Naše seznámení bylo rozpačitější než by se z následujícího příběhu mohlo zdát. Proběhlo to poslední dubnového večera, kdy se u nás již tradičně oslavuje pálení čarodějnic.
Při této příležitosti se k velkému ohni sleze velké množství mužů a žen, chlapců a dívek, skleniček a lahví. V lahvích bývá kdeco, pivem počínaje a džusem konče. Pouze skleničky byly vposled nahrazeny plastovými kelímky. A zde se to stalo.
Přišlo to nečekaně. Stáli jsme v objetí a ukrývali rozpaky jeden nad druhým. Bylo to poprvé pro nás oba. Přisunul jsem si svůj protějšek blíže k ústům a, i když jsem cítil rozpaky, ochutnal jsem. Ta hořká chuť mě zaskočila. Můj první plastový kelímek piva v životě. Jsa zaskočen tou nečekanou hořkostí, nebyl jsem v první chvíli schopen jakkoliv reagovat. Záhy jsem však neméně rozpačitě, zato s velkým odhodláním, polkl další doušek. A další a další.
Ono nám to půjde, pomyslel jsem si a ruka se mi třásla. Nevím, zda více nervozitou a vzrušením nebo tím chladem mého prvního skalpu v kariéře pivního skauta. Zbytek jsem vyžunkl na jeden mocný hlt. Ta hořkost byla hrozná. Čím dále, tím horší. Ale co, pro frajeřinu se musí něco vydržet.
Země se pode mnou zahoupala. Již celkem bez rozpaků jsem se postavil do fronty na další pivo. Když jsem se dostal na řadu, rozpaky tu byly zas. Prodá mně, takovýmu malýmu pívu, vůbec pivo? Prodal.
Zlatavý mok v novém kelímku z polyvinylchloridu nadále již žádné rozpaky nejevil. Toužil být vypit co nejrychleji. Jenže u mě rozpaky zůstávaly. Jestli se mi celý svět bude houpat pořád víc, tak tohle naše seznámení nedopadne dobře, kámo. Pij, pij rychle, jinak zvětrám, žadonil nápoj. Dal jsem se tedy do toho. Hořkost a houpavost se rychle zvětšovaly, naopak moje rozpaky rychle mizely. Po dopití jsem se raději rozhodl seznamování přerušit a pokračovat v něm příště.
Odešel jsem domů. Usnul jsem s hřejivým pocitem, že je ze mě chlap.
***
A tak se to stalo! :) Tohle jsem ze sebe vypotil na okresním kole češtinářské paralympiády (na olympiádu můj psychický a intelektuální výron nestačí), kde byla tak slabá konkurence, že mě dokonce nechali vyhrát. Holt, úroveň neklesá jenom v extralize. Ta slohovka se mi nelíbí, ale porotcům se líbila. Za všechno může zadání. Část písně J. Suchého a přikázané vypravování. Jestli vám to připadá spíš jako fejeton (a to ze školního kola taky), tak aspoň nejsem sám :).