Moje cesta do Rumunska, Moldavska a na Ukrajinu. Část sedmá a poslední – Ukrajina: Lvov a cesta domů
Minulý díl cesty na východ jsme zakončili řemeslnými pivy v Kyjevě a návratem na Airbnb před večerkou. Chtěl jsem vyrazit do Lvova někdy kolem osmý ráno, ale jaksi mě zdrželo, že jsem nemoh najít sluneční brejle. A brýle bez brýlí se špatně hledají (jak už jsem ostatně říkal posledně), takže jsem je nenašel, vzpomněl jsem si, že jsem je asi nechal v hospodě, ale čekat na otevíračku jsem bohužel nemoh. No, tak to holt zkusim nějak vyřídit po cestě.
Cesta do Lvova z Kyjeva nějakejch sedm hodin. A titulku tohoto zápisku navzdory je to cesta skoro přesně na západ.
Byl to trochu zvláštní pocit. Po dvou týdnech na cestách už jsem se vlastně vracel domů, i když jsem před sebou měl ještě dvě zastávky – kromě Lvova ještě přenocování v Krakově. Jízda po ukrajinský “dálnici” byla obdobná jako po cestě do Kyjeva, o tom asi nejde říct cokoliv novýho.
S tim rozdílem, že se spustila úplně neskutečná průtrž mračen. Viditelnost byla tak 50 metrů max. Myslíte, že se našel jedinej Ukrajinec, co by si rozsvítil světla? Ani náhodou. Jsem přesvědčenej, že na celý tý silnici od Kyjeva až do Lvova jsem byl jedinej, kdo měl rozsvíceno.
Když jsem byl dvě hodiny na cestě, přišla mi odpověď z Punkraftu na dotaz, jestli našli moje brejle:
Hello we have eyes, don’t worry we work from 14
🧐🤔🧐🤔
Z toho jsem vůbec nepochopil, co je tim myšleno. Jestli jako že se po nich můžou od dvou odpoledne podívat, nebo co. Tak jsem jim ve 14:07 napsal:
Did you have a chance to look for them? Thank you!
A na to mi neodpověděli. Tak jsem jim pak někdy volal a oni, že je maj a že si pro ně mám přijít. Pansamek nebyl ochoten tam dojít hned ten den, tak jsme museli počkat, až se vrátí z turnusu do Charkova, nebo kam to jel. A pak je vyzvedl. #měkkosrdcatost
No nic. Do Lvova jsem dorazil někdy před čtvrtou odpoledne. Měl jsem Airbnb přímo na náměstí Ринок, tedy Trh. :) Jenže mě nenapadlo, že tam jednak nebudou smět auta a že jednak nebude nikde kolem toho náměstí ani jedno volný parkovací místo. Ani na placenejch parkovištích. Áááááá! Kdybych neslíbil hostitelovi, že si dorazim pro klíče, mohlo by mi to bejt jedno. Odjel bych mimo centrum a nějak to vyřešil, ale nechtěl jsem ho tam nechat čekat dvě hodiny, tak jsem potřeboval najít řešení v nějakym rozumnym čase. Jedno z těch placenejch parkovišť jsem objel dvakrát kolem dokola a někdo se naštěstí odebral k odjezdu, tak jsem zůstal tam. Nebylo to úplně nejlevnější, ale přemejšlel jsem, jestli to tam nenechat celej den a půl, co tu budu. Pak ale zvítězila moje cheapácká povaha a po ubytování jsem odjel na levnější parking.
Tamní borec mi vysvětloval, že má taky Clio. A pak chtěl zaplatit parkovný dopředu v cashi. Tak jsem mu kázal, že hotivky nemám a že můžu zaplatit kartkou. Na to on zas, že kartky nebere a že kolik teda mám v hotivkách. Měl jsem přesně půlku parkovnýho, on si mě zapsal do notýsku s tim, že druhou půlku doplatim na odjezdu. Ok. Moh jsem konečně vyrazit na obhlídku města. Úvodní fotka je lvovská radnice přímo před mym Airbnb.
Na večeři jsem zamířil do pivovarské hospody Pravda…
…a dal si tam pstruha. (Už si teda nepamatuju, jestli to byl pstruh, a nepoznám to, takže se omlouvám, jestli to je ve skutečnosti třeba delfín.)
