Odcházení z Evropského parlamentu, ve stručnosti vypíchnuté okamžiky. Ke konci to graduje.
V roce 2018 jsem si při pohledu na parlamentní kalendář 2019 jsem si všiml neradostné zprávy, že nebudeme mít tzv. zelené týdny, tedy týdny, kdy mají být poslanci ve svých obvodech, což znamená, že v Evropském parlamentu není ani noha a je tak de facto volno. Nutno poznamenat, že v té době jsem si ještě myslel, že moje působení v Evropském parlamentu skončí 31. března – v den brexitu.
Nakonec to dopadlo jinak, vláda Theresy Mayové požádala o odklad, který byl nejdříve dva týdny, pak tři měsíce, pak půl roku. Nigel Farage se tak vrátil z politického důchodu, naleštil si boty a podruhé vyhrál národní volby, tentokrát se zcela novou stranou.
Strana byla tak nová, že z 24 europoslanců, které získal UKIP v roce 2014 byli v nové 29členné delegaci Brexit Party pouze tři. Což pro mě znamenalo nemilou povinnost hledat si nového šéfa, protože můj starý šéf Ray už kandidovat nechtěl.
I přes odložení brexitu se v europarlamentu skončilo s prací v polovině dubna a šlo se do kampaně, která vyvrcholila volbami na konci května. Sice jsem se kampaně žádné strany neúčastnil, ale i tak to bylo hektické období. Liberální institut měl hned několik akcí – Výroční přednášku s Danielem Hannanem (který se tak rozkmotřil s Nigelem Faragem, že jsem měl obavy, že už se mnou v Bruselu nikdy nepromluví ani semafor), Skóre europoslanců, Den daňové svobody, k tomu jsem redigoval Misesův Socialismus a účastnil se předvolební veřejné debaty.
Byl jsem rád, že bylo konečně po volbách. Moje představy o tom, jak si bleskurychle najdu novýho fleka se ale nezakládaly na realitě. Nechci teď laskavého čtenáře zatěžovat tím, proč to tak bylo. To se dočtete v knize. :)
Nakonec se mi na první misi nového parlamentu do Štrasburku na večeři v historickém centru povedlo okouzlit moji budoucí šéfku, ráno jsme si plácli a byla ruka v rukávě. Abych si dodal na serióznosti, chodil jsem celý týden po europarlu s levicovým baťohem na zádech (neb jsem neměl kancelář) a bez knoflíků, protože se mi nějakým záhadným způsobem ztratily v příručáku tak, že jsem je našel až po půl roce.
(Taky jsem hned na příjezdu brutálně poškrábal auto z půjčovny. Za to mohla progresivní technika s kamerou na couvání, na což jsem nebyl zvyklej. Křest ohněm.)
Povedlo se mi podepsat novou pracovní smlouvu (kterou nám parlament zákeřně dal jenom do 31. října, aby nám nemusel vyplácet odstupný), s Komisí se mi povedlo taky vyřídit všechny náležitosti odchodu a opětovnýho příchodu o tři tejdny pozdějc, pohádal jsem se s parlamentním ajťákem, aby mi nemazal účet, že ho zase za tejden budu potřebovat atp.
Léto jsem strávil poprvé v Bruselu, jindy bylo vždycky volno. Tak jsem to využil na návštěvy belgických krás. Anverpy doporučuju, Waterloo vynechte, Namur je pěknej, Dinant moc ne. V červenci do Bruselu taky zavítala Tour de France, to byl super zážitek.
Po fascinujícím souboji mezi leavery a remainery v britském parlamentu byl brexit znovu odložen o další tři měsíce, my jsme podepsali nový smlouvy, Boris prosadil předčasný volby a vyhrál. Tim pádem bylo jasný, že naší existenci v Evropskym parlamentu odzvonilo. Což se muselo pořádně oslavit!
První oslava byla hned na prosincovym zasedání ve Štrasburku. Tradičně tam dělaj europoslanecký kluby vánoční večeři, u nás to byla taky jedna z prvních rozlučkovejch akcí. Pilo se, zpívalo, některý poslanci řádili ostošest.
No a leden byl tak hektickej, že jsem prakticky nevěděl, kde mi hlava stojí. Nejdřív tejden na rozehřátí v Bruselu, pak poslední Štrasburk, což se muselo oslavit ještě líp než minule.
Hned v pondělí se konala schůzka pro poslance, kde jim europarl sděloval, na jaký prachy budou mít po skončení mandátu nárok apod. Říkal jsem si, že by se tam mohli pohádat a že by to mohlo bejt zajímavý. Tak jsem tam rád šel místo šéfky. Ale první půlhodina naprosto bez emocí, takže když šéfka přišla, rád jsem odešel na večeři, protože jsem umíral hlady. No a co čert nechtěl, všechny zajímavý věci se staly zrovna po mym odchodu. Zelený a libdem europoslanci brečeli, že neni fér, že nedostanou důchod, a pak začaly lítat urážky. A já jsem si místo toho dával jarret braisé.
