Suzhou, čínské Benátky

Do Suzhou jsem dorazil expresnim vlakem ve dvě odpoledne. Ještě předtim na nádraží v Nanjingu jsem ale během jedný hodiny čekání od sebe musel odehnat čtyři žebráky, z toho jeden se tvářil, že je hluchoněmej, jeden byl ohnutej v pase skoro do pravýho úhle a jedna neměla ruku. Ale je neuvěřitelný, jak jsou otravný. Nikdy bych si nemyslel, že pražský bezdomovci by mohli někomu jít příkladem ve slušnosti, ale ty čínský žebráci by se od nich mohli lecčemu přiučit.

Expresní vlak stál těžký prachy a jel fakt rychle. Podle LCD panelu nade dveřma jsme občas jeli i přes 280 km/h a kolem to pěkně svištělo.

Na nádraží jsem musel přesednout na autobus, což slibovalo dobrou zábavu, protože jsem nevěděl, kam mám jet. Přijdu na zastávku a tam čtyři běloši. Tak se ptám, jestli taky nejedou do hostelu Mingtown, čemuž jeden z nich přitakal. Tak jsme nastoupili a jeli.

Ukázalo se, že je to Australan a nemá rezervaci. Jméno jsem zapomněl, ale byl z Brisbane, vystudoval účetnictví (nejnudnější obor na světě?) a teď cestuje po Číně. Zbejvající dva běloši byli Italové z Říma. Italská kočka Flavia a fanoušek Lazia Alex. Oba vystudovaný ekonomové a jak jsem pochopil, teď studujou ekonomii v Šanghaji. Ty přijeli ale jenom na skok, podívat se na jednu zahradu a zas zpátky do Šanghaje ještě ten den večer. Jo a všichni už byli v Praze.

Taliáni vystoupili u nějaký tý zahrady a my jsme zbyli jenom dva s Australákem. And then there were two. Autobusák nás vyhodil na nějaký zastávce a my se jali hledat hostel. Byla to pouť plná dobrodružství a zajímavejch rozhovorů Aussie vs. Číňan. Australan se ani nesnažil potlačit svuj australskej přízvuk, takže na čínský důchodce mluvil stylem Ah betcha ‘ts close, maa.

Nějakym zázrakem jsme nakonec dorazili, já se ubytoval, ale Australan bez rezervace musel o dům dál. Po děsivý zkušenosti z Nanjingu jsem se ubytoval u stejný firmy jako v Šanghaji a dobře jsem udělal.

Vyrazil jsem obhlídnout terén a udělal pár fotek. Bydlel jsem v jedný z nejmalebnějších uliček ve městě, s vodním kanálem a spoustou kaváren, uměleckejch shopů, galerií atd. Jezdí tu taky spousta cyklistů a skútrů, akorát narozdíl od skutečnejch Benátek tu všechny skútry vypadaj tak, že se musí rozpadnout na nejbližší křižovatce. Fakt jsem tu neviděl ani jeden, co by byl mladší než 10 let.

Dorazil jsem až k jedný pagodě, ale už zavřeli. OMG, já nepochopim, proč Číňani zavíraj tak brzo. Večer začalo pršet, tak jsem zalez do hostelový restaurace, dal si burger a Tsingtao a pobyl na internetu. Burger byl sice docela drahej, ale nikam jinam se mi v tom slejváku chodit nechtělo, viď.

Šel jsem spát brzo, protože jsem chtěl brzo vstávat, ale skoro jsem se nevyspal. Tentokrát jsem měl na pokoji rovnou dva cápky, co chrápali. A na střídačku, takže nebyl klid ani chvíli. Navíc jeden z nich, tak padesátiletej Američan s kufříčkem na kolečkách se převaloval na posteli tak, že jsem si vždycky připadal jak na kocábce ve vlnobití (spal na palandě nade mnou). BTW, doufám, že kocábka nemá nic společnýho s Kocábem…

Druhej den jsem si dal v hostelu american breakfast (toustovej chleba, párky, slanina, omeleta, džus), šel koupit známky, odeslal zase nějaký pohledy a vypravil se znova na tu pagodu. Byl z ní pěknej výhled. Celkově je mi tohle město mnohem sympatičtější než Nanjing. Pak koukám do mapy, co jsem získal v infocentru, že prej kdo je v Suzhou, musí jít na Tygří kopec. Oukej. V mapě vidim, že je to sice trochu z ruky, ale dá se tam dojít pěšky. Byla ta dost dlouhá štreka a na konci jsem trochu bloudil, ale Tygří kopec jsem našel. Dostal jsem studentskou slevu, poprvé. Do hlavní atrakce Tygřího kopce, pagody, která se ze svislýho úhlu naklání o čtyři stupně — pardon, o 3°59” — vás samozřejmě nepustí. Ale její okolí s magnoliema, čajovejma keřema a čínskejma vilkama je fakt pěkný.

Vylez jsem a pak jsem zjistil, že je tam vevnitř něco, co bych ještě chtěl vidět. Chtěl jsem se vrátit zpátky, ale čuměli na mě jak na blázna, že chci jít podruhý na ten samej lístek. Jak kdybych chtěl, aby mě tam hostil sám prezident nebo co.

Pak už jsem měl docela velkej hlad, tak jsem se nechal zlákat nějakou šejdířkou na její oběd. Byl dobrej, ale jak spočítala závěrečnou cenu, mi zůstává záhadou. Jídlo stálo 18 a k tomu jsem si dal nějaký shitovní japonský pivo Suntory a dohromady jsem platil 31. Pochybuju, že to pivo stálo 13.

A teď se mi kousnul Word a přišel jsem asi o dva odstavce, krucififx!

Samozřejmě, že nikdy na veřejnejch záchodcích neměli papír a já jsem si ho samozřejmě zase zapomněl vzít. Když už bylo namále, našel jsem McDonalda, kde papír sice taky chyběl, ale pokladní od hamburgerů se mi podařilo přesvědčit, že potřebuju papír, a tak všechno dobře dopadlo. I kafe jsem si nakonec koupil.

Nakonec jsem do Zahrady skromnýho úředníka doklopýtal hodinu před zavíračkou. Stálo to 70 yuanů, ještě se ke mně přifařila milá Číňanka, která chtěla další stovku za to, že bude muj osobní průvodce. Škoda, že to byla taková pálka, jinak bych to využil. Protože jenom tak koukat na kytky je celkem nuda.

Běhal jsem po zahradě značně rozčílenej, protože mi připadala za ty prachy dost malá. Po půlhodině se mi konečně povedlo najít, kde se jde do druhý — větší a hezčí části zahrady. Ať žije čínský značení. Čtvrt hodiny před koncem vás začne vyhánět klaksón. Tak jsem vzal nohy na ramena, odmávnul dalšího otravnýho kolotaxíkáře (oni normálně neváhaj slézt z kola a jdou vás přesvědčovat, že musíte jet s nima, přestože vědí úplný hovno o tom, kam jedete), a po osmi hodinách na nohou se dobelhal do hostelu.

Tady už jsem si koupil jenom jeden pěknej suvenýr a jinak jsem odpočíval u večeře, Tsingtaa a internetu. Zejtra poslední štace mýho tripu, totiž líbánkové město Hangzhou.