Déčáci ze školy už odešli, a tak jejich čest musím zachraňovat jenom já, poslední Déčák (inspirováno posledním mohykánem a posledním skautem). Svou účastí na závodě 1500 m v rámci SSL atletického klání jsem nastoupil pátou reprezentační sezónu za staré GymSo. Během svého německého pobytu jsem totiž podvodně startoval na republikovém finále Junior Marathonu. Vyrovnal jsem se tak počtem reprezentačních sezón Radkovi, který v kvartě podvodně startoval na bajkovém závodě.
Na letošní atletiku přišlo strašně moc lidí, co jsem neznal — samý prváci. Ani nevim, jestli byli zastoupeni první feťáci. Ze starých známých firem snad jenom já, Šárka Lavičková, Míra Svoboda a Honza Dušek. Samozřejmě, že jsem na někoho zapomněl, ale teď nevim, na koho. A světe, div se. Někteří prcci přes rok dorostli až na třeťáky. Role zapisovatelů se ujali členové oktávy, např. stará kečupka Klára nebo Lucka Řeřichů.
Letos se ani nestalo nic moc zajímavého. Jenom jsem se málem pozvracel. Nějak jsem na Jesenici započal zajímavou sérii, která pokračovala na sokolovském triatlonu, málem pokračovala na Radkovo narozkách a málem pokračovala tady na atletice.
Ale teď se pojďme věnovat příběhu mého běhu, neb to vás dozajisté zajímá nejvíce. Ihned po sokolovském triatlonu jsem začal trénovat a naběhal jsem toho docela dost. Dva dny před startem jsem se vrátil z běhu a co to nevidím, moje moč je pronikavě červená. Po promyšlení jsem dospěl k závěru, že to není normální barva moči a zhrozil jsem se asi takhle: „Ááááá!“
Myslel jsem, že do rána natáhnu brka. Ráno jsem se ale probudil, načůral jsem do skleničky a zásilka vysoce radioaktivního, velmi slaného a jak chcanky teplého materiálu byla odnesnea na urologii. Ze školy jsem byl odvolán rychlostí bleskozordu, až jsem si myslel, že mám snad na kulích psinu nebo rakovinu. Jsem holt chlap s gulema. Bejt chlap bez gulí je totiž trochu divný.
Řekli mi, že mám v moči krev, což jsem si myslel celou dobu a na druhej den mě poslali na CT. Takovej luxus jsem s díky odmítal, že musim na atletiku. Ale doktor mě donutil k poslušnosti, protože mi hodlal ten závod nedoporučit. Stejně bych ale běžel.
Abych to zkrátil. Dlouhý pobyt v CT mi málem způsobil protržení močáku. Ještě hodinu před závodem jsem byl v ordinaci a přemejšlel jsem, jestli to bude vypadat hodně blbě, když se začnu rozcvičovat. Naštěstí všechno dobře dopadlo, kamenolom mi tam nenašli, takže jsem moh spěchat na závody.
Závod to byl blbý, protože už od sobotního dne (kdy slavil Radek narozky) jsem byl nějak nadmutý, takže jsem strašně trpěl. Dával jsem do toho celý svoje mužo. V poslední zatáčce se mi hrnuly do očí slzy, jak jsem nemoh. A ke vší smůle jsme s Durňasem přiběhli přesně stejně jako loni (krok za sebou), jenom o 2 sekundy pomalejc. Ale skončili jsme druhej a třetí a za náma byl odstup tak na tři parníky (před náma ale taky :)). Kromě toho, že byl začátek závodu neskutečně přepálen, se nestalo nic zajímavého. Akorát Alice před závodem prohlašovala, že vyhraje, takže se schylovalo k opravdu veliké blamáži.
Z ostatních výkonů, když jsem se vzpamatoval z bolesti břicha, jsem si zapamatoval to, jak Jirka Kníř na závěrečném úseku štafety dokázal seběhnout obrovskou ztrátu a běžel jak pták Uličník. Honza Jírovec měl být za svůj výkon zbit jedním blbečkem, ale nějak se tomu vyhnul.
Reporty z atletiky 2003 a 2005 jsou na Déčácích též k přečtení.