„Dej každému dni šanci, aby se stal nejkrásnějším dnem Tvého života“ řekl jednou Mark Twain. Míním, že tato myšlenka je velmi inspirující a přestože se mi to často nedaří, snažím se začínat každý den naladěn co nejpozitivněji. Rád bych se ve svém dnešním textu věnoval třem základním tématům, proč to občas nejde nebo proč čas od času ono ranní nadšení rychle vyprchá.
Jako první téma vezměme ku příkladu politické dění. Je velice těžké udržet si dobrou náladu, pokud si člověk čte vulgární výroky ministrů kultury nebo zdravotnictví, popř. hrubé urážky z řad téměř celé ČSSD vůči prezidentu republiky. V tomto směru chápu páně Mackův záhlavec Davidu Rathovi jako varovně zdvižený prst, že skutečně není možné říkat cokoliv a že si nikdo, a tím spíše ministr, některé věci prostě dovolit nemůže. Jak říká zakládající teoretik liberalismu Adam Smith: „Lidé nevolí nové dobré vlády, odvolávají ty špatné.“ K nadcházejícím volbám, kterých se poprvé aktivně zúčastním, vzhlížím jak s nadějí, tak se strachem. Se strachem, že lidé špatnou vládu nepoznají, a s nadějí, že ji poznat dokáží.
Další institucí, která mi často dokáže sebrat vítr z plachet, je škola. A poměrně překvapivě to nejsou vždy jenom nikdy nekončící maratóny testů, prověrek, zkoušení, referátů či seminárních prací. Řekl bych že mnohem častěji jde o nepohodu v něčem, čemu se často naprosto mylně říká třídní kolektiv. Za svůj život jsem prošel šestero různými třídami a zcela zodpovědně říkám, že v žádné z nich se nepodařilo docílit toho, že by se nevytvořily zcela antagonistické skupinky žáků. Myslím, že dvě tři desítky lidí bez společného zájmu (výjimky tvoří sportovní družstva atp., která společný zájem mají) prostě nemohou táhnout za jeden provaz. V mé staré, t.č. maturující třídě, se pořád něco dělo. Řekl bych, že jsem tam našel mnoho přátel. Chápu, že jsme kantorům mnohdy lezli na nervy, ale to je asi daň, kterou je nutno za dobrý pocit zaplatit. Moji nynější třídu si učitelé pochvalují, jenže kde nic není, ani smrt nebere. Třída je rozdělena na bezpočet miniaturních skupinek, jejichž členové pro vnější komunikaci často neumí použít žádný přívětivý tón. V takové třídě je přežití jedné hodiny pouze jedna velká nuda (dokonce větší, než když jsem na skautském táboře musel vydržet 24 hodin v lese nikým neviděn). Přežití přestávky se pak rovná nadlidskému úkolu. Aby nedošlo k nedorozumění: Toto je sice kaz na mém ročním pobytu v Německu, jeho positiva však nadále převažují a v žádném případě ho nelituji.
Opusťme školní lavice a podívejme se do školních chodeb a mimo školu. Všude, kam se podíváme, uvidíme páry lidí, kteří nerozumí slovům láska nebo mít rád. Říkají, že mají rádi člověka, se kterým nikdy nemluvili, pronášejí filosofická moudra o lásce, aniž kdy poznali něco jiného než týdenní známost. Jsem doslova šokován tím, pro jak velký díl gymnaziálních studentek jako by neexistovalo nic jiného než tak povrchní věc jako vzhled a peníze. A to má prosím jednou být elita národa! Skutečně se divím, že se necítí ani trošku trapně, když pro ně až k samým dveřím gymnázia přijede o mnoho starší frajer v léta nemytém autě západní značky se slunečními brýlemi na nose a pilinami v hlavě. Myslí si snad, že si z toho my ostatní sedneme na zadek? Ne, ne, to si musím ťukat na čelo. Škodolibě jsem se musel usmívat, když mi jedna kamarádka o jednom lamači dívčích srdcí řekla, že se jí líbil, dokud neotevřel pusu. Abych upřesnil, co mám na mysli — ruší mě, že na elitní škole je takové množství dívek (hochů též, co si budeme povídat), které nezajímá, co ten druhý říká, ale jen to, kolik má na hlavě gelu.
Pokud by snad někdo z výše uvedeného nabyl dojmu, že jsem se svým životem nespokojen, tak ten se mýlí; jsem plně spokojen. Pokusil jsem se pouze nastínit trojici skutečností, u kterých bych si uměl představit, že by mi nemusely tak často kazit dobrou náladu. Svoji úvahu bych zakončil životním moudrem Jeana Paula.
„Život je jako kniha, blázen v ní letmo listuje, moudrý při čtení přemýšlí, protože ví, že ji může číst jen jednou.“