Protože jsem už odnepaměti škout, se kterým jsem mj. dosáhl zatím nejvyššího úspěchu (druhé místo v republice), napíšu sem něco o jednom z nejzajímavějších okamžiků, který mezi vším, co jsem se škouty prožil, vyčnívá svou zvláštností. Navíc se s tim furt vytahuju, protože takovýhle věci normální člověk nedělá :).
Pozor, článek obsahuje velké mnužstvo hovadských fórů, které pochopí jen správná hovada.
Takhle jsme byli čtyři škouti (Milan, Honza, Hlásek a Jerzy), co jsme se narodili v jednom roce a kámošili jsme spolu. Později sice někteří zkoktovatěli a navzájem se údajně nekámoší, ale to není pro dnešní příběh důležitý. Důležitý je, že jsme v roce 2001 začali plnit Tři orlí pera, k čemuž jsme splňovali obě dvě podmínky. Měli jsme první stupeň (i když např. centrální motorický test bych nezvládl asi ani dneska :)) a bylo nám 15. Tři orlí pera jsou tři kulervoucí zkoušky. 24 hodin nejíst, nemluvit a nebýt viděn. To vše zvlášť. Obvyklý postup je začít mlčením, protože je to zkouška zdaleka nejtěžší. Poté se volí naopak nejlehčí hladovka a uzavře se to pobytem se srnkami a jinou zvířenou.
Zkouška první — mlčení
Na jednom táboře se každá zkouška smí dělat enem třikrát. A celá zkouška se smí dělat enem na třech táborech. Takže pokusů je celkem devět. Na devátý pokus to dělaj jenom opravdový borci, co pijou nahoře bez.
Já si tuhle zkoušku udělal na třetí pokus. Poprvé jsem se prokec v moři, ale už nevim čim. Ale vim, že to bylo trapný jak Leopold na dálnici. Podruhý jsem se prokec při službě v kuchyni u Karla Kachyni. Na této službě se definitivně zrodila věta: „Cos udělal?“ To bylo tak: Házeli zme nějaký bolševický noky do vroucí vody, ta mi vychrstla na ruku, já se moh potentovat z toho, jak mě to pálilo, a Milan se mě v naprostym klidu zeptal: „Cos udělal?“ Ani jsem v tu chvíli nevěděl, jestli se mám víc smát, nebo jestli ho mám zabít. Na této službě jsme taky viděli malou slečnu, kterak si vylila mlíko z hrnku na hlavu. (Ale jinak jsou škouti docela normální, myslim že.)
Kdyby se snad nějaký kverulant chtěl zeptat, proč píšu „škout“, tak ať to ani nezkouší, bo bych doň vidle zavidlit musil. Tento kverulant totiž evidentně nečetl Jaroslava Foglara, konkrétně to bylo myslim v Táboře smůly. Tam je vůbec spousta frků.
Povedlo se mi neprokecnout se ani při hymně, ani při sekání Sokolem, ani s vodou v hubě a na třetí pokus jsem to splnil. Pokud najdu své zápisky z mlčení, někdy v budoucnu je určitě zveřejním :).
Předem upozorňuji každého, kdo by si to snad chtěl vyzkoušet, že se jedná o psychicky velice náročnou zkoušku. Následující dny po úspěšném zvládnutí jsem cítil jakousi mluvící deprivaci a chtěl jsem toho namluvit děsně moc. Ještě asi dva roky poté jsem se ale budil ze sna s tím, že jsem se prokec. Už to ale snad zmizlo.
Zkouška druhá — hladovění
Tahle zkouška je vážně extra lehká. Už jsem ji dokázal splnit jednou jako vlčák do bobříka hladu. A jednou jsem ji jako vlčák taky nesplnil. To proto, že jsem si dal do pusy bonbón. Nemůžu si pomoct, ale podle mě to není jídlo. Poté už jsem to zvládl, i když jsem se nad ránem za kuchyní pozvracel. Jakožto odrostlý škout už jsem s touto zkouškou neměl problémy, akorát jsem jednou do úst šťavel kyselý vsunul. I poznal Bůh, že to není dobré a myšlenku mi podsunul, abych šťavel z úst ihned vyplivnul.
