Cesta

Praha
Odjel jsem do Číny. A bylo to legen… počkejte si na to…

Vstal jsem v 5:00 a v 6:05 jsem vyrazil na cestu z bytu na Kamýku. Mezitim jsem asi vypil svoje poslední kafe na hodně dlouhou dobu. V pořádku jsem se dostal na Florenc, kde jsem zalez k McDonaldovi na jídlo a na záchod.

Při výlezu z metra k autobusu se mi urvalo ucho u kufru. Nice. Řidič sice držkoval, že za dvě zavazadla mám platit, ale nic jsem platit nemusel. A jel s tim autobusem jako kokot. Byl jsem ale tak utahanej, že jsem skoro celou cestu prospal, přestože to na “dejedničce” skákalo jak blázen. Probudil jsem se až těsně před Brnem. V Brně jsme byli v 9:45 a měli jsme půlhodinovou pauzu. To bylo akorát, abych si došel na záchod do KFC. :)

Nikdy bych si nemyslel, že z Brna do Vídně se jede tři hodiny. Ale stáli jsme na pumpě, stáli jsme na hranici a průjezd Vídní taky není to pravý ořechový. Myslel jsem si, že když mi letadlo letí v 15:30 a já jedu v 7:30 z Prahy, že teda budu mít ve Vídni spoustu času. Prd a švestky.

Vídeň
Na check-inu všechno proběhlo, jak mělo, letenky jsem dostal, zavazadla mi přijali. Tvrdil mi teda, že moje zavazadla maj 29 kilo, což je zvláštní, protože v Pekingu měly už jenom 25 kilo a to jsem tam ještě přidal kalhoty. :)

Měl jsem chvilku čas, tak jsem si zašel v místní letištní putyce na jeden Weizen za 4,20 €. Před kontrolou před nástupem do letadla jsem si dal chleba se sejrem, co jsem si vzal z Prahy. Nějaká Němka (Rakušanka nebo tak něco) mi dala svoje rajčata, že je prej už nechce. Na kontrole mi vyhodili z báglu pití a sprej.

Měl jsem hroznou žízeň, takže to jsem neviděl moc rád. A byl to muj jedinej sprej, co jsem si vzal s sebou (a byl plnej!). A navíc jsem jí nerozuměl, co po mně chce. Wasser jsem chápal, ale špré mi nic neříkalo. Kromě toho, že to je řeka v Berlíně. Když jsem jí furt nerozuměl, tak to konečně vyslovila jako normální člověk sprej a bylo, neasi.

Nastoupili jsme do letadla, kde jsem seděl v bloku u pravýho okna na sedačce v uličce. Vedle mě seděli manželé, který mluvili nějakym jazykem, kterej se mi nepodařilo rozšifrovat za celou dobu letu. Protože jsem lítání neznal, všechno jsem od nich opisoval.

V Boeingu 777-300ER má každej pasažér svojí vlastní televizi se spoustou filmů, muziky, seriálů atd. Navíc je k dispozici pohled z kamery na čele letadla směrem dopředu a pohled z kamery někde na podvozku směrem dolu. Jsou tam taky k dispozici údaje o letu jako rychlost, vejška, venkovní teplota atd.

Jako film jsem si pustil Juno. Prejto byla nějaká cenzurovaná verze, ale netušim, co tam chybělo. Stopáž to mělo správnou. Letušky v letadle byly všech barev, národností i pohlaví. Všichni mluvili skvěle anglicky a byli hrozně úslužný. To bylo samý “Mohu vám nějak pomoci, pane?” “Budete chtít k jídlu jehně, nebo kuře, pane?” “Něco k pití, pane?” atd. Ale když jsem po nich žádal aspirin, málem jsem se ho nedočkal. Musel jsem požádat dva a stejně jsem čekal hrozně dlouho. Letuška se pak hrozně omlouvala. :)

Jídlo bylo dobrý a bylo ho hodně — dal jsem si teda to kuře, jestli vás to zajímá. K pití jsem si dal nějaký džusy a jeden Heineken. A taky kafe.

Dubaj

V půl jedenáctý devátý středoevropskýho času jsme přistáli v Dubaji, kde bylo půl devátý jedenáctý. Letadlo do Pekingu mělo letět až ve 2:10, resp. 4:10. Z Dubaje jsem vůbec nic neviděl, protože z terminálu 3, kterej celej patří Emirates, nejde do města vůbec vidět. A hodinu předtim, než jsem přistál, spadlo v Dubaji nákladní letadlo na dálnici. :D

Přežít těch skoro pět hodin takhle v noci po skoro žádnym spánku bylo dost vysilující. Naštěstí jsem našel stojánek s mezinárodníma zásuvkama a provozuschopnou letištní wifinu, takže se to dalo přežít trochu líp. Ale měl jsem děsnou žízeň.

