Tai Shan

Číňané z jihu si nárokují “nesčetné hory, řeky a génie”, zatímco obyvatelé Shandongu s nimi samolibě soutěží a tvrdí, že oni mají “jednu horu, jednu řeku a jednoho světce”. Naznačují tím, že mají poslední slovo: horou myslí Tai Shan, pak Žlutou řeku a Konfucia.

-Lonely Planet

Cesta do Tai’anu
Vyrazili jsme v 15:30 od hlavní brány kampusu autobusem na jinanský vlakový nádraží. Lístek stál 7 yuanů, rezervace další čtyři yuany. Jeli jsme tou nejhorší třídou tzv. hard seat.

Čínský úchylnosti samozřejmě začínaj už na nádraží. Na LCD tabuli si najdete číslo vlaku a nějak se podle toho asi pozná, do jaký čekárny máte jít. Ale nepochopil jsem, jak se to pozná, protože jsem u čísla vlaku neviděl ani arabskou ani čínskou jedničku. Tak jsme teda čekali asi čtvrt hodiny v čekárně číslo 1.

Ještě předtim jsme vlastně museli ukázat lístek a projít security checkem jako na letišti, včetně skenování baťohů. WTF?

Čekárna byla samozřejmě totálně přecpaná. Tady jsme zase museli ukázat lístek, když jsme šli dolu k vlaku. Nádraží bylo hnusný, smradlavý a i přestože byl den, tak tam byla tma. Jednou jsem tam šláp na nějakej pytel s odpadkama, protože jsem vůbec nic neviděl. Prodírat se davem Číňanů, který jdou na druhou stranu, to je taky něco.

Na lístku je napsaný i číslo vagónu, před kterym stojí zaměstnanec čínský dráhy a nepustí vás dovnitř, když to nesouhlasí. Ty vole, ještě že jsem z Pekingu do Jinanu letěl letadlem, protože tohle bych psychicky neunes.

No… nastoupil jsem do vlaku a zděsil jsem se. Přesně takhle jsem si představoval čínský vězení, ne čínskej vlak! Narváno k prasknutí, nikam se nedá hnout, všechno dělaný na čínský prcky, takže si ani nemáte kam dát nohy, všude špína, smrad a děs a hrůza.

Navíc vedle mě seděl nějakej kokot, co nevydržel minutu sedět na prdeli. Furt chodil sem, tam, něco si bral z tašky, dával to tam zpátky, zas šel tam a zpátky… a to vždycky znamenalo, že jsem mu musel uhejbat a stejně se o mě nějak otřel. Ne že by mi vadilo, že kolem mě někdo někdy projde a otře se o mě, ale jestli má někdo roupy a nevydrží hodinu sedět v klidu na prdeli, tak taková kokoticita mě fakt dokáže nasrat. Ve vlaku se sedí i v uličce u oken, jak je možno vidět na fotkách.

Vrchol všeho přišel ve chvíli, kdy přišla nějaká zaměstnankyně dráhy s koštětem v ruce, to podala Číňanovi v kupéčku a ten pod sebou bez mrknutí oka zamet, podal jí koště zpátky a ona dometla zbytek. Tykraawo!

Naštěstí jel vlak jenom hodinu. Mezi Jinanem a Tai’anem nebyla žádná jiná zastávka. Nejbizarnější věc: Lístek kontrolovali i u východu z nádraží v Tai’anu. Jim asi fakt jebe, nebo co.

V Tai’anu jsme zašli do KFC a najedli se. Dal jsem si nějakýho dračího Twistera (ještě měli mexickýho) a nakonec to chutnalo docela podobně jako náš Twister. Místo hranolek mi ta ženská furt vnucovala nějakou zeleninovou směs nebo co. Místo Pepsi mi dala nějakej oranžovej mulťák.

Twister byl trojka, já jsem samozřejmě zapomněl, že tři se čínsky řekne san, a z nějakýho neznámýho důvodu jsem ukázal na trojku a řek jsem er, což jsem dobře věděl, že je dvojka. Tak ta žena za pultem ukázala na prstech dvojku… naštěstí jsem se opanoval a neukázal na prstech evropskou trojku, protože to je v Číně sedmička(!), ale ukázal jsem hezky čínsky ukazováček, prostředníček a prsteníček na znamení trojky.

Nepříjemně mě překvapilo, že i v seriózním podniku typu KFC tu maj turecký záchody. Brekeke!