Takže poslední večer ve Štrasburku jsem vypil ještě v parlamentním baru čtyři malý piva (btw, ten bar má fakt hnusný pivo). Šéfka si zapomněla kabelku, kterou jsem jí nes do hospody, kde byla nějaká akce místních frexitářů. Ta mi za to koupila docela velký alkoholický pivo. Nechtěl jsem si ho sice úplně dávat, ale přece neodmítnu pivo zadarmo.
Pak následoval přesun do Dubliners, což je hospoda, ve který se končilo prakticky každej den. Tam to spravily tři guinnessy, ale pak někdo vymyslel zákeřnou věc, že pujdeme do karaoke baru. Naštěstí jsem byl opilej dost málo na to, aby mě někdo donutil zpívat. To jediný aspoň trochu zachránilo moji reputaci. V karaoke baru se pokračovalo s jägerbombama a ještě jsem zas musel vypít nějakýho guinnesse, co nikdo nechtěl. No… ve tři ráno jsem se odebral na Airbnb.
Moji hosti samozřejmě už dávno poctivě spinkali. Tak jsem potmě a potichoučku sundal oblek, co mi ušily indický děti, nahodil pyžámko, vyčistil zoubky, všechno proběhlo zcela bezvadně, byl jsem na sebe hrdej. Jenže pak jsem si chtěl sednout na gauč, co mi sloužil jako postel, ale nějak mi takhle ve čtyři ráno už nefungovala prostorová metrika… zkrátka, ten gauč byl jinde. Dopad jsem na zadek a u toho jsem převrhnul skleněnej stůl. Rána jako prase! Takže jsem všechny stejně vzbudil a navíc dost vystrašujícím způsobem asi. Stůl se nicméně nerozbil a dokonce sklenice s vodou z něj spadla tak, že v ní ještě zbylo dost vody. Black magic fuckery.
Ta naražená kostrč mě pak bolela ještě asi měsíc, nedalo se s tim ani pořádně běhat. Každopádně jsem to považoval za důstojný rozloučení se Štrasburkem. Jako všichni, to cestování tam každej měsíc jsem neměl zrovna rád, ale to město je krásný a bardzo sympatyczný.
No a pak nám už zbejvaly jenom dva tejdny v Bruselu. Vzhledem k tomu, že to byly poslední dva tejdny britskejch europoslanců a konkrétně ti naši dosáhli toho, proč byla vůbec založená jejich strana, byly to tejdny v poklusu. :) Zájem médií byl enormní (dokonce chtěli mluvit se mnou!), přijížděli manželé, děti, tetičky, všichni hujerovci všech poslanců. Do toho opět samozřejmě tisíce “posledních” nostalgických piv, takže člověk ani nestíhal spát nebo střízlivět.
Všechno směřovalo k 29. lednu, což byla středa dva dny před brexitem. To totiž o výstupové dohodě konečně měl hlasovat Evropský parlament. Mohli jsme o ní sice hlasovat už v říjnu nebo kdykoliv potom. Ale to by se Guy Verhofstadt nemohl dělat tak zajímavým.
Den začínal tiskovkou Nigela Farage. V místnosti, o níž jsem za těch 5+ let neměl ani tušení, že existuje. Bylo to poprvé, co jsem slyšel Nigela říct, že bez Borise by to referendum nevyhráli. Linka do té doby byla (aspoň, co vim já, nesleduju každý mediální vystoupení), že leaveři z Konzervativní strany škodili a že bez nich by se vyhrálo ještě víc. Tůdle nůdle. No a Nigel řek, že si myslí, že sami by získali tak 43 %. Obdivuhodně specifický číslo na to, že je v podstatě vycucaný z prstu, ale uznání se počítá.
Zbytek dopoledne byl pro média u individuálních poslanců, některý z těch lidí jsem musel nahánět po celym parlamentu. Pak rychle oběd a dostavila se velmi početná (6 ks) rodina šéfky. Těm jsem udělal velmi rychlou tour po parlamentu a dcery jsem ved na balkón, aby si mohly zapsat do čtenářskejch deníčků, že viděly finální legislativní završení brexitu. Přístup na ten balkón pro diváky byl jedině na rezervaci, bylo to ale udělaný tak nekompetentně, že jsem nestačil zírat. Nakonec se dobrá věc podařila, dcery byly usazeny a já si moh dát pivo. Několik piv.
Mairead McGuinnessová naposledy vypnula Nigelu Farageovi mikrofon, ostatní europoslanci si zase hráli na spasitele světa, pak se konečně schválila ta dohoda (a náš whip nestih hlasovat :)) a pak europoslové zazpívali Auld Lang Syne. Slza ukákla.
Naši poslanci se odebrali na poslední společnou večeři, se spektakulárním posledním odchodem Nigela Farage. Moje šéfka ale byla ještě přihlášená na projev, co měl bejt někdy v 11 večer. Takže jsem šel na večeři v blízkosti parlamentu, a při příležitosti odchodu z Belgie jsem si dal místní specialitu moules, tedy slávky. Neni to zrovna moje oblíbený jídlo, ale tyhle mi fakt chutnaly. Šéfku se mi povedlo dostat z večeře do europarlu, její manžela jsem tam nějak dokázal dostat taky – a to s sebou ani neměl pas. Přeposlední projev jsme teda zvládli, poslední měla ještě o den pozdějc.
