Šanghaj, den šestý

Šestej den byla pracovní sobota. Pracovní proto, že před tim byly tejden prázdniny kvůlivá svátku Založení respubliky (a prázdniny jsou evidentně i pro pracující), takže se jde do práce v sobotu. Další z čínskejch úchylností.

Moji hostitelé šli na znalostní část zkoušek na řidičák. Ale auto prej už maj. Snídaně byla zhruba stejně dobrá jako včerejší večeře. Nejlepší část byl takovej sladkej knedlík, od kterýho mě bůhvíproč furt odrazovali, že je pro mě moc sladkej. Sice byl trochu sladší, než bych si ho udělal já, ale furt lepší než ta divná rejže v ještě divnějšim těstě (k snídani!). Když odešli na tu zkoušku, tak mě nechali doma samotnýho. Jsem čuměl, že mi tak věřili. Jde vidět, že mě neznaj. *ďábelský smích*

Takže jsem se nakonec rozhod, že zkusim to debilní Expo. Každej, komu jsem řek, že jedu do Šanghaje, začal mluvit o Expu. Snažil jsem se jim vysvětlovat, že nějaký Expo mě vůbec nezajímá a že v Šanghaji je spousta jinejch zajímavejch věcí. Ve skutečnosti by mi vůbec nevadilo, kdybych se na Expo nepodíval. Ale když už mi ten čas zbyl, tak proč se nejít podívat, za co utratila česká vláda peníze daňovejch poplatníků.

Přijel jsem tam někdy krátce po dvanáctý speciálnim autobusem, kterej jel hned od nás od baráku. Snažil jsem se řidiče zeptat, jestli ten autobus fakt jede na Expo, ale zatvrzele mi odpovídal two, jako že to stojí dva yuany, což mě ale vůbec nezajímalo, protože mám tu šanghajskou kartu.

Autobus jel docela dlouho, takže jsem zhlídnul docela velkou část města. Přijel jsem na stanoviště a hned mě oslovil vekslák, že mi prodá lístek za 130 namísto 160. Toho jsem odmít a chtěl jsem si koupit lístek oficiálně. Pak mě zastavil další se žvárem v hubě, a že prej za 150. LOL. Tak mu povídám: “Ta gui le.” (To je moc) A on že kolik teda, tak mu říkám: “Yi bai.” (Stovku) Naznačil něco v tom smyslu, že jsem se asi zbláznil a snížil na 130. Tak zase povídám, že to je moc, tak snížil na 120, což jsem přijal. Smlouvání jak v Arábii. :D

Pak jsem byl dost nervózní, jestli mi to s tim lístkem projde. Fronta byla naštěstí docela krátká. Mašina mi nejdřív lístek nevzala, ale pak to naštěstí prošlo.

Okamžitě jsem zamířil do českýho pavilónu. Ta česká exhibice je teda naprosto úděsná. O Česku se tam nedozvíte vůbec nic, resp. vůbec nic podstatnýho. Nejčastějc je tam Krteček, pak je tam hokej, český objevy, ale nejsou tam kontaktní čočky (WTF?), neviděl jsem ani Švejka. Takže jediná typická věc pro Čechy, kterou tam fakt představili, je hokej. No a částečně Praha. Vyhozený prachy.

Zašel jsem do český restaurace, že si dám nějaký český jídlo. Ty ceny by byly moc vysoký, i kdyby byly v korunách, natož v yuanech (tzn. přibližně třikrát víc). Tak jsem si dal aspoň goulash soup. Byla celkem dobrá, ale pěkně drahá — 40 yuanů a to byla fslevě ze 60.

Pak jsem navštíval českej shop, abych něco koupil hostitelům. Omrknul jsem to a zjistil jsem, že asi koupim oplatky a pivo. V tomhle obchodě prodávala sympatická Číňanka. Říkala mi, že umí pár českejch slov, ale musel jsem jí doučit, že pi jiu je česky pivo a že to je nejužitečnější český slovo. :) A řek jsem, že se odpoledne vrátim pro ty oplatky.

Pak jsem navštívil slovenskou výstavku (skromnější, ale imho lepší) a Brunei Darussalam (na hovno). Pak jsem šel kolem nějaký výstavky, která vypadala fakt hodně dobře. Ale byla tam fronta, tak se mi tam nechtělo. Procházel jsem se po Expu a zastavila mě Číňanka, že se se mnou chce vyfotit. Neřekla u toho ani slovo ani slovo anglicky, její kámoška nás teda vyfotila a já byl tak zaskočenej, že jsem je ani nepožádal, aby tu fotku cvakla i na muj foťák. Byla pěkná, ale vy jí holt neuvidíte. Aspoň teda do tý doby, než se Facebook naučí sám rozpoznávat lidi a automaticky mě otaguje…

Pak koukám do mapy a zjišťuju, že ta dobrá exhibice je novozélandská. Tak to tam musim jít, i kdybych v tý frontě měl chcípnout. Naštěstí fronta postupovala rychle. Ale maorský zpěváci už bohužel dozpívali. Novozélandská výstavka byla fakt pěkně koncipovaná, vevnitř byly fotky novozélandskýho života a na střeše místní příroda. Dokonce i vzrostlý stromy. Lámal jsem si hlavu nad tim, jak xakru dopravili celej ten strom až do Číny, jak ho znova zasadili a jaktože se mu tam tak daří. Pak jsem šáhnul na kůru a zjistil, že je to nějaká guma. Pak jsem našel vysvětlivku — strom udělali filmový experti pro Pána prstenů. Fakt to vypadalo naprosto dokonale. Byl jsem unešenej.

