V luxusní restauraci

Popsat tenhle zážitek asi nebude úplně snadný, proto s tim taky už tak dlouho váhám, ale jdeme na to.

Můj učitel čínštiny jménem Wang Lei a zvaný Larry vymyslel, že půjdeme do Shandongskýho muzea, který se přesunulo z Hory tisíce Buddhů do novýho baráku nedaleko našeho kampusu. Muzea mě sice neberou, ale proč ne. K tomu vymyslel, že nějaká čínská rodina mě chce pozvat na večeři. To už znělo líp, takže jsem souhlasil i s tim.

Larry se rozhod, že obě akce spojí. A tak jsme šli s rodinou do muzea a pak na večeři. Naštěstí jsme do muzea přišli až někdy ve tři, přičemž v pět tady všechny takovýhle místa zavíraj, a dvě hodiny se daj přežít. Bohužel se nikdo neujal výkladu, takže jsem skoro vůbec nevěděl, na co se koukám. Paní Wangová se toho v Šanghaji zhostila mnohem líp.

Na to, jak je ten barák obrovskej, v něm navíc je pěkný prd podle mě. Taková samoúčelná megalomanská stavba. Číňani v muzeích před zavíračkou začnou hrát muziku (vůbec ne otravnou), aby návštěvníci věděli, že se maj pomalu pakovat. Tady začali hrát už půl hodiny před koncem. A zatimco za vstup na kopec nebo k jezeru se v Číně platí, muzea jsou zadarmo.

A potom jsme teda šli do restaurace. Museli jsme kvůli tomu přejet celý město, protože jsme šli do dost luxusní restaurace. Tak luxusní, až mě ta luxusnost vyloženě srala. Začalo to tim, že když jsme přijeli, tak mi pikolík otevřel dveře od auta. To jsem vyprsknul smíchy. Připadal jsem si jako prezidentův brácha, jak praví klasik.

Takže jsme se usadili kolem kulatýho stolu. Jenže kulatej stůl v Číně, to neni jako kulatej stůl krále Artuše, to si zase nemyslete, vy holomci! Naopak to má přísný pravidla, kdo kde smí sedět. A určuje se to podle dveří. Takže jsem radši počkal, až mi někdo rozkáže, kam si mám sednout.

Měl jsem si vybrat z jídeláku. No super. Jenže mně luxusní speciality nechutnaj ani v Evropě, natož v Číně. Mně chutnaj chipsy, hamburgery a pizza, ne nějaký créme brulée, jelen na smetaně, husokachna na víně, paví játra na másle nebo co všechno má bejt delicatesse.

No, nakonec jsem si teda vybral něco, co vypadalo nejmíň nebezpečně. Myslim, že to byla dýně s nějakou rybízovou marmeládou nebo co to bylo za ovoce. Ostatní taky vybrali nějaký jídla a mohli jsme začít jíst. Teda nemohli, nejdřív se museli správně provést přípitky.

K pití jsme měli čaj (jak jinak) a džus z něčeho, co se jmenuje shan yao. Když jíte to, co je na obrázku a vypadá to jak kořen, tak to sice neni žádná pochoutka, ale sníst se to dá. (Číňani to samozřejmě milujou.) Ale ten džus, to byl hnus fialovej. Nebo teda spíš bílej. Vypadalo to jako když vaříte brambory a vzniká vám tam taková ta pěna. Bohužel to tak i chutnalo… :???:

Naštěstí jsem dostal i víno, takže jsem se snažil pít to. Když jsem ale konečně dopil tu skleničku bramborový pěny a ulevil si, že už je to za mnou, servírka mi hned dolila. Scénky Mr Beana hadr.

Ale když jsme dostali první jídlo, tak už jsem měl fakt hlad jak sto vlků, a vypadalo to celkem pěkně. Takový masíčko… tak jsem si to dal do pusy a protočily se mi panenky. Takovej hnus! To bylo snad syrový maso namočený do nějakýho octa nebo co. Co jsem komu co udělal.