A první den jsem završil v hospodě, kterou doporučil adm. Láďa Vrtiš, Львівський Університет Крафтового Пива ім. Св. Христофора, což je česky Lvovská univerzita řemeslného piva sv. Kryštofa. A začal jsem tam číst Svědectví o životě v KLDR od Niny Špitálníkový.
Pak už jsem šel na kutě, abych moh využít poslední ukrajinskej den.
Ráno jsem šel běhat. Říkám si, jak na každý dovolený budu hodně běhat (protože s sebou nemám kolo), a většinou toho nepřekvapivě moc nenaběhám. No ale tak zvlád jsem to aspoň v Kišiněvě a ve Lvově.
Běhu jsem využil k částečnýmu prozkoumání města, ale byl jsem trochu zaskočenej kopcovitostí terénu. :)
Po ranním běhu nelze dělat nic jinýho než jít na brunch, šel jsem hned za roh do Корки та крихти, tedy Korky a drobky. :) #omnomnom
A vydal jsem se na další obhlídku Lvova. Zkusil jsem i místní trhy, ale nějak mě tam nic nezaujalo.
Lvov je krásný a příjemný město (aspoň teda v centru, nic moc jinýho jsem neviděl, tak mi prosim nepište, že je tam nějakej hnusnej sídlák). Mělo to úplně jinej vibe, než měl zbytek Ukrajiny, co jsem viděl (čehož pohříchu nebylo moc). Lvov, španělsky Leopolis, na mě působil spíš jako město mnohem víc na západ. Nevim přesně, čim to je. Možná je to tim, že na rozdíl i od Kyjeva je tady modernější vozovej park? V centru na vás nevykuje rozbitá Lada nebo nezrekonstruovanej panelák? Nebo je to prostě tim, že mám někde vzadu v hlavě, že Poláci si myslí, že Lvov je jejich?
Až se sem bude dát zase jednoduše jezdit a třeba lítat, bude to úplně skvělý město na výlet.
Přišel čas dát si pořádnou porci П’яна Вишня (Pijana višňa, Opilá višeň). Je to řetězec prodejen takovýho višňovýho likéru s obsahem alkoholu 17,5 %. Ve Lvově existujou od roku 2015. Doufám, že expandujou brzo i Prahy, je to lahoda.
Vzal jsem si to i domů ke sledování Tour de France Femmes avec Zwift.
No a na večer už se chystala návštěva zásadního kulturního místa, restaurace Kриївка (Skrýš). Zaklepete na “tajný” dveře a dovnitř vás údajně pustí jedině, když znáte heslo. Heslo je Слава Україні! Героям слава!, kdy hlídač u dveří říká jednu část a vy máte říct druhou. Radši jsem se učil i následující verše Слава Нації! Смерть ворогам! , ale přede mnou šli nějaký cizinci, který nezvádli říct ani první část. A i tak je pustili. Tady vůbec nevládne ordnung.
Za dveřma dostanete welcome drink a voják vás jde usadit ke stolu. Občas v hospodě probíhá razie na Moskaly. :))) Článek o hospodě v New York Times, a článek ve Vice. Dal jsem si півметра ковбаси (půlmetru klobásy) a pivo Путін хуйло (Putin chujlo) opět z pivovaru Pravda.
Na začátku války se objevily fotky a videa, že láhve od tohoto piva posloužily jako vhodná nádoba na Molotovův koktejl. A s tím přišla i recenze na kvalitu původního obsahu:
Na konci platíte do nábojnice. :)))
Doplnit craftový piva a završit ukrajinskej pobyt jsem pak ještě šel do podniku s názvem Opilá kachna, opět na doporučení adm. Ládi Vrtiše.
Ráno jsem okamžitě po ukončení zákazu nočního vycházení odešel na parkoviště a směřoval z Ukrajiny do Polska. Na základě doporučení od adm. Samka jsem jel hned takhle zrána a na jím určenej přechod, abych měl co nejkratší průjezd. Došel jsem na ten svuj levnější parking, byl zavřenej, ale po zazvonění přišel hlídač celkem rychle. Hned věděl, že mu ještě dlužim spoustu hrošů, tak jsem mu zaplatil a vyrazil jsem an přechod Budoměř–Hrušiv (Budomierz–Грушів).
