…sníme snídani.
[audio:http://dings.mmister.com/tunes/dream.mp3|titles=How To Dream|artists=Sam Phillips]Každej z vás má nějakej sen, nebo aspoň nějakou naději, která ho žene dál a nenechá ho, aby z čirýho zoufalství spáchal seppuku. A neříkejte mi, že lžu.
Jedna další z pozoruhodných věcí, které mi bylo dopřáno prožít v nedávné minulosti, se týká právě snů nebo nadějí. Člověk má nějaký představy. Ale jak se jim nedaří ani přiblížit, postupně je odloží, a dokonce na ně po čase úplně zapomene.
Je to asi jako když chcete v hokeji dát gól, ale už 10 minut vás nepustil soupeř z obrannýho pásma. Už přestanete věřit tomu, že se vůbec podíváte za modrou čáru, natož abyste dali gól.
A pak se nějakou náhodou stane, že se vám otevře příležitost…
Jako když náhodně vypíchnete puk a můžete rychle postupovat za modrou čáru, jste krok od červený a nic vám nestojí v cestě. Už se vidíte za červenou, za útočnou modrou, před brankářem… už víte, jakou uděláte kličku. Tohle přece musí vyjít! Skoro už zvedáte ruce radostí…
Velký voči!
Puk se zadrhne o sněhovou závěj, zmocní se ho protihráč a rychle přihrává zpátky před vaší bránu. A protože celej váš tým v tom svatym nadšení postupoval kvapně za váma, není pro soupeře nic lehčího než vás přečíslit a dát gól.
Docela to naštve. Měli jste šanci, ve kterou jste ani nevěřili, a splakali jste nad výdělkem. :???:
To byl samozřejmě velmi jednoduchý příměr, který v životě laskavého čtenáře určitě nabývá mnoha různých podob. Ta sněhová závěj — ten okamžik, ve které se sen, který máte na dotek, změní v noční můru — ta pak dokáže pěkně dlouho budit ze sna.
Vždycky si připadám hrozně divně, když nevim co říct, ať už je důvodem cokoliv. Třeba když se mě náhodná spolucestující ve vlaku po zhruba půlhodinové konverzaci zeptala: “A jaké jsou vaše sny?”
Otázka celkem jednoduchá, ale najít odpověď už tak jednoduchý nebylo. Abych tam moc dlouho nezíral naprázdno, řekl jsem jeden takovej hodně dětskej a nepodstatnej. (Bylo to taky něco s hokejem :) .) Prostě jsem nedokázal říct nic smysluplnýho.
Bylo to chvilku potom, co jsem odhodil už jednou kdysi zapomenutý sny. A nový jsem si ještě nestih v tý době vysnít. Jak dlouho to člověku trvá? 10 tisíc drinků, jak říká Robin?
Co když jenom stačí ty sny zavřít do krabice a porozhlídnout se po novejch? Co když jsou hned před váma, nedaleko těch starejch? Prosím laskavého čtenáře, aby to zkusil. A ať dá po nějaké době vědět, jak uspěl. ;)
Pěkný výročí, sne v krabici.
—
No, slibuju, že příště se místo takovýhodle trapnýho filosofování, který mi nejde, budu věnovat psaní o politice, který mi sice nejde přesně stejně, ale aspoň si u toho připadám chytře… a někdy i vtipně, sorry.
A taky už nebudu antedatovat články! :)