Ztratil jsem peněženku

Šel jsem s Ivetou po zkoušce z filozofie nakoupit. Stavili jsme se u mě doma, kde jsem se chtěl zbavit baťohu a vybavit peněženkou. Jenže peněženka byla — jak by řekli Angličani — nowhere to be seen, hezky česky řečeno byla fuč.

Ivetu jsem poslal nakupovat samotnou a sám jsem se oddal ještě jednomu prohledání všech míst. Peněženka nikde. To už bylo pěkně v hajzlu a celej jsem se rozklepal. Ani jsem to nechtěl domyslet…

Nevěděl jsem co dělat. Zavolat nejdřív domů a přiznat se, jakej jsem idiot, a prodiskutovat další postup? Zavolat do banky a zablokovat kartu? Zavolat Martině, která se mnou byla na obědě, aby dosvědčila, že peněženku jsem si vzal ze stolu? Zavolat do jídelny a zeptat se, jestli jsem jí nenechal tam? Napsat na borce? Zhroutit se? Začít si nadávat nahlas?

To byl teda den za všechny prachy. Dvě zkoušky, Gilmorky skončily a ještě ztratim šrajtofli…

Mezitim jsem si v duchu nadával do pánskejch přirození na tři metry ode zdi.

Podle všeho mi peněženku ukrad někdo v metru. I přestože si kontroluju kapsy po každém vystoupení z metra. Asi jsem pod tíhou zkoušek zapomněl…

Věřili byste, že kontakt na menzu není nikde k nalezení? Aspoň jsem se přihlásil na borce a do ztrát a nálezů jsem zanesl svoji ztrátu. Kouknul jsem na bankovní účet, jestli už někdo platil s mojí kartou. Přemýšlel jsem, jestli mám okamžitě převést všechny peníze na účet někoho jiného.

V tu chvíli jsem byl na pokraji nervového zhroucení. Platební karta, ISIC, karta na autobus, občanka, řidičák, karta od pojišťovny. Neměl jsem ani jak se dostat z Prahy, abych si moh začít oběhávat všechny tyhle úřady. Při té představě jsem padal do mdlob. Zbyly mi jediné dvě věci. Mobil a internet.

V momentě toho největšího zoufalství, kdy jsem se právě hodlal zhroutit a rozbrečet a volat domů… otočil jsem se na židli zády k počítači… peněženka byla pod papírama do tiskárny, z jiné perspektivy neviditelná.

Ufffffff…