Přátelé, nebudu vás napínat, na hranicích jsem stál šest a půl hodiny. Pět hodin na tomto checkpointu a pak další hodinu a půl přímo na hranici. Měl jsem naštěstí v autě jednak nějaký pití a jednak nedojedený sušenky z předchozích cest, takže jsem to nějak přežil, ale přemejšlel jsem, že si sem objednám nějakou pizzu nebo co. Štěstí v neštěstí bylo, že mě přešla hnačka, kterou jsem chytil den předtim, protože běhat tady každou půlhodinu kakat do pole, by se mi asi moc nechtělo. 💀 A naštěstí jsem v autě taky měl dvě knížky. Jednu (tu o KLDR) jsem tam přečet v podstatě celou a Úvod do rakouské ekonomie jsem dočet asi do půlky.
Posádky jiných aut cestujících zpátky z konference měli v autě cigarety nebo alkohol, což vám přidá dle jejich reportáží další dvě hodiny čekání, a ještě vám to zboží seberou. Moc nechápu účel této taškařice. Když jsme před vstupem do EU převáželi do Německa cigarety, tak byl jednak mnohem vyšší limit (karton na osobu, tady jsou jenom dvě krabičky na osobu!) a jednak nadlimitní množství se dalo buď doclít, nebo nechat policajtovi. Celý to i s prohlídkou auta trvalo max. 20 minut. Zjevně i hraniční buzerace dělá pokroky. Opravdu skvělý využití času všech zúčastněných.
Zastavil jsem na nějaký první pumpě v Polsce a zblajznul bagetu, ale do Krakova to je od hranic ještě asi dvě hodiny jízdy. Začínalo se mi chtít spát, takže jsem děkoval svojí prozíravosti, že jsem si nenaplánoval cestu z hranic rovnou až do Prahy. Stavěl jsem každou půlhodinu na protažení a probuzení. Do Krakova jsem tak dorazil po třetí hodině odpoledne, zhruba o sedm hodin později, než jsem plánoval. Do tohole města, který se polsky čte /krakuf/ jsem začal jezdit až kvůli válce a moc se mi zalíbil. Bohužel jsem nikdy neměl čas si ho moc prohlížet, tak jsem se těšil, že mi to tentokrát vyjde. Tak bohužel. Aspoň jsem si dal za odměnu poutine v Multi Qlti, naší oblíbené krakovské hospodě, kde je svět tak moc v pořádku, že mají řemeslná piva, výborný jídlo, celá hospoda je připravená na Iqos kuřáky a dokonce je tam místnost, kde se smí kouřit ciagarety a je tam normální stůl a židle, takže můžete pít pivo a váš kamarád u toho může kouřit a můžete bejt všichni spokojený.
Ale i přes nedostatek času jsem přece jenom něco z krakovských krás dokázal objevit…
V neděli ráno pak už krátká procházka na snídani a cesta do Prahy.
Český dálnice byly tak ucpaný (cesta trvala sedm hodin), že jsem to jen tak tak stih na letiště, kde naši přistávali ze svojí cesty po Kalifornii.
Zazvonil zvonec a mojí východní cesty byl konec. Byl to úplně úžasnej trip, zábava od začátku až do konce. Vrchol byl samozřejmě víkend v Ivano-Frankivsku. Byl jsem hrdej, že studenti něco takovýho zvládli uspořádat a byla tam hrozná legrace. Naštěstí jsem neměl žádý trable s autem ani pasem, to by asi nebylo úplně příjemný. Mám z těch dvou tejdnů úplně úžasný zážitky.
…a proto… jedeme letos znova! Pojeďte taky!
Výhoda je, že nemusíte do Ivano-Frankivsku, což je zároveň nevýhoda, protože je to skvělý město. Ale užijete si Lvov a můžete podniknout cesty po okolí. Osobně doufám, že aspoň trochu prozkoumám Zakarpatí, a pokud to vyjde, snad se nám podaří minimálně jeden husarskej kousek. Stay tuned!