Vždycky budeme mít Pařížskou

Plán zněl jasně. Co nejrychlejc doběhnout do cíle. Avšak měl 42,195 zásadních překážek. Zde je necenzurovaný zápis.

Jak jsem psal, byl jsem trochu nastydlej. V sobotu jsem tomu ještě přidal, takže jsem skoro nemoh mluvit. Znechutila mě fronta na pasta party, takže jsem se nemoh navečeřet zadarmo :) . Start závodu byl v neděli v devět ráno, což znamenalo poslední jídlo v sedm, což znamenalo jít spát po pravidelné dávce Futuramy na Coolu a vstávat před šestou.

Já vim, že některý lidi vstávaj v šest (i dřív) celej život a za gymnaziálních let by to nedělalo problémy ani mně. Ale poslední roky jsem vstával nejdříve v 7:00 a to maximálně jednou týdně (a připadalo mi to jako naprostá nehoráznost. Jinak jsem se hlavně poslední semestr naučil vstávat, až se vzbudim, protože mi předměty začínaly pozdě.

Se vstáváním by ovšem nebyl takovej problém jako se snídaní. Na základce, na gymplu ani na vejšce jsem nikdy nesnídal. Hned po probuzení do sebe zkrátka neumim nic nasoukat. Když jsem musel snídat v létě v půl pátý ráno, než jsem šel do práce, musel jsem se strašně přemáhat.

Teď jsem věděl, že se musim nasnídat poměrně vydatně. Co vám budu povídat, málem jsem z toho pozvracel, jak mi to nešlo. Jenom kafe jsem do sebe tlačil hodinu. Nakonec to spravil chleba se sejrem a jogurt a pulitr coca-coly, nedlouho před startem ještě banán a kus carbosnacku.

Pak jsem se šel ještě probudit do vany, vzal jsem si dres z půlmaratónu a připevnil na něj číslo, oblík se, zalepil bradavky a vyrazil do ucpanýho metra. U fildy jsem se měl setkat s Adamem a octem. Kupodivu oba dorazili, Adamovi rodiče přišli zrovna ve chvíli, když jsem si dle Škorpilovy rady mazal… řekněme třísla.

Teď to chtělo ještě vyhledat záchod, k čemuž jsme zneužili nějakou restauraci na Staromáku. A pak už šupky hupky do Celetný do řady. Přelézt ten plot se ukázalo jako docela čelinč :)

Pak zase pustili muziku z Pevnosti Boyard a odstartovali to. Stáli jsme poměrně na začátku celýho startovního pole, takže pod bránou borců jsme probíhali se zpožděním 44 sekund. Došlo mi, jakou jsem udělal strategickou chybu. Na začátku žhlo slunce jako blázen, já měl žízeň a první občerstvovačka měla přijít až za tou zatáčkou v Libni, kde jsem zahajoval svůj úsek juniorskýho maratónu ve čtvrťáku.

Běželi jsme Pařížskou (kterou se vybíhá ze Staromáku pryč) a já povídám: “Teda já mám žízeň jak kráva.” A přede mnou jeden běžec ze Sokolova a podal mi svojí flašku. Měl jsem štěstí :) . Zato jsem ho na Smíchově předběh ;) (Ale o tom až potom.)

Běžíme po Mánesáku a pak k matfyzu a do Libně. Sleduju mezičasy a tep. Předpoklad, že poběžim na tep pod 140 se ukázal jako zcela scestný. Holt jsem si na tréninku neměl jak změřit vzdálenost, no. Běželi jsme na tep asi 153 a měli jsme tempo přes 5:20 min/km. A to mi teda moc nešlo pod fousy, ale říkal jsem si, že to necháme zatim uzrát.

Běželi jsme s Adamem vedle sebe a kecali jsme. Přestože je to též člen Republikového výboru Svobodných, o politice jsme se nebavili :) . Hlavně jsme rozebírali závod, občas jsme zabrousili i jinam, např. na Futuramu a tak.

Zde musím udělat vysvětlení pro neznalé čtenářky. Tempo kolem 5 min/km je tak pomalé, že si při něm borci mohou bez obtíží povídat. Ostatně, když mě předbíhal na půlmaratónu Radek Zadek, běželi jsme tempem 4:15 a taky jsme si povídali celkem bez problémů. Obtížnější to začíná být až při vyšších rychlostech. Např. na patnáctistovce, kterou jsem v osobáku běžel za 4:47, jsem si fakt s nikym nepovídal :)

Z Libně jsme proběhli zase na Staromák, pak na Ovocňák a Václavák. Tady už jsme stáhli průměrný tempo na 5 min/km, tzn. okamžitý tempo bylo o něco rychlejší. To se mi začínalo líbit, protože to bylo přesně podle plánu. Potom do Nuslí a dolů do Modřan, kde byl veledůležitej mezník 21. km. Půlmaratón jsem dokončil v čase 1:44:29, což byl v tu chvíli můj nejhorší výkon, ale zato jsem se po něm poprvé cejtil úplně v pohodě (teda až na ten kotník, kterej se začínal ozývat).

