ByrokratCesta na úřad v evropských zemích je zřejmě to největší dobrodružství, jaké jedinec ve svém životě zažije. I takový chrabrý hoch jako Indiana Jones by dozajista měl co dělat, aby na úřadě nepřišel k újmě. Představme si např. cestu na úřad pro řidičák.

Člověk hrdinně vstoupí do centra zdejší byrokracie a naproti dveřím sedí jakýsi stařík a tváří se jako vrátný. Neváhaje se ho tedy ptám, kde že se tu dělaj řidičáky. Němě mi ukazuje pravou paží doleva. Ptám se kam potom. Dostává se mi stejné odpovědi. Pravá paže ukazuje vlevo a ústa se ani nehnou. Tak díky, dědulo, máš to u mě.

A koho to na chodbě nepotkám, do nějakých dveří tu zachází můj milovaný komisař. Mno ale nevšímá si mě, nebudu si tedy všímat ani já jeho. Po dlouhém studování trojích dveří jsem nalezl jedny, kde se sice nepravilo nic o tom, že by se za nimi vyřizovaly řidičáky, zato však kolem nich byla vylepena spousta lejster, že si občan nesmí pro řidičák přijít s žádným lejstrem kromě občanky. Tak tedy ťukám a chci vejít dovnitř, jenže ouha, zamčeno. Hledám na dveřích důvod tohoto zastevření.

Dostává se mi odpovědi, že mimo úřední dni tyto dveře nepremávají, ale že místo nich funguje sedmnáctka. Nikde už se ale nepraví, co se rozumí úředním dnem. Hledím tedy na čísla dveří a snažím se najít č. 17. Dveře jsou za sebou pěkně dle svých čísel 15, 16, 18. Po čísle 17 není ani vidu, ani slechu, ani ničeho jiného. Další dveře, které jdou v dálce vidět mají dvacítku. Vyšed z těchto poznatků, vydávám se z blíže neznámých důvodů ku dvacítce, snad v blahé naději, že nějaký hodný kluk nedal čísla na dveře logicky, ale podle generátoru náhodných čísel. A co to nevidím, srdce mé hned zaplesá, vedle dvacítky sedmnáctka jak květ jara skvěje se.

Odvažuji se tedy vstoupit dovnitř, kde mě čeká velké množství okýnek mimo provoz. Naděje ale umírá poslední a u poslední přepážky mi dvě slečny prozrazují, že musím do dvacítky. Oukej. To už si člověk pomalu připadá jako v nějakém Kafkově díle. Nyní ale přichází nejlepší část příběhu, takže zůstaňte s námi. Jak říkají na satelitu, stay with us. Za dveřmi číslo 20 je opravdová země nikoho. Pošmourno, všechna okýnka zabedněná fošnou, žaluzie zatažené, aby tam ani jedno zvědavé očko nic nevidělo.

Ale protože my škouti nejsme žádný vořezávátka, nastavil jsem své slechy. I uslyšel jsem, kterak se tam něco šustí. Klepy, klep na ohoblovanou fošničku. Jakási saň vzala za žaluzie takovým způsobem, že mi na čele aj pot vyrašil (prosím neplést s Polpotem). A co že to prej chci. Chtěl bych si zažádat o řidičák, odvětím. Dostane se mi krásné odpovědi: „To si děláte srandu, ne?“ Marně přemýšlím, proč mě taková ochota vždycky dokáže tak rozrajtovat. „Není úřední den.“ A co jako? Jsem snad nějakej vohnout, co bude dopředu zkoumat, zda svou všetečnou přítomností neurazí nějakého bezejmenného byrokrata? „A to na tom tak záleží?“ táži se. „My taky máme jinou práci a teď právě svačim.“ Můj zrak spočinul na rozkousaném chlebu a ještě rozkousanějším hermelínu. „Ale vždyť pro začátek mi máte dát jenom nějaký papíry, ne?“ „Tak ty jsou na chodbě v bedýnce.“

Vidíš občane, jak na tebe úřad myslí. Papíry do bedýnky jako podsvinčeti bukvičky ti připraví, abys nemusel hovořit s byrokratickým aparátem, který sám ze svých daní platíš. Co na tom, že pro řidičák chodí lidé většinou poprvé? Kdepak umístit papíry na viditelné místo a opatřit je viditelným nápisem v češtině. Raději do bedýnky bez nápisu. A všechny ostatní nápisy v úředničtině. My ti ukážeme, mrzká lůzo. Vysmívají se nám přímo do očí. Jen tak přemýšlím, proč já vlastně ty úřady nemám rád…