Peking, den první

Do Pekingu jsem se rozhod vyrazit vlakem. Letadlo je totiž zhruba čtyřikrát dražší a časově to o moc líp nevychází. Zamluvil jsem si couchsurfing — bohužel se mi nepovedlo sehnat Číňany, takže aspoň Argentiňačka Paula –, koupil jsem si lístek na rychlovlak, koupil novej kufr, sbalil si pět švestek… nebo spíš 30 kilo švestek (Srsly, kdo to vymyslel, že se maj balit švestky a navíc v tak malym počtu? Proč ne třeba šest hrušek?) a moh jsem vyrazit.

Odlet z Pekingu byl plánovanej na 20. ledna večer a já tam přijel 17. večer, takže jsem si na hlavní město vyhradil tři dny. Docela málo, ale vzhledem k teplotě vzduchu to byla asi správná volba.

Těsně před Paulinym bejvákem jsem znejistěl, kam mám jít. Protože podle toho, co Paula napsala, jsem měl hledat číslo 6. Předpokládal jsem, že to má bejt číslo domu, ale když jsem po devítce uviděl dvojku, trochu mě to zmátlo. Zrovna mě ale potkali odcházející couchsurfeři a poslali mě na správný místo.

Bohužel jsem tam nebyl jako couchsurfer sám. V bytě bydlí tři až čtyři lidi (nepodařilo se mi zjistit přesnej počet až do konce pobytu) a pravidelně tak tři couchsurfeři najednou. Takže je to spíš hostel, akorát horší. Ani polštáge jsem nedostal. :(

Nejhorší ze všeho ale byl ten couchsurfer, se kterym jsem bohužel musel sdílet místo na chodbě. Tak otravnýho člověka jsem neviděl už dlouho. Debilní Australák. Hubu nezavřel a navíc furt mlel takový debžotiny a ptal se na ještě větší debžotiny. Tenhle Australan měl nějaký japonský předky (prej), a jeho obličej byl docela dost japonskej (až na ty fousy). My Číňani říkáme Japoncům gui zi /guej’dz’/, obzvlášť takovej otravnejm kokůtkům. :) Doufal jsem, že ho zatknou policajti a zbavim se ho. Nakonec jsem se ho zbavil, ale o tom až v zejtřejšim zápisku.

Večer se konal v jednom baru sraz pekingskejch couchsurferů, tak jsme tam i s Guizim (správně se jmenoval Paxton, ale Guizi mu sluší víc) vyrazili. Měli jsme tam potkat i Paulu, která měla nějaký interview, takže mě doma nečekala.

Už jsem hlady i šilhal, takže když jsem přišel do baru a zjistil jsem, že tam nemaj jídlo, zamířil jsem do nedalekýho kanadskýho baru. Tam jsem si dal celkem drahýho burgera s kuřecim prsem místo mletýho masa — a byl vynikající. Nějaký Kanaďani (?) tam sledovali School of Rock. Neznal jsem to, ale je to dobrá kravina, musim si to stáhnout.

Věrnej svojí tradici z posledních tejdnů jsem v baru nechal mobil. Co to se mnou kurwa je? Nikdy jsem si nikde nic nezapomněl. Neztratil jsem peněženku, klíče, nic. A najednou dvě platební karty, kabel od foťáku, blbě koupená letenka a nejnovějc mobil. Málem. Muj osvědčenej recept, ošahat si všechny kapcy po odchodu z jakýhokoliv místa slavil úspěch, a tak jsem se pro mobil po třech krocích na ulici zas vrátil. Jak jde vidět, ošahávání kapec je úspěšná strategie, musim vymyslet něco podobnýho i pro platební karty.

Vrátil jsem se zpátky na CS sraz, kde inzerovali Tsingtao beer at discount price 10 RMB. Už jsme si říkali, že nic jako 10 renminbi neexistuje, ale ta věta mi přišla absolutně směšná hlavně proto, že Tsingtao se v Jinanu (i v Šanghaji) prodává tak za čtyři yuany. Umim si představit, že v hospodě bude i za deset (i když je to ta samá flaška, čepovaný pivo tu neznaj), ale rozhodně bych neměl tu drzost nazvat to discount price. To jsem ještě nevěděl, že jde o malý pivo! Konec prostě.

V baru nebyla moc zábava. Seznamovat se jak o závod s cizíma couchsurferama mi nepřišlo tak úžasný. Moje hostitelka zazpívala pár písniček na mikrofon, ale bylo to spíš jako mňoukání kočky. Každopádně Guizi domluvil s Irkou a Korejkou, že půjdeme na Tiananmen a do Zakázanýho města.

Ta Irka byla dost divná, ale Korejka naopak příjemná. Zase tam jako všude byli Němci (ze dvou z nich se vyklubaly Rakušanky a z jednoho z nich Švéd — to byla taková švédská kopie Zdenise). A byla tam nějaká zcestovalá Taiwaňačka, co byla několik let v Německu.

Vypil jsem to jedno pivo za diskontní cenu 10 yuanů, a protože jsem byl po cestě z Jinanu dost utahanej, chtěl jsem odjet. Zábavný to tam taky moc nebylo. Naštěstí Paula chtěla taky jet domů. Těsně před barákem jsme zašli na večeři (asi v jednu ráno). Guizi tam s Paulou ved nějaký hlubokomyslný debaty, jejichž hlubokomyslnost mě srala stejně jako všechno, co ten člověk namlel, takže jsem se debaty zdvořile neúčastnil.

Ještě tam tvrdil, že čeština má slovo litost, jak říkal, který prej angličtina nemá a prej to znamená, když se vaše nálada nachází ve stavu “deepest shit”. Snažil jsem se protestovat, leč marně. Pak jsme naštěstí šli spát.