Nova Author Cup

Jako že drsňáci, woe

Na NAC jsem chtěl jet poprvé už loni, ale vinou komplikací z toho sešlo. Tak mi bylo odbýt si svou premiéru až v roce sněhuláka, tedy letos.

Z Prahy jsem vyrazil nikoliv k Neumětelům, alébrž na Mělník, kde mě nabrali táta s Honzou, a pokračovali jsme do Josefova Dolu. Nahoru.

Tam jsme si došli pro čip, startovní číslo, flašku značky Nova a další věci. Velmi pozitivně jsem hodnotil, že vyzvedávat čísla bylo možno až do nejhlubšího večera. Obdržel jsem číslo 2563, čímž jsem se v třítisícovém závodě zařadil jednoznačně mezi favority :cool:

Poté jsme se šli ubytovat ke Gerdovi do Jablonce. Pes Mates (boxer) se nás bál a byl u toho děsně srandovní. Noc byla ještě celkem mladá, jak by řekl Jan Tuna, ale já jsem přesto šel spát, poniváč nesnášim, když nejsem vyspalej.

Ráno jsem nasnídal (bohužel málo) a na poslední chvíli jsme vyrazili na start závodu. Pořadatelé pouští závodníky postupně ve vlnách a vzhledem k našim vysokým startovním číslům jsme měli jistotu, že nás pustí až dlouho po startu, takže jsme měli nějakej čas k dobru. Před startem jsem se málem vymlel na kluzkejch kamenech, který se mi zjevily pod kolem zcela nečekaně…

Odstartovali jsme vedle nesporného favorita závodu — tandemu, jehož oba členové byli oblečeni do jakéhosi kravího převleku.

Jelikož před námi jely tisíce pomalejších lidí, které nebylo téměř kudy předjet, probíhal úvod závodu ve velmi mírném tempu. A startovalo se do 12km kopce.

Na prvním sjezdu hned houkala sanitka, pak se vjelo na lesní cestu, kde nastala totální zácpa. Přestože jsem se snažil projíždět pelotonem jako nůž horkým máslem, moc mi to nešlo a ztratil jsem tátu i Honzu z dohledu.

A tak jsem si šlapal čím dál nasraněji, protože mě ty davy neuvěřitelně zdržovaly. Moje nasrání došlo vrcholu někde zhruba v polovině závodu, kde byla na samém vrcholu kopce umístěna občerstvovací stanice a kde závodníky nenapadlo nic lepšího než zastavit se uprostřed cesty a bezvadně mě vyblokovat. Na občerstvení jsem se vykašlal a jel jsem, co to šlo.

Ke svému největšímu údivu se cesta po projetí občerstvovačky významně uvolnila a já mohl konečně začít jet jako dráha. Dupal jsem do toho jako šílenec, na rovinkách jsem si lehal na řídítka a kde se vzal, tu se vzal, na 46. kilometru vidím Honzu. Předjel jsem jej a zanedlouho i tátu. Už jsem toho měl celkem dost, ale pořád jsem věděl, že mám dost sil.

Nejhorší části teprve měly přijít. Sjezd po kamenech, který mi málem odrovnal klouby na rukou (se kterými mám na horském kole odvěké problémy a které mě na každém nerovném terénu ukrutně bolí). Poslední významný výjezd, který byl krátký, ale o to rychleji jsem ho vyjel a nahoře už jsem byl poměrně “cooked”, jak říkají angličtí komentátoři.

Cíl o dva kilometry dále, než jsem čekal. Blbec, co se nechtěl uskrovnit, neměl jsem ho kudy předjet a málem jsem tam hodil tlamu. Nejhorší byl lesní úsek těsně před cílem, kde se mi vyčerpáním už klepaly nohy. Tak v tomto úseku bylo za sebou snad 20 strouh. Že bych je přeskakoval, to vůbec nepřicházelo v úvahu. Tak jsem vždy jenom přibrzdil a projel je stylem “děj se vůle boží”. Konečně přišla závěrečná louka, na které mě snad pouze setrvačnost dovezla do cíle, kde jsem padl jak vrána z hicu.

Okamžitě jsem vypil snad litr nápojů všeho druhu a dojedl carbosnack, abych svou hypoglykemii aspoň trochu zmírnil. Táta dorazil tři minuty za mnou, Honza deset, myslim.

Závod jsem absolvoval na skoro celou láhev vody, jednu tyčinku müsli a něco přes půl carbosnacku. Bylo to zoufale málo, jak jsem v cíli zjistil.

Závod se mi líbil. Bohužel jsem si moc neužil těch nádherných přírodních scenérií Jizerských hor. Ale co jsem je tak po očku sledoval, tak je to fakt pěknej kus přírody. Bohužel se vládcem nad tímto skvostem nyní stala zločinecká organizace jménem ČSSD (ale to sem nebudeme motat).

Velkým negativem bylo, že jsem startoval až zezadu a celou cestu od startu do cíle jsem předjížděl davy lidí. První půlku závodu jsem kvůli tomu jel jak šnek. Nakonec jsem přijel v čase 2:43, což mi vyneslo nějaké 760. místo. Příště to bude lepší.

K trati jsem významných připomínek neměl. Teda až na ty strouhy, ty mě umrtvily! Že tam byly panely a mezi nimi spáry, s tím se nedá nic dělat. Po mém soudu to navíc není tak hrozné, jak lidi praví.

Posledním negativem tak už byla jenom velká fronta na pivo zdarma. Proto jsme si radši dali placený.

De facto to byl můj první cyklozávod a byl jsem spokojen jak s ním, tak se sebou (ale prostor pro zlepšení je tam velký!).