Snažil jsem se dočíst Dominikovo bakalářku o negativní úrokový míře, kterou jsem začal číst v letadle. Nakonec se mi to povedlo, ale ke konci to byl celkem vodvaz, protože jsem usínal v půlce každý věty. :)

Když jsem dojed i třetí krajíc chleba, co jsem si přivez z Prahy, a pořád jsem měl hlad, nedalo se svítit, a musel jsem na nákupy. Nejdřív jsem navštívil McDonalda, kde měli kromě jinýho kuřecího Big Maca. Já jsem si dal normálního, ale chutnal jinak než v Evropě. :) Stál 12 dirhamů, což mi žena za pultem spočítala na 3 eura. Ale já měl jenom desetieurovku, takže jsem zpátky dostal spoustu dirhamů, se kterejma jsem zašel do místního supermarketu.

Nepochopil jsem, kde se dala zjistit cena Coca-Coly, ale podle ceny Evianu (7,50 za litr a půl) jsem odhadoval pěknou pálku. Na kase po mně ale chtěla jenom dva dirhamy (asi 9 korun) za půllitrovku. Nekupto! Protože jsem ale měl jenom desetidirhamovky a minci jenom 1 dirham a na kase nebyly mince na vrácení, stála mě cola jenom 1 dirham — nejlevnější cola v životě. :)

Pak už jsem nějak přečkal nasedání do největšího dopravního letadla na světě — Airbusu A380-300 (je to fakt macek!), kde mě letuška přivítala dokonce mym jménem, co si přečetla na letence. ;) Start letadla jsem si natočil na foťák, ale asi tam nebude nic vidět, protože to bylo uprostřed noci.

Pak jsem hned usnul a probudil se až na snídani, kterou roznášeli. Tu jsem do sebe natlačil a okamžitě usnul a probudil se na oběd. To bylo zas nějaký kuře nebo co, který jsem sněd ze tří čtvrtin, ale zbytku jsem se ani nedotk (a to jsme měli takovej dobrej salát!), protože jsem byl děsně utahanej a zase jsem usnul. Definitivně mě probudili až na vyplnění lejstra pro imigrační.

Posledních asi 50 minut letu jsem teda byl vzhůru.

Peking

První věc, co musíte po příletu do Pekingu udělat, je vystát frontu na imigračním. A ta fronta je hodně dlouhá. Stál jsem vedle nějaký o rok mladší Italky, co šla studovat do Pekingu — to jsem vyčet na jejím imigračním formuláři. :)

Vlastní řízení s imigračním úředníkem pak trvá míň než minutu.

Potom vás odveze letištní vlak na terminál TC-3, kde máte bágly a kde lítaj vnitrostátní linky. Nevytisk jsem si svojí rezervaci letenky z Pekingu do Ťi-nanu, což se ukázalo jako drobnej problém, ale nakonec jsem to s pomocí Androida a jeho GMail aplikace vyřešil a to dokonce zadarmo, protože tahle aplikace si ukládá maily offline. Restecp!

První věc, co jsem udělal okamžitě potom, bylo to, že jsem se převlík z kalhot do kraťas, protože v Pekingu bylo vedro k padnutí. Kalhoty i mikinu jsem přidal do báglu… a záhadně jsem tak zavazadla zlehčil o čtyři kila na 25.

Pak už jsem při čekání na svuj poslední let jenom pobíhal po letišti a zkoušel se dostat na internet (musel jsem si kvůli tomu naskenovat pas, nekecám), pak jsem si zkoušel vybrat prachy z banky (nepodařilo se), pokoušel jsem se nakoupit za eura a za dirhamy (nepodařilo se) a pokusil jsem se eura vyměnit za juany (podařilo se).

Pak už jsem ale hrozně spěchal, takže i přes svojí předchozí negativní zkušenost s hamburgerem z Burger Kinga, jsem si u něj jednoho koupil. A dostal jsem celý menu, což jsem vůbec nechtěl, zatracená Číňanka! A hamburger byl přesně stejně hnusnej jako ten, co jsem měl tenkrát, spíš ještě hnusnější. Ale měl jsem hlad, tak co se dalo dělat.

Při vstupní kontrole mi zase zabavili pití.

Do Ťi-nanu jsme přiletěli Boeingem 737, kterej se občas klepal jak osika, ale zato ten let trval jenom 50 minut. Vedle mě seděla nějaká Jihoafričanka, která v Ťi-nanu studuje už čtyři roky medicínu. No to mi poser.

Ťi-nan

Po výlezu z letadla na mě čekala Číňanka, co mě dostala na starosti. Asi se fakt jmenuje Nemo, jak jsem pochopil. Odvezla mě autobusem a taxíkem až ke mně na pokoj. Taxík jel s otevřenym kufrem, protože jinak se do toho kufru nevešel muj kufr. Vítejte v Číně. Tady si nikdo s ničim nedělá starosti.

Doprava na silnici tady vypadá přesně jako na videích na YouTube, motorky jezdí všema směrama, troubí se ostošest a když je náhodou někde značka přeškrtnutý trubky (jakou nás v kampusu), překládaj to místní jako “trub o trochu míň”.

Na pokoj jsem dorazil ve 21:20 místního času, tzn. v 15:20 pražskýho. Celkem mi teda cestování zabralo 31:15 hodin.

Druhej den jsem spal až do tří odpoledne, tzn. asi šestnáct hodin. :mrgreen:

Ještě jsem chtěl určitě něco napsat, ale už nevim co, a stejně je ten článek dlouhej jak fronta na imigračnim. Tak to je zatim všecko.