Čtvrtek už byl o poznání volnější, musel jsem uklidit poslední zbytky kanceláře, naši poslanci naposledy hlasovali o unijních regulacích, od rána mi tekla krev z nosu a absolvoval jsem rozhovor pro Seznam Zprávy, ostrej jak břitva.
Večer poslední párty u Alex, pak ještě pivo s Billem, v pátek ráno brzo vstávačka kvůli spektakulárnímu odchodu všech ostatních poslanců. Šéfku jsme zapomněli podepsat do prezenční listiny, takže 323 € si nechá Sassoli.
Poslanci odjeli na nádraží, já ještě vyplnil poslední lejstra, odevzdal klíče a jdu si vytisknout lístek na vlak do Londýna, co mi jede v 10:52. Hmmm… ups! Měl jsem ho v 8:52. Tak volám na helplinku Eurostaru, jestli s tim nejde něco dělat. Prej ne, jedině gate agent na nádraží mi může pomoct, ale záleží na něm. Jedu na nádraží. Gate agentka mi říká, že ona s tim vůbec nic udělat nemůže a že jí je to líto, ale mám smůlu.
Mhm, nová jízdenka na dnešek stojí 230 €. A to už jsem zaplatil nějakou stovku za tu propadlou. A ještě mám na večer letenku do Prahy, co jsem si koupil v říjnu. Zatracená práce.
Tak koukám na internety, jestli tam nejede nějakej autobus nebo neletí levnější letadlo. Jedou dva autobusy, letadlo letí taky, ale ne o tolik levnější, že to za to stojí. Tak teda kupuju lístek na autobus za dvacku, má přijet v 8. Oslava má začít v devět, to skoro stíhám.
Mám čas, tak jdu ještě domů aspoň trochu uklidit svoji místnost, ať se tam někdo může nastěhovat. Nepovedlo se mi to sice uklidit dostatečně (přece jenom tam mám krámy za víc než pět let) – sorry, Beáto – ale aspoň něco.
Víte, jak jsem říkal, že mi včera krvácelo z nosu? Sedim na záchodě a najednou mi začne nos krvácet přímo do kalhot. Kalhot z Le Premier, ty hajzle! Samozřejmě na místo, kde fakt flek od krve mít nechcete. Kristepane, může ten den bejt ještě horší? Taky je mi pěkně blbě, jak jsem nachlazenej, přemejšlim, jestli to nemám celý odvolat a snažim se vyčistit kalhoty.
Kalhoty jsou v použitelnym stavu, nechci přijít o brexit v místě činu, tak jedu na ten autobus do Londýna. Autobusák přijede a nabourá jinej autobus. The fuck, man?! Řeší to tak dlouho a tak pomalu pak boarduje lidi, že už bych nestíhal ten event zas. Se na to už fakt vyseru, ty vole.
Tak odcházim z fronty na autobus a přece jenom kupuju lístek na vlak za 230 €. Fuck me sideways. Vlak má sice drobný zpoždění a belgickej polecajt dělá tlaky kvůli mýmu zlomenýmu rohu na občance, ale to už nic neni. V Londýně dorazim na Airbnb, který jsem sice chvilku nemoh najít, ale všechno v pohodě nakonec.
Jedu teda na Parliament Square, kde se to koná. Tam jediný Tesco Express, prodavač říká, že pivo v láhvích nám prodat nesmí a že plechovky už jsou vykoupený. Chodim po všech ulicích kolem a všude je zavřeno. #@!§#!!
Tak přejdu most, že někde snad něco bejt musí. A najdu polskou hospodu Mamuška. Okamžitě zhltnu jedno pivo a ptám se, jestli si můžu vzít ještě něco na cestu. Prej jasně. Tak si řeknu o to nejalkoholičtější pivo, co maj, ať se ten brexit pořádně oslaví. Koupim dvě flašky, nechám si je otevřít, dám je do kapsy v kabátu a jdu zpátky na Parliament Square. Jdu dopředu, až kam mě pustí dav. Nějakej borec má svoje bágly na zemi, zakopnu a jedno to pivo se mi vyleje na nohu. Uffffff… Naštěstí ho tam dost zbylo, zařadil jsem se do davu, odpočítali jsme brexit a bylo vymalováno!
Po příjezdu z Londýna jsem se dozvěděl, že tam byl taky Mustang Matějka. No, nevim, jestli bych se s tim dokázal psychicky vyrovnat, kdybych tam po tom všem potkal ještě jeho. Naštěstí jsem místo toho narazil na kolegu z vedlejší kanceláře, s tim jsme si dali ještě jedno pivo a já jsem totálně unavenej a opilej odjel Uber Poolem spát.
Byl to velmi intenzivní půlrok, ale naprosto super. Nemůžu se dočkat, až to bude v nějaký knize s názvem Obsluhoval jsem anglického Faráže nebo tak nějak. :)
And the rest, as they say, is history…