Někým otřese film The Wall, někdo se na něj nemůže dívat. Mnou otřásl film Bez dcerky neodejdu. Viděl jsem ho už před několika lety a už tehdy jsem si chtěl přečíst i tu knížku. Trvalo to dlouho předlouho, než jsem se k tomu dostal, ale nakonec se dobrá věc podařila. Kniha člověkem otřese ještě mnohem více než film. Je to strhující knížka plná emocí, knížka vypravující skutečný příběh obyčejné Američanky Betty, knížka popisující střet sebevědomého amerického národa (potažmo celé západní civilizace) a nesebevědomého arabského pronároda.
Nepředpokládám, že existuje někdo, kdo o knize či filmu nikdy neslyšel a neví, o co jde, ale pro pořádek si stručně nastíníme děj. Američanka v nejlepších letech dochází na osteopatické léčení. Jejím ošetřujícím lékařem je jistý Mahmúdí, v místním přepisu Mahmoody, zvaný Moody (morous). Co čert nechtěl, pacientka s lékařem se časem vzali a v momentě, kdy se začala projevovat Íráncova povaha a nebylo daleko k rozvodu, zjistila Betty, že čeká své třetí dítě, později pojmenované Mahtob. Když Mahtob trochu odrostla, rozhodl se Moody, že rodinu uvězní v Íránu.
Betty to předpovídala, ale byla postavena mezi Scyllu a Charybdu. Buď mohla jet do Teheránu a nechat se uvěznit, anebo se mohla s Moodym rozvést a posléze čekat na to, až její exmanžel unese jejich dcerku do Íránu a tam ji uvězní. Rodina spolu tedy odcestuje na původně dvoutýdenní dovolenou do Teheránu. V předvečer návratu se ukáže, že se Moody stává věznitelem vlastní rodiny. Přes všechna příkoří od vlastního manžela a jiných arabášů nachází Betty tu a tam laskavou duši ochotnou riskovat své bydlo, aby pomohli bližnímu svému. Po roce a půl, když už to vypadá, že bude Betty vlastním manželem deportována do Spojených států a Mahtob ztratí navždy, se oběma podaří utéct z Moodyho bytu a posléze i z Íránu.
Tedy zápletka je to docela béčková. Jenže zde jde o skutečný příběh plný slz a utrpení, nakonec naštěstí s dobrým koncem. Jako pohled do absurdního a zaostalého arabského světa přímo uprostřed Teheránu je kniha nedocenitelná. Příběh je starý víc než 20 let a z Betty je dnes pravděpodobně několikanásobná babička, ale vsadil bych cokoliv na to, že ulice Teheránu i myšlení jeho obyvatel vypadají dnes navlas stejně. Ovšem ověřit si to rozhodně nepojedu. To už si radši udělám večírek s disidenty na Kubě.
Úplně nesnášim, když někdo říká, že Bible i Korán jsou stejně propagandistické nebo jaké knihy a že si v nich každý najde, co chce. Použil někdy Ježíš meč? Učil své žáky používat meč? Ne, ne a ne. Ale víme, jak je to s krvelačným Mohamedem. Také by mě zajímalo, kde se v Bibli dá najít citace podobná této:
Muži zaujímají postavení nad ženami proto, že Bůh dal přednost jedněm z vás před druhými, a proto, že muži dávají z majetků svých (ženám). A ctnostné ženy jsou pokorně oddány a střeží skryté kvůli tomu, co Bůh nařídil střežit. A ty, jejichž neposlušnosti se obáváte, varujte a vykažte jim místa na spaní a bijte je! Jestliže vás jsou však poslušny, nevyhledávejte proti nim důvody! A Bůh věru je vznešený, veliký.
Ony jsou v tom Koránu i lepší hlody, ale jeden příklad stačí.
Taktéž pindy Miss Lucie Hadašové, novinářky Procházkové a dalších velkých myslivců, že Arabky mají více práv než naše ženy, mě zaprvé uráží a zadruhé serou. A co to musí být za národ, který jako to nejdůležitější ve vzdělání svých dětí, dokonce za tak důležité, že se to opakuje každý den hned ráno, považuje provolávání hesel jako Marg bar Amríka! Marg bar Israíl!
V Íránu je pokrok dokonce na takové úrovni, že tam ani neznají utěrku. Zato vás ale na každém kroku hlídá módní policie pásdár, a pokud ženě zpod čádoru vykukují vlasy nebo má shrnuté punčochy, je zle.
Když se na to ale člověk podívá trochu odjinud, musí Íránce svým způsobem litovat. Od kolíbky jsou vychováváni ve fízláckém státě bez jakéhokoliv právního standardu, bez nároku na jedinou osobní svobodu. Hygiena jim nic neříká. Odmala jsou vychováváni k nepoužívání rozumu a k respektování jakýchsi předem daných autorit. Používání vlastního rozumu se trestá. V knize byla jedna postava dokonce uvězněna za orwellovský thoughtcrime, za smýšlení proti režimu.
Kniha sice končí dobře pro hlavní hrdinku a její dcerku, ale tisíce dobromyslných Íránců zůstávají nadále pod zavrženíhodnou krutovládou fanatika Chomejního.
Knížku jsem přečetl jedním dechem, na svoje standardy velice rychle. Je napínavá od začátku do konce, plná zajímavých postřehů, nepříjemných a občas i příjemných částí. Knihu rozhodně doporučuji všem.
Hodnocení: 100 %
Betty Mahmoody & William Hoffer: Not Without My Daughter
St. Martin’s Press, New York 1988
překlad Anna Thomasová
Pozn.: Dočetl jsem se, že existuje i film Without My Daughter, který by měl nabízet pohled z druhé — Moodyho — strany. Bude to určitě muslimská propaganda, ale kdyby se to nějak dalo sehnat, rád bych se podíval.