Moje cesta do Rumunska, Moldavska a na Ukrajinu. Část první – Vídeň a Kluž
Studenti za svobodu zorganizovali konferenci v ukrajinskym Ivano-Frankivsku. Protože letět se na Ukrajinu teď nedá a veřejnou dopravou je to strašně daleko (a nejsem Zibura, abych šel pěšky), dává smysl jet tam jedině autem. Mám dojem (ale neptal jsem se), že komerční půjčovny vás se svým autem na Ukrajinu nepustí, takže člověk musí sehnat mašynu jinde. Naštěstí naši si naplánovali výlet do Kalifornie, takže jsem zdědil tátovo červený Clio a moh jsem vyrazit.
Při plánování cesty jsem myslel, že pojedu z mnichovskýho letiště, takže jsem si předběžně naplánoval jižní trasu, a i když jsem nakonec vyrážel z Ruzyně, už jsem se toho nápadu nechtěl vzdát. Takže můj itinerář vypadal následovně:
- přenocování ve Vídni
- přenocování u Kluže
- Bukurešť
- Kišiněv
- Ivano-Frankivsk
- Kyjev
- Lvov
- přenocování v Krakově
Už jsem byl ve Vídni i v Krakově, ale všechno mezi tim pro mě bylo hic sunt leones, takže jsem se fakt těšil na to, co všechno zažiju. Taky jsem ne úplně zkušenej řidič a jel jsem bez závozníka, takže na zajímavé zážitky bylo zaděláno. Tato série článků snad bude něco víc než jenom nudným popisem a doufám, že vás bude bavit.
Ufff, čas na první hudební přestávku:
No tak první destinace byla Bukurešť, ale tam je to strašně daleko. Google říká, že zhruba 13,5 hodin, což je pro mě nemyslitelná vzdálenost na jeden zátah. A vyjížděl jsem až odpoledne, takže jsem si naordinoval dvě zastávky: Vídeň a okolí Kluže.
Cestu mi trochu komplikovalo (ale spíš ozvlášťnovalo a vylepšovalo), že se jel poslední týden Tour de France, takže jsem měl v autě zábavu jednak v podobě přenosu a jednak v podobě poslechu podcastu The Move Lance Armstronga. No ale dojezdy horskejch etap jsem chtěl sledovat pokud možno někde, kde nebudu muset řídit, takže jsem podle toho musel plánovat přestávky.
První taková zastávka mě čekala v Mikulově. Dal jsem si smažák, fotograficky nezaznamenáno. Vingegaard získal jednu sekundu na Pogačara na časovejch bonusech.
Podivil jsem se, že z Brna do Rakouska nevede dálnice a v sedm večer jsem dojel do destinace ve Vídni, kde jsem těsně před dojezdem měl málem kolizi s motorkářem. To to pěkně začíná!
Ve Vídni mi poskytla azyl kamarádka Magda a muj cíl byl jasnej: vídeňská náplavka a detašované pracoviště bruselkého Delirium Café.
Náplavka splnila očekávání. Vedle nás se uvelebil nějakej starší pán s kolem, kterej měl tak naváto, že jsme fakt mysleli, že spadne do Donaukanalu.
Nakonec to nějak ustál a my se vypravili z náplavky do Deliria, kde přišlo možná moje největší překvapení za celou cestu:
WTF? To je trochu extrémní i na Belgičany. No nic, tak jsem si musel nechat zajít chuť na Delirium Nocturnum, moje nejoblíbenější pivo, který nejde sehnat točený nikde jinde než právě v Deliriu. Nebo aspoň já ho nikde jinde točený nenašel. Musel jsem to zapít hned vedle nějakym pivem za mír:
Ráno jsme si dali kafíčko a drobnou věc k snídani, já měl quiche. No a byl čas vyrazit. Myslel jsem si, že to mám dobře naplánovaný, abych do destinace dorazil v osm večer, možná trochu s rezervou.
Mojí destinací byla vesnice Cornești. V Rumunsku je minimálně jedna další obec s timhle jménem a taky u Kluže. Možná si teď myslíte, že jsem dorazil do špatný obce. To naštěstí ne! Na Airbnb byla adresa zadaná tak, že Waze pochopil, kam má jet a dovez mě na správný místo. V tom problém nebyl.
