Byl jsem donucen přečíst si text Čí svoboda? A jaká svoboda? Krátká úvaha nad českým “liberalismem” od autorky Barbary Havelkové. Jelikož se jedná o velmi neslušný útok na liberalismus, musím reagovat.
Článek autorky ověnčené akademickými tituly z ČR i zahraniční (viz) je plný tak neuvěřitelných nesmyslů, že s tím by u mě neprošli ani moji studenti na VOŠce. Proto nechápu, jak může něco takového dát na papír učitel na prestižní univerzitě.
Nezbývá než to vzít postupně.
Představa mnoha českých “liberálů” o “svobodě” se podle mého dá shrnout asi takto: “Svoboda je, že si můžu dělat, co chci.”
Vůbec ne. Absolutní straw-man. Ať autorka někoho takového ukáže.
Jako zaměstnavatel mám svobodu diskriminovat pohle pohlaví či rasy, jako klient mám svobodu kouřit v restauracích, apod.
Ano, zaměstnavatel má právo diskriminovat podle pohlaví či rasy. Autorka evidentně nezná relevatní literaturu. Snad bychom jí mohli prominout, že nezná živoucí legendu ekonomie Garyho Beckera, jehože teorie diskriminace pochází z 50. let. Jakožto právnička by snad ale mohla znát Richarda Epsteina, který Beckerovu teorii diskriminace doplnil. Jeho akademické papery vydal česky Cevro Institut v knize Právo, ekonomie a politika. Oba přesvědčivě dokazují, kdy a proč je diskriminace pro zaměstnavatele (a jeho zaměstnance!) výhodná a kdy a proč není. Taktéž ukazují, jak se diskriminované menšiny mohou bránit.
Svobodu klienta kouřit v restauracích nikdo neobhajuje. Liberálové obhajují svobodu majitele restaurace zvolit si, za jakých podmínek bude obsluhovat hosty. Mezi těmito podmínkami může být, že se v restauraci kouří, že rum je levnější než u konkurence, ale zato whisky je dražší, že obsluha má bujné poprsí nebo cokoliv, co majitel chce (což já chápu, že je pro autorku pouze další příklad ohavného sexismu a patriarchátu). Naproti tomu má kterýkoliv klient svobodu do podniku nechodit.
Diskriminace i kouření se nicméně setkávají v samém prazákladu liberální etiky, totiž u vlastnických práv. Liberálové netvrdí, že člověk XY má nějaké právo ABC kdekoliv na světě. Liberálové tvrdí, že nejdůležitější otázkou je, kde se tyto svobody nebo pravidla odehrávají. Murray Rothbard o tom napsal podle mě nejlepší esej své kariéry.
Argumenty “svobodou” často padají od privilegovaných a “silných”, kteří se chtějí ujistit, že budou moc užívat existující svou pozici, moc či peníze tak, jak chtějí.
Je to ve skutečnosti přesně naopak. Nedotknutelnost majetkových práv je nejlepším způsobem, jak chránit slabé a chudé. Silní a bohatí budou mít v jakémkoliv režimu navrch a vždycky se budou kamarádit s politiky. Ale slabým pomůžeme nejlépe tak, že budeme jejich svobody zásadově chránit. Např. musíme chránit jejich majetek proti znárodňování za účelem poskytnutí jejich pozemku firmám spřátelených poslanců nebo musíme chránit jejich smluvní svobodu, abychom je nevyloučili z trhu práce.
Český neo-liberalismus zcela ignoruje realitu, tedy to, že pokud nemáme schopnost (“capability”) využít svobody, je tato naše svoboda fikcí, a že tedy naše schopnost užívat svobody potřebuje zajištění a ochranu (v angličtině se používají slova “enabling” či “empowerment”, nevím, jestli máme ekvivalentní pojmy a koncepty v čestině).