Akurát jsem měl s Hláskem službu na přívoz jídla (místo spaní). Jenže velký šéf Lovec nám řekl špatně čas, kdy tam máme bejt, a pekař frnknul dřív, než jsme tam dorazili. Musim říct, že v tuhle chvíli jsem měl hlad jako bejk. Začínal jsem po snídani. Nejhorší je to kolem oběda, pak už je klid. Až tedy na ten závěr.
Zkouška třetí — osamění
Nebýt 24 hodin viděn, to je docela kumšt. Nejeden škout se vrátil, že ho našel houbař, či že ho vyvrtal vrt Bobbyho Ewinga. Já šel do lesa těsně před budíčkem den po náročném pochodu na Řím, ze kterého jsem měl ještě v zádech prohlubeň způsobenou ešusem, co se nechtěl do batohu nijak foremně složit. Takže jsem se z toho v lese vyležel.
Udělal jsem si bejvák. Rozložil Hláskovo celtu (ano, to je ta, který se Kubiska bojí, že zadržuje vlhkost), na ní rozložil karimatku a kariotce a několikrát zachrápal, protože v lese je nuda jak v Brně. I když teda přemejšlim, jestli to v lese náhodou nebylo zábavnější než ve 3.D. Mám dojem, že bylo. Blbý bylo, že jsem měl strach pustit si rádio, aby na mě nikdo nepřišel, a sluchátka jsem neměl. Vzal jsem si s sebou něco na čtení, to jsem ale okamžitě přečetl.
Pro osobní pobavení jsem zahrál, jak si Schwarzík čistí svůj chrup, a co nevidím, na ruce mám klíště! Co s tim? Nejprve jsem ho zkusil ukroutit sirkou. Ale asi to nemám tak v ruce či co, ale na sirku se moje klíště nenachytalo. A protože jiné možnosti jsem neviděl, vzal jsem nůž a klíště i s kůží odstřihl. Stopa byla vidět ještě léta poté, ale poslední průzkumy hovoří o tom, že už tam nic vidět není.
Když jsem zkoušel otevřít univerzálním nožem konzervu od paštiky, zjistil jsem, že ten nůž je univerzálně na h… Proto jsem použil nůž odklíšťovač, prostě jsem to otevřel normálně nožem. Poté jsem s tímto nožem vyřezával, což byla jediná zábava, kterou v tom lese šlo provozovat. Jenže po chvíli jsem zjistil, že po noži není ani vidu ani slechu… a už jsem jej nenašel. Nenašla jej ani průzkumná četa o den později.
Poté, co jsem zahlédl veverku na stromě se za mnou ozval děsnej lomoz. Nějakej týpek začal asi deset metrů ode mě kácet stromy. Musel jsem si tedy sbalit saky paky a přemístit se opodál. Zaběhl jsem do školky smrčků. Tam jsem to tam zaparkoval a po zbytek dne jsem se odtud ani nehnul.
Jediným vyrušením z totální nudy byla bába, co si povídala se psem, hleděla směrem na mě, a i přes můj maskovaný spacák modré barvy mě neviděla. Těsně před spaním jsem jedl Disko, a považte, nedokázal jsem ho sníst celé. Nikdy by mě nenapadlo, že to jde, ale když se člověk celej den ani nehne, tak se ani nic jiného čekat nedá. Už jsem ve tmě ležel, a najednou slyšim kroky asi tak půl metru za sebou. Neměl jsem odvahu kouknout se na to, co to je. Ne proto, že jsem si myslel, že by mě to sežralo, ale proto, že kdyby to byl člověk, asi bych mu ho uříz, kdyby mi to zkazil takhle těsně před koncem. Nekouknul jsem se a usnul jsem. A považte znovu, nebyl jsem schopen spát déle než do 5. hodiny ranní. Tak jsem se musel pronudit ještě až do šesti. To už jsem ale nějak zvládnul, přišel jsem zpátky do tábora, kde mi jako první pogratuloval brat Kůra. Před budíčkem jsem se ještě šel vykoupat a po rozcvičce následovalo obligátní vržení do potoka.
Tím jsem tedy završil svá Tři orlí pera. Jako jediný z naší štverky jsem dokázal hned na prvním táboře splnit mlčení, ostatní čekali na nějaký validnější pokus v dalších letech.