Proč jsem vůbec chtěl přespat u Kluže? Protože už takhle byla cesta skoro osm hodin čistý jízdy a do Bukurešti by to bylo ještě strašně daleko.
Kluž (Cluj), dříve česky Kološvár, je třetí největší město v Rumunsku. Ale podle anglický Wikipedie druhý. ¯\_(ツ)_/¯ Nic mě vyloženě nelákalo jet přímo do Kluže. Jenom jsem potřeboval přespat někde po cestě. Asi jsem udělal chybu, že jsem se moc fixoval na Kluž a nehledal spíš něco v Sibiu nebo jinde vyloženě po cestě, ale nepřišlo mi to při plánování jako tak velká zajížďka a to místo nakonec bylo bezvadný.
Ve vesnici samozřejmě mrtvo, ale tim pádem taky svatej klid. Hostitel měkkosrdcatej, beze všeho mi otevřel v deset večer a nechal u mě svoje roztomilý psisko. Já jsem si dal na dobrou noc jednoho kyseláče, a protože ve vsi stejně nebylo kam jít na snídani, moh jsem vyrazit hned zrána.
No a co mě teda o dvě hodiny zdrželo na cestě? Jednak jsem na průjezdu Maďarskem stavěl původně na obídek v KFC, kde ale byla taková čekačka na zpracování, že jsem během vaření stih natankovat. No a pak jsem chtěl i se svojí namixovanou spezi odjet, ale auto začalo úplně hrozně pískat. Mhmmmmffff? Úplně jsem nechtěl, aby muj východní trip skončil někde uprostřed Maďarska, ale začínal jsem bejt trochu zoufalej, protože jsem vůbec netušil, co by to mohlo bejt.
Nastartoval jsem znova a zas to samý, a na palubce jsem neviděl žádnou indikaci, co je špatně. U našich v Kalifornii byla hluboká noc, tak jdu googlit. Leje ze mě pot nejenom kvůli nervozitě, ale taky kvůli tomu, že Celsius ukazuje asi 37 °. Vygooglil jsem nějakou debatu na diskusním fóru, kde se říkalo, že by to mohlo bejt zavazdlem za sedačce spolujezdce. Svuj baťoh jsem tam měl už od výjezdu z Prahy a nepřidal jsem do něj ani gram. No ale tak za zkoušku nic nedám. Baťoh jsem sundal a auto přestalo pískat. вот техника!
Pak jsem moh vyrazit střemhlav na hranice. Na hranicích jsem si počkal asi půl hodiny, protože pasovou kontrolu dělali každýmu autu. Mám k tomu spoustu feels, ale nechám si je až na přejezd nějakejch dalších hranic. Naštěstí tady aspoň nešaškovali celníci, protože šlo o překročení sice ne-sechengenské, avšak unijní hranice. No, takže kvůli baťohu a hranici jsem chytil zhruba hodinový zpoždění, se kterym jsem nepočítal. Další hodinu způsobil časovej posun, o kterym jsem nevěděl. 😬 Poslední hodinu dojezdu etapy jsem sledoval na benzínce, ale to bylo započítáno v časovym plánu. A vzhledem k tomu, že v Rumunsku moc neexistujou dálnice, nešlo tu etapu úplně dobře sledovat za jízdy.
Na benzince jsem taky zažil první jazykovej střet. Z nějakýho důvodu mi netek benzín z pistole. Tak jsem to chtěl říct paní na přepážce. Anglicky ani ránu samozřejmě. Tak se ptám, jestli español (i když jsem stejně nevěděl, jak španělsky říct, že mi neteče benzín z pistole, ale už bych se tim nějak protlouk), protože Rumuni se naučí španělsky hrozně rychle, pokud chtěj, ty jazyky jsou příbuzný. A myslel jsem, že třeba je španělština dobře srozumitelná i obyčejnému lidu, soli této země. Paní na mě vztekle zařvala: Română! Ok, bábo, sorry, že u vás chci natankovat. Jí to taky nešlo, tak zavolala vedoucího, kterej buď něco někde zapnul, nebo uměl speciální chvat a natankoval.
A teď už slíbený Airbnb u Kluže a místní psisko a zejtra pokračujeme krásama Rumunska. :)
