Cesta Vídeň-Brooklyn

Anka mě opustila na vídeňský stanici Landstraße. V tu chvíli na mě padla docela tíseň. Čekaly mě totiž následující úkoly: projít check-inem na letišti (tam by měl stačit pas a platební karta), neztratit se na Heathrow, projít imigračnim v New Jersey a dojet nočnim metrem až do Brooklynu. Dělalo se mi z toho úplně zle, abych pravdu řek.

Check-inem jsem prošel, ale protože jsem tam byl moc brzo, ještě jsem tam nesměl složit bágl. Fajn. Tak jsem teda chtěl zapnout notebook a jít na internety. Avšak nepodařilo se mi na celym vídeňskym letišti najít jinou zásuvku než na záchodě. ZOMFG?

Nechtělo se mi zas kupovat pivo za čtyři ojra jako když jsem letěl do Číny, takže jsem se spokojil s plechovkou za 1,50 a ještě jsem si k tomu koupil velkou koblihu. Pivo chutnalo dost nezvykle a jméno jsem zapomněl. Ale plechovka měla takovou hořčicovou barvu.

Ženská na check-inu se mnou mluvila normálně německy, ale když jsem pak odevzdával bágl, tak na mě jiná pořád mluvila anglicky, přestože jsem zatvrzele odpovídal německy. :mrgreen: Na bezpečnostní prohlídku jsem tentokrát dorazil připraven, tzn. bez deodorantu v příručnim zavazadle, neb už vim, že podle spreje poznáte je (myslim teroristy).

Dvě hodiny do Londýna probíhaly celkem nudně, protože jsme letěli takovym prskoletem bez televize. Aspoň že ten Heineken, co maj ve všech letadlech, to zachránil. V letadle jsem seděl vedle manželskýho páru v dost pokročilym věku, pánovi jsem pořád koukal přes rameno do novin, abych se aspoň něco dozvěděl o světě.

Na runwayi v Londýně jsme zůstali stát pěkně dlouhou dobu, protože úředníci v Británii se rozhodli stávkovat a jak řek ten pán, co seděl vedle mě, tak jejich soudruzi (“comrades”) z letištních podržtašků se je rozhodli podpořit. Vystupovali jsme totiž na plochu a odváželi nás autobusy. To bylo na terminálu 3 a pokračovat jsem musel na terminál 5. To obnášelo cestu dalšim autobusem.

Tam jsem prošel dalšim check-inem a byl jsem vpuštěn do letištní haly, kde sice byly semtam zásuvky, ale nedařilo se mi v nich chytit proud, přestože jsem si s sebou vzal přechodku Samsonite, co jsem si před pěti drahnými léty koupil za spoustu prachů (myslim, že 9 liber) na Stanstedu (jiný londýnský letiště).

Pak jsem viděl týpka, co měl v anglický zásuvce zastrčenou tu naší česko-německou. Tak jsem to udělal taky a vot elektrika! Ale zase mi nešlo vytrickovat wifinu. Zadal jsem adresu googlu, napsalo to nějaký přesměrování jako na všech letištích, ale pak to hlásilo chybu. Musel jsem se teda dopátrat hlavní stránky tady toho jejich wifisystému a tam jsem ještě asi pět minut hledal, co mám zmáčknout, aby mě to pustilo na 45 minut na wifi zadarmo. Trochu malý svině v tym Londýně, ne?

A pak už do letadla, směr Nový York, letiště Newark, jež se ovšem nachází v Novém Jersey. Let trval osm hodin a vedle mě seděla nějaká mladá a evidentně dost unavená holka, protože dokázala spát i během taxi (= když letadlo jezdí po runwayi), což mi připadá nemožný. Četla si tam nějakou norštinu nebo co. Pak jsem se dozvěděl, že je to stará islandština.

Tohle letadlo bylo sice vybavenější, ale celkem v letech, takže např. moje obrazovka měla tak debilní výpadky po celou dobu sledování epizody HIMYM (o barvách ani nemluvě), že jsem jí chtěl rozkopnout. No, kdybych neměl jenom měkký sandály, tak jsem to asi fakt udělal. Naštěstí hned po epizodě odešla úplně, takže jsem si ušetřil práci.

