Znásilnění Nanjingu

V neděli ráno jsem se probudil v Putuu, dal jsem si snídani s hostitelama, natočil s nima vtipný video a vydal jsem se na nádraží Hongqiao. Jeho stanici metra otevřeli teprve letos v září. Celá zářila novotou. Celou problematiku nádraží jsem zvládnul, dokonce i na svoje místo ve vlaku jsem trefil. Sice pořád nechápu, proč to ty Číňani dělaj tak složitě, ale co už.

Cesta do Nanjingu trvala dvě a půl hodiny, během nichž jsem psal reportáž z posledních dvou dní ze Šanghaje a napsal jsem pohledy. Občas to trochu drncalo, takže tam jsou nějaký škrtance. Musíte to přežít. :P

Vlak stál sto yuanů a jel docela rychle. Hlavně byl čistej a klidnej. Úplně něco jinýho než ten shitovní vlak z Jinanu do Tai’anu. V Nanjingu jsem vlez do metra, kde jsem na dlouhý minuty zablokoval jeden z automatů na lístky, protože jsem zaboha nemoh najít svojí stanici. Už jsem byl přesvědčenej, že tam neni nebo co, ale nakonec jsem jí přece jenom našel.

Metro v Nanjingu vydává žetony, který na výstupu ten automat spolkne a pustí vás ven. Jedna jízda mě vždycky stála dva yuany. Ubytoval jsem se na hostelu a šel jsem prozkoumat okolí. Bydlel jsem vedle konfuciánskýho chrámu a vedle McDonalda a KFC, takže v tomhle směru ideální pozice. Bohužel přímo pod oknem jsem měl kruháč v rekonstrukci. Ale o tom až potom.

První den jsem si dal večeři v KFC, prošel se kolem hostelu, pak jsem se doň vrátil, zjistil, že wifi funguje jenom ve čtvrtym patře (WTF?) a šel se podívat do toho Konfuciovo chrámu za tmy. Byl pěknej a bylo tam celkem málo lidí, což bylo příjemný. Dokonce tam hráli nějakou tradiční čínskou musiku.

Večer jsem připravil akční plán na následující den. V Nanjingu je spousta muzeí, což mě naštěstí vůbec nezajímá, takže ty jsem moh s klidnym srdcem vypustit. Chtěl jsem se podívat na Purpurovou horu, kde má bejt spousta památek jako Sunyantsenovo mauzoleum nebo Mingská hrobka. Pak jsem se chtěl podívat na jezero Xuanwuhu a pokud zbyde čas, tak na Yang Zi Jiang, kterýmu prej Číňani neřeknou jinak než Chang Jiang, tedy Dlouhá řeka, u nás známá pod jménem Jang-c’-ťiang.

Den začal špatně. A bohužel pak už taky jenom špatně pokračoval. Jeden tlustej Asiat v našem pokoji na hostelu celkem chrápal, ale co bylo horší, byl ten (ne)kruháč pod oknama. Nevim, jak hlučnej je v Číně provoz na kruháčích, ale na tomhle, co tam vlastně neni, každej jede tak, že má jednu ruku na klaksónu. Ideální věc, když máte okno doslova 5 metrů od silnice. A tohleto mě fakt dokáže nasrat — jim to troubení nepomůže vůbec k ničemu a všechny lidi okolo ukrutně sere.

Pak jsem se vydal do metra, že teda dojedu k tý hoře. Jenže v metru na mapě byla zanesená jenom jedna linka, která vede ze severu na jih, ale ta druhá ne. Takže jsem houby věděl, kam mám jet. No to by ses posral.

Tak jsem se teda svez taxíkem (s taxíkářkou). Nevěděl jsem, jak jí popsat, kam chci, tak jsem řek, že k Nanjingskýmu muzeu s tim, že odtamtaď už dondu. Aj vaj! Značení v Nanjingu dává novej rozměr slovu tragický. Najít na tý debilní hoře cokoliv nejde jinak než náhodou. Takže jsem se čirou náhodou octnul u botanický zahrady. A říkám si: perfektní, projdu to skrz a budu skoro u mauzolea. Koupil jsem si lupen, nafotil pár kytek a že teda projdu skrz. Jo, hovno. Na druhym konci zahrady stojí u plotu voják v maskáčích a ukazuje mi, že si mám dát odchod. WTF, WTF, WTF? Voják? Ó got, ty vole!

Že na záchodech samozřejmě nebyl papír, už snad ani nemusim poznamenávat.