A pak už jsme zamířili pomalým krokem k úpatí hory. Ta se nachází hned na severní hranici města Tai’an. Oba znaky tai 泰 i an 安 znamenaj mír, an znáte ze slova Tiananmen. Pojmenovat město “mír mír”, to je skoro jak mupy mup (vtip pro ruštináře).

Cesta nahoru
Tai Shan 泰山 je hora měřící 1545 metrů a je to prej nejnavětěvovanější hora na světě. Vylez na ní i předseda Mao a řekl “Východ je rudý.” Když jsem tam vylez já, chtěl jsem taky říct něco takhle moudrýho a státnickýho, ale zmoh jsem se jenom na lakonické “To je ale kurevská zima.”

V překladu znamená Tai Shan něco jako Hora míru nebo Hora klidu. Je to jedna z pěti posvátnejch hor taoismu a prej je ze všech nejposvátnější, protože když Pangu (ne ten tučňák, to byl Pingu) odděloval nebesa od země, což mu trvalo 18 tisíc let (socialistická práce trvá dlouho), tak se pak rozpadnul a z jeho končetin a hlavy vznikly tyhle posvátný kopce. Tai Shan vzniknul z jeho kebule a proto je nejvíc nejposvátnější. Je spojovanej s východem slunce, zrozením a obnovou. Každej správnej čínskej císař na něj musí vylézt. Kdo na něj vyleze, bude žít 100 let. True story. A taky je Tai Shan na rubu 5yuanový bankovky.

Celou cestu od brány v Tai’anu až k bráně na náměstíčko na Tai Shanu se jde po schodech, který vybudovat muselo bejt drahý jak prase. Od brány k bráně je to podle Dava (Novozélanďan, co učí v Jinanu angličtinu) 6666 schodů, podle Lonely Planet je to 6660 a podle Wikipedie 6293, ovšem až na vrchol je to podle Wikipedie 7200 schodů. Přiznám se, že jsem to nepočítal, ale zkrátka je to asi něco kolem sedmi tisíc.

Kupodivu lístek kontrolovali jenom dvakrát. Jo, v Číně musíte mít vstupenku i na kopec. To ještě nevymysleli ani v Čechách. Stálo to 60 yuanů (studenti nebo co), normálně to stojí 100.

Od brány jsme vyrazili po devátý večer. Na cestu nám svítil měsíc, kterej byl den předtim v úplňku. Po cestě je spousta obchodníků, který prodávaj jídlo, pití, suvenýry, tři přání a další nesmysly. Suvenýry mi nepřišly ani dostatečně hezký ani dostatečně úchylný, takže jsem si nakonec koupil jenom takovou stuhu za dva yuany, abych aspoň něco měl.

Připadalo mi, že jdeme nahoru hrozně pomalu a že víc odpočíváme, než jdeme, ale nakonec jsme to zvládli a krátce po jedný hodině v noci ze čtvrtka na pátek jsme dorazili na vrchol.

Slunce mělo vycházet až někdy v pět ráno nebo v kolik. A co teď s tim časem? Nahoře je možný pronajmout si stan nebo jít spát do jedný z nocleháren. Taky si můžete půjčit ten zelenej vojenskej kabát, co maj všichni na těch fotkách. Půjčení stojí 10 yuanů, záloha je 40.

Zalezli jsme do jedný hospody, zaplatili 10 yuanů za osobu a mohli jsme tam přečkat noc. Ještě jsem nezmínil členy naší výpravy. Šli jsme já a Markéta, Číňanka Grace, korejskej gangsta rappa Jason a tři Korejky, z nichž jedna má tak složitý jméno, že si ho nejsem schopnej zapamatovat. Celou dobu se všichni bavili korejsky nebo čínsky (nebo jak), takže jsem jim nerozuměl a moh jsem rozjímat o tom, jak moc mi připadá Čína jako známka punku. Došel jsem k tomu, že spíš než známka punku je to známka heroinu, protože čeho je moc, toho je příliš.

Takže Korejci si dali čínský nudle a já se pokoušel aspoň trochu prospat. Moc mi to nešlo, zato jsem si namoh krční svaly. :) Dal bych si v tomhle podniku kafe, kdyby Číňani věděli, co to je. Nakonec bych se spokojil i s čajem, ale číšník se nás pak už nikdy nepřišel zeptat, jestli něco nechcem.