A tak jsem se zabavil jezením oběda/večeře a spaním. Dostal jsem nějakou kuřecí paellu nebo co (ani nevim, co to je). Zajímavý je, že mě obsluhovala nějaká Monique Purser(ová), zatimco na let do Londýna byl šéf posádky Jimmy Purser. Asi manželé, anžto Monique neměla britskou vlajku, takže jiná přízeň je nepravděpodobná. // Ukázalo se, že to neni tak zajímavý, protože purser je vedoucí kabiny. Viz komentáře pod článkem. :) Díky za opravu.

Taky nám rozdali papejr pro imigrační, kde jsem poctivě všude zaškrtal “no”. Přemejšlel jsem, jestli mám uvést, že vezu salám a plátkovej sejr, ale pak jsem to zamlčel. Někdo mi říkal, že na imigračnim si rádi pokecaj s tim, kdo umí anglicky a nechaj si ho tam dlouho. Noční směnu to asi nebaví, takže nás poslali všechny pryč, co nejrychlejc to šlo.

Ještě v letadle jsem na tom papejru od svý sousedky obšleh, že má švýcarskej pas, přestože to evidentně byla Američanka a že bydlí v Brooklynu. Tak jsem se jí hned zeptal, jak se tam mám dostat. Řekla mi, že mám jet vlakem na Penn Station. Avšak mně se nepodařilo najít vlak. :mrgreen:

Na cestě z letiště jsem potkal nějakou paní za přepážkou, co se tvářila jako navigační důstojník. Tak se jí ptám, kam mám jít, když se chci dostat do Brooklynu. Bože, ta ženská snad uměla anglicky hůř než já. “Dérz en eskalejtór.”

Tak jsem vylez ven, že pojedu tim autobusem na Manhattan za 15 doláčů, co mi furt vnucovala. Venku seděl příslušník TSA, tak jsem zkusil ještě jeho. Ten mi poradil nejlíp ze všech. Že nejlevnější je jet městskym autobusem č. 62 a pak se vlakama dostat k metru a jet jak žíznivá dráha. Ale že prej když jsem tu novej, mám radši jet taxíkem.

Ale já nejsem nějakej vidlák, woe, my v Praze taky máme propletený MHDčko, neasi. Nastoupil jsem do autobusu 62 a neměl jsem v mincích 1,20 dolaru na zaplacení cesty. Bankovku autobusák nechtěl, takže mě pustil zadarmo. Dovez mě na Newark Penn Station, tady jsem se musel zeptat čtyř lidí, jinak bych se nedostal nikam.

Nejdřív jsem se zeptal nějakýho Hispánce. Tomu jsem nerozuměl ani hovno. Pak jsem se zeptal černocha na informacích. Ten mi se svym černošskym přízvukem ocitoval snad celej jízdní řád nebo co. Furt si myslel, že mu nerozumim. Já mu rozuměl, ale vychrlil na mě asi milión věcí. Nevim, jak si myslel, že si to mám zapamatovat.

Došel jsem teda ke koleji č. 1 a měl jsem se utkat s automatem na lístky. Tam stál zaměstnanec místního dopravního podniku, ze kterýho byly cejtit piva. Společnejma silama jsme to nějak nakoupili, vrazil mi do ruky mapu (kterou nemůžu najít) a že prej to v ní jasně uvidim. Přes značnou snahu jsem v mapě nedokázal najít ani to, kde se jsem, natož abych našel, kam jedu. A tak jsem se ve vagóně zeptal jedinýho bílýho obyvatelstva. Ty mi poradili dokonale. Po dvou přestupech už jsem byl na správný cestě v metru linky L a jel jsem na její konečnou stanici.

Po 15minutový procházce Brooklynem jsem došel k hostelu. Cesta z letiště mi trvala dvě a půl hodiny, cesta celkem z Gasometeru asi dvacet a půl hodiny. V hostelu jsem byl skoro přesně o půlnoci newyorskýho času.

V hostelu se na obrovský televizi promítal slasher. Nic, co by člověka nějak vyvedlo z rovnováhy. Ale potom, co jsem absolvoval tak dlouhou noční jízdu obávanym newyorskym metrem, kde jsem si myslel, že mě zabijou nebo okradou, a navíc jsem netušil, co mě čeká v následujících pěti tejdnech, byl tenhle film to pravý. Jak děj filmu okomentoval přítomnej Američan: “There is some serious shit happening.”