekly, že si mám říct, na kolik si ten obraz cenim. A já jsem si říkal, když to uhádám na 50, tak to beru… Tak říkám: “No ale když řeknu, že dvacet, tak mi to stejně neprodáte.”

Když souhlasily, byl jsem docela v šoku a ptal jsem se, jestli se nezbláznily. Přitom celou dobu tvrdily, že jenom matroš stál 40. Tak jsem jim teda dal třicet a dostal jsem pěknej obraz kytky mei, kterej si pověsim na zeď, pokud ho neztratim. Ale jejich obchodní model fakt nechápu, vyrobit to určitě muselo stát víc než 30 yuanů. Leda že by dostaly zkoušku jedině, když jich dost prodaj nebo co.

Nakonec jsem se teda vymotal, došel jsem až k řece. Mezitim jsem odmít nějakou Číňanku, co mě zas chtěla oslovit (představa, že to zas bude ztracená půlhodina mě nenaplňovala zrovna blahem…). U řeky jsem si ani toho Bundu nakonec nevšim, měl jsem hlad a potřeboval jsem na záchod. Tak jsem rychle zalez do jedný boční ulice, našel jsem tam nějakej nudlo-rejžovej fast-food a najed se. Jídlo bude na fotkách.

Pak už mě na Lidovym náměstí zastavily dvě Číňanky (myslim, že z Kantonu) a že prej jestli nechci jít s nima. Myslim, že šly někam do baru nebo co. Kdybych nepotřeboval tolik srát, tak bych možná i šel, ale fakt jsem spěchal do hostelu.

Chvilku jsem si odfrk v hostelu a vyrazil do nočního města. Fakt je to hrozně pěkně osvětlený. Došel jsem zase až k řece, všimnul si Bundu a už jsem byl tak utahanej, že jsem chtěl jet metrem. Tak jsem se teda svez jednu zastávku za tři yuany. Ale nepovedlo se mi prolézt turniketem a podruhý to nešlo. Tak jsem musel za nějakym šéfem, ať mě pustí. :D Ve zdejší stanici jde páchat sebevraždy, protože je tam sice zábradlí, ale s mezerama na dveře. Metro bylo totálně nacpaný. Resp. prostor u dveří byl nacpanej.

Číňani taky ještě nevynalezli tak vychytanou věc jako že nejdřív se z vlaku vylejzá, pak teprve se do něj zalejzá. V tom jsou teda i cestující v Praze lepší. A to je co říct.

Na poslední jídlo jsem si zašel k McDonaldovi a dal jsem si Big Mac Menu. Kelímek s colou mi zaprvý zaplnil ledem až do půlky a zadruhý ta cola byla nějaká bez chuti, byla to spíš jenom voda. A hranolky nebyly slaný. FAIL.

Zejtra zase pokračování. :)