Neignoruje. Vezměme si případ někoho, kdo vůbec nic nemá — což je spíše případ někoho v subsaharské Africe a rozhodně se netýká žádného občana České republiky, o kterého se postará jak státní sociální systém tak dobrovolná pomoc šťastnějších spoluobčanů. I člověk, který nevlastní vůbec žádný majetek, má stále něco velmi cenného, co může na trhu dobře prodat. Tedy pokud jsou chráněna jeho práva. Tím, co může prodat, je jeho práce. Ano, zpočátku asi nebude mít na to, aby si koupil nejnovější Bentley. Koneckonců většina z nás musí dobrou polovinu života chodit dennodenně do práce, málokomu z nás se to líbí a přesto na Bentley ani nepomyslíme. Ale každý jedinec je na trhu cenný. Pokud o tom má autorka pochybnosti, nechť si nastuduje teorii komparativních výhod (koncept starý přes 200 let).
Co se týká selektivity, tak je příznačné, že argumenty “svobody” zaznívají často ve prospěch mužů (a tradičního genderového zřízení) než ve prospěch žen (a anti-patriarchálních norem). Například využívání placených sexuálních služeb je často prezentováno jako svoboda, schopnost sexisticky žertovat ve výuce je prezentováno jako svoboda, diskriminování zaměnstankyň je prezentováno jako svoboda? Když ale dojde například na domácí porody, tak je argument “svobodného rozhodnutí žen” uťat v zárodku.
Přiznám se, že mi není z tohoto úryvku jasné, zda jsou pro autorku porody doma zlo, nebo dobro. Kažopádně může podle liberálů žena rodit kde chce, ale pokud zanedbá podmínky a dítě zemře, bude muset nést následky. Využívání placených sexuálních služeb samozřejmě svoboda je, stejně tak jako svoboda je nabízet. Poté se autorce míchá svoboda se schopností, ale i pronášet sexistické vtipy je právo každého, pokud jeho zaměstnavatel nestanoví jinak. Svoboda dotčených dam nebo mužů (vy jste nikdy neslyšely ženy vyprávět posměšné vtipy o mužích?) zase je na takový vtip zareagovat. Každým vtipem se můžeme někoho dotknout. Nedá se s tím dělat nic, jedině, že bychom zakázali všechny vtipy.
Sexuální obtěžování je samozřejmě něco, s čím liberál souhlasit nemůže. Nikdo nemůže souhlasit s tím, že se šéf dotýká intimních partií svojí zaměstnankyně a ani liberálové s tím nesouhlasí. Na druhé straně ale není možné za sexuální obtěžování označit něco, co patří k základnímu flirotvání. Pokud muž flirtuje se ženou a ji to obtěžuje (nebo naopak), je na místě oznámit mu, že ji to obtežuje. Totéž i v opačném případě, kdy žena flirtuje s mužem a jemu se to nelíbí. Pokud se jednání opakuje, je na místě vyřešení sporu s nadřízeným, ukončení pracovního poměru nebo v krajním případě žaloba. Ta ale nesmí být první instancí. Žalovat někoho za flirt je zvrácení právního systému naruby.
Například svoboda uzavírat sňatky pro páry stejného pohlaví je interpretována jako požadavky paternalistické ochrany či zneužívání veřejného práva pro soukromé účely (viz odůvodnění veta bývalého prezidenta Klause k poslednímu návrhu zákona o registrovaném partnerství; a výroky v parlamentních debatách k témuž).
Nevím, proč zastánci homosexuálních sňatků tak strašně milují opakované bojování této vyhrané bitvy. Homosexuální manželství jsou v ČR skutečností, neznám žádného liberála, kterému by to leželo na srdci víc než státní manželství všeobecně (tj. asi někde na předposledním místě seznamu problémů, které je třeba odstátnit). Absolutně nerelevantní téma. Aktualizováno: Byl jsem upozorněn na to, že mezi klasickoým manželstvím a registrovaným partnerstvím, jak ho známe v ČR, jsou tak velké rozdíly, až je registroavné partnerství pouze prázdnou schránkou. V tom případě mě tedy asi minula snaha za zrovnoprávnění daných svazků a též mi není jasný smysl toho registrovaného partnerství, které tu máme.
