Máme na rok na klid nárok, zas až do Vánoc

Mám celkem dobrý zvyk vyhýbat se obchodům (napsal bych krámům, ale to by mělo jaksik víc významů). Zaprvé mě to vždycky šíleně unaví, zadruhé to děsně leze do peněz a zatřetí nesnášim tolik dementů na jednom místě. Proto když mi někdo povídá, že v super-mega-giga-hype-pipe obchoďácích hrajou koledy už od srpna, můžu jim s klidným srdcem říct: “Nenakupuju, a jsem v pohodě.” To víte, Linux zanechá na člověku stopy.

Nějak se to vždycky setřese a najednou jsou Vánoce. Znal jsem nějakej vtip na to, že Vánoce jsou za dveřma, ale už neznám, takže vám ho, milé fanynky, ani nemůžu povyprávět.

Na Vánoce se těší i moje uši. Nevím, kdo to vymyslel, ale když si pustíte vánoční píseň (nebo koledu, vy šťouralové!) v době, kdy nejsou Vánoce, aspoň podle ostatních ještě/už nejsou, tak jste absolutní exot. Jenže některý jsou fakt pěkný! Proto nezbývá o Vánocích nic jinýho, než si tu písničku pustit tak stokrát za den, abyste se předzásobili pro další hubený rok (pozor: příští rok má o den víc, musíte tomu náležitě přizpůsobit svůj playlist).

Moje strategie jak se vyhnout nákupům má však značné trhliny. První, v tuto chvíli nepodstatnou trhlinou jest faktum, že musim (ano i já!) jíst. Druhou pak jest to smutné faktum, že v krámech obyčejně mají vánoční dárky. Zhostil jsem se toho úkolu a zvládl jsem ho se ctí. Dokonce jsem nemusel dárky kupovat 24. a ani jsem je nezapomněl v Praze.

23. zdobíme stromek. Protože nikdo z rodiny nechápe můj zápal pro moderní umění, nesmím na něj dávat řetězy. Můj žaludek zase nechápe, že ty čokoládové ozdoby mají přijít na ten strom nesnědené. Poté, co jsem rozbil nejhezčí kouli, neopovažuji se věšet koule. Tudíž na mě zbyly práce podřadného charakteru, jež zvládla by dokonce opice cvičená.

Televize vysílají debilní pohádky, které jsem nesnášel už jako malé dítě. Kromě toho ale vysílají i dobré pořady s pohlednými hlavními postavami (to jsou tři odkazy!!!), takže aspoň ta televize je k něčemu. Pokud je holomráz (jako letos) nebo kupa sněhu (jako předloni), věnuje se sportovně založený (haha) bloger zimním Radovan-kám jako je hokej nebo lyžování.

Na Štědrý večer se koná taková ta tradice s jídlem a dárkama. Někdo si z toho dělá trauma jak bejk, jinej se na to hrozně těší a jinej nic. Poněvadž ryby jím pouze v krajní nouzi a nutné obraně, dám si radši kuřecí řízek. Mezi dárky samozřejmě nesmí chybět kousavej svetr a tlustý ponožky. Bez toho nejsou Vánoce. Vánoce taky prej nejsou bez toho, aby někdo brečel. Někdo se vždycky obětuje pro blaho kolektivu.

25. přichází nejhorší den. Návštěva babiček. Což by se dalo ještě přežít, obzvlášť pokud jsou k dispozici propriety s názvy jako veltlínské, šampaňské, skotská nebo přinejhorším plzeňské. Jenže často tam bývá i širší příbuzenstvo… Příbuzní, to jsou ti, co celej den otravujou a nakonec ještě řeknou, že ryba smrděla. Řeknu vám, jen tak mezi náma blogerama, že když člověk to příbuzenstvo poslouchá, nestačí zírat. Člověk si říká, proč jsou ti Homolkovi tak slabý odvar Jeho Vlastní Rodiny.

Ztrhán, ale přesto živ. Takže máme na rok na klid nárok, zas až do Vánoc.

Jo a přečtěte si Dava Barryho, co je v Linx4U.