Do cíle tak zbejval další půlmaratón a zatím jsem se cejtil OK, což bylo nejdůležitější. Začal jsem na občerstvovačkách jíst (což asi bylo pozdě). Táta mi před Palačákem podal carbosnack, kterej jsem sněd, protože tam rozdávali nějaký pití, ale zrovna jim došly kelímky :-/. Takže se stalo to, co jsem nechtěl. Měl jsem zalepenou hubu další dva kilometry, než přišla občerstvovačka a zapil jsem to.

To jsme byli někde na 24. kilometru a viděl jsem, že Adam začíná mít problémy. Jednak zmlknul a jednak se mu nějak nedařilo držet tempo. Visel za mnou jak na gumě. Když jsme přiběhli na metu 28. km, rozloučil jsem se s nim a trochu do toho šlápnul.

Tohle byl asi nejhorší moment závodu (jsem si myslel v tu chvíli :) ). Cejtil jsem se v pohodě, ale do konce ještě chyběla taková dálka. 14 km neni moc, ale pořád platilo, že každym dalšim krokem si stanovuju novej osobák v uběhnutý vzdálenosti a nemám tušení, co jsem schopnej vydržet.

Ale říkal jsem si, že to prostě zkusim, i když původně jsem to chtěl zkusit až o čtyři kilometry pozdějc. Natáhnul jsem krok, tep mi vystoupal na 170, kde se držel a já to hnal směrem k fildě (opět).

Tam však přišla bída na kozáky. Dostal jsem hypoglykemickej záchvat. Ne že bych ho nezažil už stokrát po fotbale, při běhu nebo na kole. Ale tohle bylo jiný. Tady jsem věděl, že v cíli nebudu další skoro hodinu a věděl jsem, že nemůžu zpomalit a ulevit si. Hlavně mě děsilo, co se mnou bude, jestli to se mnou někde na trati sekne. No nedalo se nic dělat, musel jsem spěchat na občerstvovačku pro pomeranč. Jak to tak bejvá, občerstvovačky jsou na každym rohu, když je nepotřebujete, ale jakmile vám hrozí ARO, přijde občerstvovačka až za 4 kilometry. To mě umrtvilo (málem doslova).

To byla až ta libeňská v zatáčce, kterou tak dobře znám z toho Junior Marathonu. Ještě jsem těm lidem na občerstvovačce říkal, jak se těšim do cíle na to pivo (kdybych tak věděl!). Posledních 8 kilometrů už byla zběsilá snaha nějak vyškrabat poslední zbytečky sil a dostat mě do cíle. To už jsem běžel na tep přes maximálku a prakticky jenom síla vůle mě hnala dopředu.

Dva kilometry před koncem přišla sprcha. To bylo to nejlepší, co mě za celej závod potkalo. Protože, řekněme si upřímně, bylo mi nehorázný vedro a přehřál se mi z toho procesor :) . Ale ta sprcha mi vlila krev do žil, takže jsem ještě do těch posledních dvou kilometrů zrychlil.

Jak jsem se tak těšil do tý Pařížský, což — pro Brňáky a další lidi, co neznaj Prahu — je bulvár, kde Pražský mezinárodní maratón vždycky končí, vymyslel jsem i název tohohle článku, kterej samozřejmě odkazuje na film Casablanca, což jste všichni poznali :)

Pařížskou už jsem se prohnal jako blesk, před cílovou čárou jsem se zastavil a do cíle jsem doskočil s rukama nad hlavou v čistym čase 3:25:41 (oficiální čas 3:26:30).

A těšil jsem se na to PIVO. A vono hovno, zlatá rybko. Pivo letos v cíli nebylo :( . Takže jsem se celej závod snažil zbytečně. Tak jsem si vzal nějaký pomeranče a dvě Mattoni Sport. Nevěřili byste, jak složitý je po takovym maratónu otevřít blbou mattonku.

A pak už jsem spěchal na masáž. Ta byla vynikající!

Pak do KFC na twistera, colu a kafe. To mi bodlo.

Dal jsem se na cestu domů a konečně jsem se dostal k telefonu. Páni, to si ani neumíte představit, jakou radost mi udělaly ty zprávy, co jste mi (někteří) poslali. Jsem si připadal jak Feidippidés :)

Po spánkovém deficitu, spálených 9000 kJ (podle Beurera) a v rozhořené nemoci jsem zcela na dně všech sil dorazil domů, kde mě čekalo finále MS v hokeji a učení na pondělní zkoušku. Myslel jsem, že natáhnu bačkory…

Celkově jsem s časem i se vším ostatním velmi spokojen. Ale velmi nespokojen jsem s tím, čeho jsem se nejvíc bál. Nebylo to tak strašný, takže mě možná ještě někdy někdo ukecá :)