Xiamen, den sedmý — málem skoro odjezdový

Kupoval jsem letenky na webu Elong.net a mám tam nastaveno, že den před odletem mi maj poslat smsku. V neděli mi žádná nepřišla, což mi připadalo krajně podzřelý. Ale nějak jsem to neřešil — říkal jsem si, že asi nějaká chyba.

V pondělí ráno jsem ale vlez na GMail a koukám, že smska mi přijde až za měsíc. Místo na 3. ledna jsem si letenku koupil až na 3. února. Letět jsem měl za osm hodin. Tak koukám zas na Elong, jestli dneska něco letí a co to stojí. Letí, takže volám na jejich linku a doufám, že zrušení letenky nepřinde moc draho.

Milá a ochotná paní s čistym britskym přízvukem mi říká, že bohužel dneska neletí moje aerolinky, takže mi tu rezervaci nemůže vyměnit, ale že může koupit novou letenku a tamtu zrušit s poplatkem 5 %, což je 62 yuanů. No tak, co se dá dělat, viď. O den pozdějc jsem moh letět o 400 yuanů levnějc, ale už jsem to tu nechtěl prodlužovat. Navíc u Olivie v pokoji je fakt zima jak v prdeli, jak říkáme my Němci (arschkalt).

Potíž byla v tom, že nový letadlo neletělo ve čtyři, ale už ve 13:45, takže se všechno muselo o dvě hodiny zrychlit. To byl trochu problém, protože u Leona zůstala ze včerejška moje mikina, neb jsem si správně myslel, že už by se mi do odevzdávárny nevešla. (Odevzdávárna, poskytovna a sprchárna — nejlepší “český” slova.)

Leon souhlasil, že mikinu donese. Zanedlouho se zjevil ve dveřích i s mikinou a vyrazili jsme na snídani. U stolu vedle nás byla Číňanka v pyžamu. Čet jsem někde na internetu, že prej je normální vidět lidi na Hainanu v pyžamech na ulici, ale mně se to teda nepoštěstilo. Naopak v Xiamenu dvakrát. Prostě no stress, woe.

Pak jsem ještě chtěl nakoupit nějaký suvenýry. Vyrazili jsme na lov, ale bohužel bylo docela málo času. Přesto jsme našli nějaký dobrý úlovky. Olivia navíc měla na skříni dva raidenovský klobouky, o kterejch tvrdila, že je nechce a můžu si je vzít. Jeden jsem si teda vzal, nased jsem na taxíka a jel k letišti.

Došly mi prachy, takže jsem si konečně poprvý a naposled moh vybrat peníze ze svojí čínský karty.

Všechno probíhalo hladce, přestože zase změnili gate našeho letu. (Jak se tomu vůbec říká česky?) Tentokrát jsem ale slyšel rozhlas, kterj mi pravil, kam mám jít. Nepochopim, proč tu změnu nemůžou vysílat na tý televizi, co je u každýho gejtu. V Šanghaji to tak udělali, přestože správnej gejt byl asi o pět metrů vedle.

Sedim v letadle a říkám si, že se teda konečně podívám na fotky, co jsem nafotil ve čtvrtek a v pátek. Dám kartu do notebooku a na ní neni nic. Nejenom, že tam nejsou data, neni tam ani jedno datum. No ty kokos! Dám teda kartu do foťáku a i foťák hlásí, že tam nic neni. Že bych si vymazal fotky? Nemoh jsem to úplně vyloučit, ale připadalo mi to nepravděpodobný. Uklidňoval jsem se tim, že ty fotky z těch dvou dnů stejně nebyly žádná špica. Posuďte sami.

Přistál jsem v Jinanu, kde taky byla zima jak v prdeli. Přece jenom +13 stupňů je mnohem příjemnější teplota než mráz, co panuje tady. Nastoupil jsem do letištního autobusu, co vás odveze do města za dvacku. Dávám si v autobuse prachy zpátky do peněženky a koukám, že v ní chybí platební karta.

Pamatoval jsem si to dost přesně. Karta zůstala v bankomatu ICBC na letišti v Xiamenu, tedy 1300 km daleko vzdušnou čárou. Staral jsem se o to, abych nenechal na bankomatu raidenovskej klobouk, přepočítával jsem bankovky a měl jsem dalších tisíc věcí na mysli, takže jsem si zapomněl vyndat kartu. Čínský bankomaty navíc fungujou trochu jinak a i po vybrání peněz vám umožňujou dál s kartou provádět operace, ne jako bankomaty v Čechách, kdy se všechno ukončí a bankomat na vás zařve, abyste si vzali kartu.

Teda dneska samý úspěchy.

Přijedu autobusem na nádraží v Jinanu a potřebuju se dostat do kampusu. Tak si chci vzít taxíka, protože nemám tušení, odkaď tady jezdí autobusy. Borci mi furt něco sáhodlouze vykládaj, pak přijde týpek a ukazuje mi klíčky od auta. Tak se ho ptám, jestli je taxíkář. Zas mi ukazuje klíčky. Docela často mi připadá, že Číňani si myslí, že každej člověk, co neumí čínsky, musí bejt mentálně retardovanej. To ještě korunuje tim, že na prtech ukazuje šest (samozřejmě čínsky, což vypadá úplně jinak než evropskejch šest).

Šest čeho, kurwa? Tak se ptám: Šest co? Bohužel nevim, jak říct čínsky kurva. Tak prej šedesát yuanů. No ty vole, to ses posral v kině, ne? Doufám, že chápete, že na tuhle větu moje slovní zásoba nestačila. Tak jsem mu ale neznačil, že je snad debil. Nejsem retard, abych mu zaplatil šedesát za něco, co stojí s bídou třicet. Ale on se furt tvářil, jak kdybych právě spad z višně a že ta cena fakt má bejt šedesát. No debil prostě.

Pak zas nějaká ženská, že mě vezme za čtyřicet. Kuš, babo! Dám ti třicet, jinak si trhni nohou. Tak prej ne.

Už jsem začínal bejt celkem zoufalej a přemejšlel jsem, komu zavolám, aby mě zachránil. Nakonec nějaká ženská souhlasila, že mě vezme a nesmlouvala o ceně, což byla známka toho, že se asi spolehne na taxametr, kterej se tady jmenuje taximeter. No, měl jsem pravdu. Z nádraží do kampusu to stálo 28 yuanů.

Nejdřív jsem vlez do internetovýho bankovnictví a koukám, že kartu mi zatim nikdo nevysál. OK. Zejtra jí zajdu zablokovat.

Pak jsem si stáhnul program Recuva a všechny fotky jsem naštěstí zachránil. Vyšetřování ukázalo, že je omylem smazala Olivie. No potěš!

Už jednou jsem timhle programem fotky zachraňoval, to když mi jistá Turkyně — tehdy ještě příslušnice jiného východního kmene tzv. Brňáků — vymazala všechny fotky z karty, protože jí asi připadalo, že má moc tlustej zadek… nebo nějaký podobný stanovisko jako vždycky maj ženský. :?:

Takže nakonec všechno dobře dopadlo.

Po pár dnech jsem ale ještě zjistil, že jsem v Xiamenu nechal kabel k foťáku. Zřejmě někde v tom Oliviině bordelu zapadnul a údajně neni k nalezení. No, každopádně v Jinanu neni. Takže jsem si musel koupit nabíječku na baterku, která mi ovšem k Evropě bude dost k ničemu. Kabel neměli.

Zhodnocení zase až v extra článku. ;)