Pravidlo 130 jednacího řádu Evropského parlamentu (dále jen JŘ) stanoví individuální právo každého europoslance pokládat písemné otázky zejména Evropské komisi a Radě Evropské unie. V české parlamentní hantýrce se tomu říká interpelace.
Komise a Rada mají šest týdnů na zodpovězení dotazu, což při dvoutýdenním zpracovování dotazu (než se to vůbec Komisi a Radě pošle) dává zhruba osm týdnů. Dotazů je ovšem tolik, že Rada a Komise odpovídat nestíhají. Jaké otázky zatím položil Petr Mach, můžete vidět na jeho europarlamentní stránce.
Nedávno jsem zjistil, že exsitují poslanci, kteří mají kolem tří set (!) položených otázek. To mě zaskočilo, protože jsem žil v domnění, že limit je pět otázek měsíčně.
A skutečně, pravidlo 130(3) JŘ říká: “Otázky se předkládají v elektronické podobě. Každý poslanec může předložit nejvýše pět otázek měsíčně.”
Jak je teda u všech Skotů možný, že Marlene Mizziová jich má už 319?
Je sice pravda, že JŘ stanoví hned v další větě “Výjimečně lze předložit doplňující otázky v podobě papírového dokumentu, který poslanec osobně vypracuje a podepíše v příslušném útvaru sekretariátu,” ale podat během devíti měsíců 319 otázek místo 45 mi připadá, že je zcela jednoznačně proti tomuhle pravidlu. Zajímavá výjimka, která připouští šestkrát víc podání než původní pravidlo…?
Ptal jsem se u generálního sekretáře EFDD. Ten o tom nic nevěděl a divil se stejně jako já. Poslal dotaz na úřad, který tyto otázky zpracovává a dostalo se mu odpovědi, že nechtějí být nařečni z toho, že někomu dodatečnou otázku povolí a někomu jinému ne, takže povolují každému kolik otázek chce.
Na což samozřejmě doplácí ostatní europoslanci, kteří se chovají podle pravidel, a Komise s Radou pak na jejich otázky nestíhají odpovídat.
A takhle se, milí přátelé, v Evropské unii dodržují pravidla.
—
PS: Poslanec Jakovčič, který je se 167 otázkami na osmém místě, se Komise dotázal na tuto perlu. Ano, doopravdy.