V půl pátý nás vyhnal gong z hospody, a já myslel, že umrznu. Už dlouho mi nebyla taková zima, že by mi drkotaly zuby. Na vrcholek jsme došli dost pozdě, takže na nás zbejvala tak třetí řada nejlíp. Naštěstí Číňani nevidí přes psa na tramvaj, takže se východ slunce dal pozorovat i takhle ze zadní pozice.

Byl jsem v tu chvíli už totálně utahanej, takže jsem se jenom modlil, aby ty fotky aspoň trochu vyšly. Ty debilní Číňani taky porád řvou jak na lesy. Jsem myslel, že je zkopnu z tý skály dolu. Nakonec se mi ta scenérie s vychazejícím sluncem líbila, hlavně když Číňani odešli a já se konečně dostal až na útes.

Cesta dolu
Nějak jsme se sesbírali, s Korejcema jsme se našli a mohli jsme vyrazit dolu — to bylo v 7 ráno. Ještě pořád jsem měl nějaký zásoby jídla a skoro celou 600ml flašku Coca-Coly. Ale taky dost velkou žízeň. Nakoupit si v Číně jídlo na cestu neni nic jednoduchýho, protože samozřejmě tady ještě nevynalezli bagety, takže si musít vzít čokolády, sušenky a banány.

Na Tai Shan prej vedou dvě cesty. Jedna je kulturnější a druhá scéničtější. My jsme šli podle všeho tou kulturnější. Na skalách je spousta nápisů, ale jsou čínsky, takže jsem si v nich moc nepočet. :)

Na celičký hoře jsem neviděl ani jednoho bělocha a ani jeden pohled, obojí k mýmu velkýmu údivu. Takže se nedivte, že vám žádnej pohled nepřijde. Číňani prostě pohledy neposílaj a neprodávaj. :-/

Schody jsou samozřejmě dělaný pro Číňany, takže normálnímu člověku se na ně vejde tak půlka chodidla. Uklouznout se mi povedlo jenom jednou. Dolu se mi fakt nešlo dobře. Nohy se mi klepaly jak osi(č)ka a na každý zastávce jsem usínal. Zatimco nahoru bych šel výrazně rychlejc než zbytek skupiny, dolu bych zvolil klidnější tempo. No a asi bych se najed.

A vůbec, kdyby bylo po mym, aspoň jedna cesta by byla lanovkou, protože hlavně v noci nemá smysl jít po těch schodech, protože tam nejde nic vidět (né vole). A taky , kdyby bylo po mym, tak by se buď nahoru vyšlo až těsně před východem slunce, nebo by se tam přespalo, protože fakt nemám rád, když jsem nevyspalej.

Ke konci už jsem se cejtil skoro jak v Dubaji na letišti — ale tam to bylo ještě o kus horší.

Cestou dolu jsem si teda koupil tu stuhu, potkali jsme spoustu chlápků, co nesou na klacku vodu na občerstvovačky… nechápu, proč to nenesou v krosně. A nechápu, proč to nenesou seshora. No nic, to je zas nějaká čínská vymoženost.

Nakonec jsme došli v deset ráno do Tai’anu, takže cesta dolu trvala tři hodiny. Tai’an za světla ukázal, jakej je to cikánov. To v mejch očích Jinan okamžitě o dost stoupnul. Zaplať pámbu za Jinan.

Nastoupili jsme na MHD a dojeli na vlakáč. Naštěstí buď žádnej vlak nejel, nebo bylo obsazeno, takže jsme museli jet autobusem. Jupí!!! Autobus sice stál 24 yuanů a jel dvě hodiny, ale zato to tam nebylo špinavý a měl jsem pro sebe dost místa. 1 yuan navíc stálo pojištění. Nedělám si srandu. :)

Bohužel se ukázalo, že v čínskym autobuse se nedá spát. Ten řidič prostě furt troubí. Ach jo… Na autobusovym nádraží v Jinanu jsem si došel na záchod a měl jsem problémy se nepozvracet, protože když kolem vás všichni flušou takový hustý kedry, tak to neni zrovna něco, v čem bych si liboval. Ble…

Nevim, co byl pak za problém, že jsme šli asi tisíc kilometrů na MHD. Už jsem ani neměl sílu se zeptat. Dobrá věc se nakonec podařila, ve čtyři hodiny odpoledne jsem došel k sobě na pokoj a okamžitě jsem usnul spánkem spravedlivých.

Takže bylo to legendární, ale jestli sem někdy půjdete vy, tak vám dobře radim, ať nahoru jedete lanovkou a prospíte se tam. ;)

Fotky jsou na rajčeti »