Tak jsem se musel vrátit k hlavnímu vchodu, vylézt a šel jsem hledat, kudy se teda dostanu k mauzoleu. Nebudu vás napínat a rovnou vám řeknu, že jsem to prostě nenašel. To už jsem byl teda celkem nasranej. A hladovej, protože tam nikde nebylo k dispozici žádný jídlo. Ne, ty jejich nudle za dva yuany, který zalejete horkou vodou, nepovažuju za jídlo, ale za špatnej vtip. :)

Nakonec jsem naprostou náhodou našel lanovku, která mě za nekřesťanský peníze odvezla na vrcholek hory, kde bylo naprostý hovno vidět, protože v Nanjingu je jednak smog a jednak bylo zataženo a začínalo pršet. No super. Tak jsem z hory šel dolu, prošel kolem observatoře a naprostou náhodou jsem vylez u jezera!

Jezero je nádherný místo. Škoda toho počasí, protože za slunečnýho dne to musí bejt úplně epesně romantyš. Zrovna tam fotili nějakou nevěstu se ženichem. Moderní čínský nevěsty prej maj na obřad bílý šaty a pak se převlíknou do červenejch. Tvrdily to ty studentky umění v Šanghaji.

Co mě vytáčí na Číňanech do nepříčetna (kromě troubení), je jejich neustálý flusání. Flušou na zem, do odpadkovejch košů, některý se vyflusnou klidně ve vlaku metra (!), flušou chlapi i ženský. Neznaj v tom žádný hranice. Takže si jdete na krásnym klidnym místě a když máte smůlu, je tři kroky za váma debilní Číňan, kterej si každou půlminutu úplně na hulváta vodflusne. To bych ho kop do prdele. Úplně se mi votvírá kudla v kapce, jak je to nechutný.

Prošel jsem se po ostrovech toho jezera a pak už jsem se těšil na hostel a na jídlo. Podle mapy jsem měl najít metro úplně jednoduše, protože bylo někde hned za rohem, ale kde nic neni (= žádný značky), ani smrt nebere. Tak mi nezbylo než zase vzít taxíka. První nebyl schopnej pochopit, kam chci jet, tak mě vzal až druhej. V Nanjingu jsem vždycky platil o yuan víc, než co ukazoval taxametr, v Jinanu o půl yuanu. Dycky u toho ukazujou na nějakej papír v čínštině, ale nechápu, proč tahle taxa — ať je to, co je to — neni rovnou v ceně.

Dal jsem si Big Mac Menu, trochu si odfrk a vyrazil na setkání s místní couchsurferkou, která mě nemohla ubytovat, ale říkala, že mě ráda uvidí na coffee or drink. Byla to Američanka Emma, která má rodiče Vietnamce, takže vypadá jako místní. Vzali jsme ještě její kámošku Maďarku Julii a šli do nějaký místní hospody. Jídla nebylo moc, ale aspoň bylo levný. V hospodě nás ještě potkal jejich francouzskej kámoš Loic, kterej každou větu začínal a končil slovem mhm. “Mhm, já jsem se narodil v Německu, mhm.” Pak jsme se přesunuli na jeden drink (pro mě to bylo pivo) do hospody.

Holky byly sympatický, Francouz většinou mlčel. Díky bohu za to setkání, dost vylepšilo muj dojem z Nanjingu.

Večer jsem byl na hostelu na internetu ve čtvrtym patře a popíjel u toho Tsingtao. Jedna Číňanka to furt pozorovala. Tak se jí ptám, co je na tom pivu tak zajímavýho a ona mi odpovídá čínsky. Srsly, co se těm Číňanům honí hlavou, když mi odpovídaj čínsky? Pak jsem se tam trochu zakecal s jednou Australankou a všim jsem si, že ta Číňanka se občas směje tomu, co říkám. Tak jsem se jí snažil přimět k tomu, aby se mnou začala mluvit anglicky, což se jí teda moc nechtělo, tak pak mi několik odpovědí napsala. Že prej se bojí toho, že by dělala chyby. OMG, to je teda důvod. No a pak koukám, že má brejle bez skel. Tak se ptám, co to má znamenat. A prej si je dneska koupila, protože chce vypadat jako lady a protože je v nich lovely. Ufff… Radši jsem šel spát.

No a zejtra už expresnim vlakem do Suzhou, což maj snad bejt čínský Benátky.

Závěrečná douška pro intelektuálně náročného čtenáře: Nanjing znamená v překladu Jižní hlavní město, kdežto Beijing znamená Severní hlavní město. Nanjing už byl dvakrát hlavní město Číny místo Pekingu (Beijingu). Nanjing je znám především tím, že do něj jakožto do hlavního města Číny ve třicátých letech vtrhli Japonci, zabili 300 tisíc místních a páchali údajně velmi nechutná zvěrstva. Pro tuto válečnou událost se vžilo označení Znásilnění Nankingu. Pojednává o tom několik filmů, např. film Nanking (2007), kterej se mi ale zatim nepodařilo na Rapidsharu najít. Škoda, že se o tom v Evropě v dějepise vůbec neučí. No a to, co se dřív přepisovalo jako Nanking, by se od 50. let mělo přepisovat jako Nanjing, neb taková je vůle Číňanů, jak se maj do latinky přepisovat jejich šílenosti.