Je pravda, že mezi českými liberály je k této problematice názor dvojí — já sám jsem v této oblasti prošel určitým vývojem, ale kdyby autorka poslouchala, co liberální odpůrci homosexuálních svateb tehdy před lety říkali, nemusela by se tolik divit.
Zkrácený a zjednodušený argument zní: “Státu není nic do toho, kteří lidé spolu žijí. Stát se vkrádá do tradičního manželství, protože v něm tradičně nejsou pouze dva smluvní partneři, ale také dítě, které stát musí chránit.” Tento argument, přestože má celkem mouchy, se nevztahuje na homosexuální páry bez možnosti adopce. Proto liberálové celkem neochotně přiznávali státu jakousi roli v případě tradičních sňatků, ale nepřiznávali ji homosexuálním sňatkům.
zákaz domácího násilí zasahuje do “svobody” mlátit manželku
Žádná taková svobodu neexistuje. Mlácení druhého člověka porušuje jeho práva a liberálové něco takového odmítají. A je jedno, kde se toto odehrává. Mlátit druhého člověka je nepřípustné, i pokud např. omylem vkročí na můj pozemek. Naopak přípustné je mlátit cizího člověka, pokud na můj pozemek vstupuje se záměrem mě okrást, říká se tomu sebeobrana. Taktéž je přípustné mlátit druhého člověka, pokud smlouva mezi námi dvěma takové jednání dovoluje (box, S/M salón, hokej apod.).
ESLP […] uznal legitimtu zákazu placené politické reklamy, protože informace a názory ve veřejném prostory by jinak byly determinovány penězi
Autorka evidentně opět nemá ani ponětí, o čem hovoří. Zaprvé, svoboda projevu s sebou inherentně nese i svobodu platit peníze za to, abych tento projev mohl šířit. Pokud chci republice sdělit, že např. Margaret Thatcherová je fakt dobrá žena se správnými názory a proto chci, aby byla premiérkou, musím mít možnost zaplatit peníze, abych tento názor mohl šířit. Pokud mi někdo zakáže platit peníze, abych toto mohl říkat, jednoznačně tím porušuje moji svobodu projevu.
Zarduhé, kauzalita naznačovaná autorkou je něco, co možná funguje v představách někoho, kdo záležitosti nevěnoval ani chvíli studia, protože zkušenosti jsou naprosto odlišné. V ekonomii pak panuje obecná shoda na tom, že zákaz reklamy zvýhodňuje incumbenty před těmi, kteří se chystají nově vstoupit na trh. V politice to platí o to více, když mají poslanci s mandátem přístup do médií prakticky kdykoliv se jim zachce, čehož se jejich konkurentům bez mandátu logicky nedostává.
Pojďme se o “svobodě” a liberalismu bavit v progresivním duchu a při napojení na současné světové debaty a nikoli v jeho absolutistickém pojetí, zmraženém dichotomií studené války.
Liberálům určitě nevadí slovo rovnost. Sami jsou poměrně rovnostářští, ale samozřejmě jinak, než by si autorka představovala. Jisté formy feminismu jsou s liberalismem plně kompatibilní — ostatně slavný liberál J. S. Mill byl feminista. Výdobytky feminismu jako např. volební právo žen nebo pohled na ženskou sexualitu jsou plně v souladu s liberálním pohledem na svět. V souladu s naěším pohledem na svět však není zasahování do práv cizích lidí ve jménu nějakého aurtorčina dobrého poslání.
—
Na konec článku si přeji přičinit tuto závěrečnou poznámku: Pokud chce autorka útočit na liberalismus, udělala by nejlépe, kdyby si o liberální filosofii nejdřív něco přečetla. Nikoliv od politiků, ale od filosofů liberalismu. Může začít třeba Frédérikem Bastiatem, Friedrichem Hayekem a Ludwigem von Misesem, poté se může přesunout k velkým propagátorům liberalismu druhé poloviny 20. století — Miltonu Friedmanovi a Mattu Ridleymu. Liberálních autorů je samozřejmě celá řada, postupně jejich články vydává Mises.cz. Pokud se autorka začte, dozví se taky, že neexistuje nic jako neoliberalismus.