Pak jsem se chtěl podívat ještě na Evropskou unii, ale nemoh jsem to na mapě najít. EU totiž neni v oblasti s mezinárodníma organizacema, ani nemá samostatnej pavilón v Evropě. Hledal jsem celkem dlouho, až jsem našel, že EU má společnej pavilón s Belgií. Jak jinak.

Vystál jsem si frontu a nafotil celou europropagandu včetně hadra Rompuye a tý píče Ashtonový. Bohužel Rompyj je zároveň Belgičan, takže jeho ksicht je potom ještě jednou v belgickym oddělení pavilónu. Na obrazovkách běží spousta videí se solárníma panelama. Nebojte, všechno jsem zdokumentoval.

Pak jsem chtěl jít do chilskýho pavilónu, protože jsem slyšel, že je fakt dobrej. Ale ten měl od 15:30 do 18:00 pauzu. Já tam přišel v 15:23 a už mě nepustili. Nechápu, co je tohle za wtf kokoticitu. Chápu, že pavilóny zavíraj na noc, ale proč kurwadrát zavíraj odpoledne?

Tak jsem vlez do kubánskýho pavilónu, protože tam fronta nebyla vůbec. Asi to bylo proto, že vevnitř nebylo vůbec nic.

Chtěl jsem ještě do kanadskýho a australskýho, protože zvenčí vypadaly fakt dobře, ale měl jsem hlad a byly tam celkem fronty, což mě nebaví, tak jsem se na to vykašlal. Došel jsem do českýho kšeftu, koupil jsem oba typy oplatek (celkem za 80 yuanů). Pivo jsem nekoupil, protože třetinka státního piva Budvaru stála 35 yuanů. Nasrat.

Pak už jsem se vydal na trajekt přes řeku Huangpu. Ukázalo se, že to byla nejlepší část celýho Expa. Fakt nechápu, co někoho může bavit na tom chodit celej den po Expu, stát v nekonečnejch frontách a pak se o těch zemích vůbec nic nedozvědět. Hm, asi stejně jako oni nechápou, jak někdo může dvě hodiny běhat za kopačákem a potit se u toho jako dveře od chlíva.

Pak jsem se projel speciální expovou linkou metra a těšil jsem se, že se konečně dostanu domů do Putua, najim se a a dám si voraz. Sedim v autobuse a už jsem jenom dvě zastávky od baráku, když mi volá Linda, že nejsou doma, ale jsou v hospodě na místě, kde se přesedá z metra na autobus. Kurwa, to jsem myslel, že se mnou šlehne! Takže jsem musel vystoupit a jet zpátky jak debil.

V hospodě jedli zase dost divný věci. Měli objednanej hot pot (to je anglicky, ne čínsky, protože čínsky nevim, jak se to jmenuje), kde v jedný půlce byla zelenina a v druhý nějaký kusy masa namočený v krvi. Kupodivu, ta krvavá část mi chutnala mnohem víc. Já nechápu, proč Číňani tak rádi ničej zeleninu tim, že jí uvařej. Dyť to pak vůbec neni dobrý. Linda mi ještě říkala, abych si namixoval omáčku, do který to budu namáčet. Já si tam chtěl dát jenom česnek, cibul a tu hlavní červenou omáčku, ale ona mi rozkázala, co všechno do toho ještě musim přidat, až to bylo absolutně k nepozření (ale jim by to určitě chutnalo). U stolu s náma byli nějaký kamarádi mejch hostitelů — pěkná Malajka a její Malajec a Singapuřanka. Dozvěděl jsem se pár věcí o Malajsii a naučil se asi tři slova kantonsky (taková jižní čínština, úplně jiná než naše severní mandarínština). Třeba ahoj se neřekne ni hao, ale nei hou.

Domů jsme jeli z hospody na kole. Už jsem na kole něco najezdil, ale na takovym stroji jsem ještě neseděl. To se snad ani nedá popsat. A že v příští sekundě naleznu smrt, jsem si myslel za celou jízdu jenom jednou, takže ty ulice možná nejsou tak nebezpečný, jak jsem myslel. :)

A zejtra do Nanjingu. Večer jsem si ještě musel zabookovat hostel, protože žádnej couchsurfer mě nechtěl. :(