Ty jídla byly jedno zklamání za druhym. Nejlíp o tom asi vypoví, že nejlepší jídlo na stole pro mě byla ryba. V Čechách si nedávám rybu nikdy, protože mi nechutná. No děs.

Navíc jsem několikrát způsobil faux-pas. Pil jsem víno, když jsem nesměl. Nemluvil jsem čínsky, když jsem měl. Nevěděl jsem, co mám pronést za přípitek. A spousty dalších věcí, co jsem radši už zapomněl…

Měli jsme tam sedět já, učitel čínštiny, syn, matka a otec. Jenže otec měl nějakej business meeting a matka šla s nim, takže jsme tam zbyli jenom já, Larry a syn. Konverzace bezvadná — syn neuměl anglicky a já čínsky. Navíc mě Larry furt nutil do čínštiny, přitom jako muj učitel čínštiny musí vědět, že na takový konverzace moje čínština ani zdaleka nestačí. Myslel jsem, že ho probodnu hůlkama nebo rybíma kostma. Bylo to několik dlouhejch a trapnejch hodin. Kdybych moh celou dobu mlčel, snášel bych to spíš.

Navíc, a to mě fakt sralo, tam celou dobu stály servírky. To víte, luxusní kajuta jenom pro nás a servírky celou dobu stojej u stolu, koukaj a myslej si: “Ten běloch je ale kokot.” Teda pardon, Číňani neříkaj běloch, ale cizinec. Neustále mi měnily talíř za čistej. To bylo snad každejch deset minut. I když jsem na něm něco měl. Prostě to přendaly na novej čistej. Bože!

Odbočka: Číňani asi nechápou rozlišení oblečení podle příležitostí. Já teda na módu moc nedám, což jste si asi všimli, ale nikdy by mě nenapadlo přijít do školy v teplákách, natož do restaurace, natož do luxusní restaurace. Já tam šel v džínách a triku (protože jsem myslel, že buď pujdeme k tý rodině domů nebo do normální restaurace), takže jsem si připadal jak křupan, ale Larry i syn měli teplákovky.

No a v luxusní kajutě je televize. WTF? (To se mi teda nestalo tady, ale jinak se vám to stane normálně — i restaurace, co si hraje na hogo fogo, vám klidně donese opráskanej hrnek nebo talíř. Ty Číňani jsou v tomhel fakt divný.)

Pak konečně donesli bao zi plněný nějakou rybou. Slupnul jsem to jak malinu. Larry ten svuj nesněd a vrátil ho — to mě fakt nakrk, protože já měl hlad jak blázen. A pak ještě řek, že si myslí, že v dobrý restauraci jídla nemusí bejt hodně, ale musí bejt dilišrs, jak říkaj Číňani. No tak jako já nevim, ale když už platim za jídlo nekřesťanský prachy, tak bych se teda rád najed.

Syn si pro mě připravil dárek a já jsem si měl připravit pro něj. Prej něco českýho, co se tady nedá sehnat. A kde to jako mám vzít? Pak naštěstí Larry vymyslel, že mu mám dát minci. OK, tak jsem mu dal korunu a desetikorunu. Pajcku jsem mu dávat nechtěl a dvacku tu nemám. Takže kluk má teď doma Špilas. Já jsem od něj dostal vystřiženýho králíka z papíru, co se s tim zdobí okna na čínskej Novej rok (fakt pěknej) a ozdobu králíka na telefon nebo klíče (pro holku dobrý — takže až potkám nějakou holku narozenou v roce 87 — nebo 99 — a budu jí chtít obdarovat, tak mám dárek :)).

Pak naštěstí přišel povel, abysme zvedli kotvy. Gott sei dank, tywoe! Pikolíci zase přidrželi dveře a odjeli jsme. Ufff… Nemusim přežít všechno!