Přestože nesouhlasím s existencí státní televize, chtě nechtě musím přiznat, že na ní často vysílají skutečně poučné dokumenty. Jedním z nich bezesporu je i unikátní dokument Manželské etudy po dvaceti letech. Jednomu dílu z této série bych se teď chtěl věnovat trochu podrobněji.
Dokument začíná v roce 1980, tedy v dobách, kdy byl ještě poctivě budován reálný socialismus. Dokumentaristka Helena Třeštíková vyhledala několik párů, které se v tomto roce hodlaly sezdat. V následujících pěti letech pak jejich novomanželské slasti i strasti natáčela. Materiál sestříhala a vznikly půlhodinové dokumenty. Těžko říci z jaké pohnutky přišla na konci 90. let na to, že by nebylo od věci natočit ty samé páry znovu. Od roku 1999 do roku 2005, to už v době pevně zakořeněného kapitalismu, je svou kamerou znovu natočila. Tentokrát udělala hodinový dokument a ČT je dnes vysílá přilepené na sobě. Unikátnost tohoto dokumentu tedy tkví nejenom v obrovské časové periodě, ale i ve faktu, že se odehrává ve dvou zcela protichůdných politicko-kulturních prostředích. Divák tak může sledovat náročnost či nenáročnost přechodu rodiny do nového režimu.
V díle, který budu popisovat, se vzali dva velice mladí lidé. On řidič z povolání a amatérský automobilový závodník, ona kadeřnice. Důvodem jejich sňatku bylo, jak bývalo tehdy obvyklé, těhotenství paní manželky. (Těhotenství manžela bylo ostatně i na tehdejší dobu, kdy se běžně poroučelo i přírodě, trochu neobvyklé.)
Budovat manželský vztah ne na základě přirozeného vývoje, ale na základě rychlého řešení nějakého závažného problému (= těhotenství) je dozajista problémové a dovedu si představit, že řada vztahů z toho nevyvázne jen tak, tedy že po čase (např. s nástupem velké rozvodovosti v 90. letech) přijde konec.
V počátcích tohoto vztahu by si na nějaké dlouhé trvání vsadil asi jen blázen. Manželka neustále hudrovala na manžela — dokonce zaznívají slova o rozvodu —, manžel naopak lamentoval, že manželka nechce ani slyšet o závodění, při kterém se pan manžel málem „zrakvil“. Aspoň tak to bylo prezentováno. Později, v druhé části pořadu, mělo být odhaleno, že hudrování provozuje manželka jaksi ze sportu a že to ani nemyslí moc vážně.
Býval bych si myslel, že pro diváka, obzvláště mého věku, musí být neuvěřitelně poučné zhlédnout život normální rodiny v době, kdy byla berlínská zeď ještě pevná v kramflecích. Aspoň mě tato část pořadu velice baví. Ale zjistil jsem, že se na tento dokument téměř nikdo nedívá a pokud už se někdo dívat začne, střelhbitě přepíná. Toť malý exkurs do koláčů sledovanosti.
Jak již bylo nastíněno, nedlouho po svatbě se narodila malá Lucinka (jména manželů jsem bohužel zapomněl), s čímž ovšem přichází další problém, který je dnes už nějak zapomenutý. Branná povinnost mladých mužů, která odtrhávala manžele od manželek a otce od dětí. Manžel z tohoto dokumentu se jí zuby nehty bránil, nechtěl se totiž učit bránit vlast pro bolševika, když mu doma roste vlastní dcera. Na vojnu v prvních pěti letech skutečně neodešel a dále o ní už nebylo ani vidu ani slechu. Přes několikanásobné dementi obou manželů se po několika letech rodí další dítě, tentokrát kluk jako buk. Jeho osud ale v pozdější fázi nebyl vůbec rozehrán, takže o něm nic nevíme.
Po přenesení o oněch 20 let vpřed zaznamená bystrý divák mnoho změn. Kromě barevného obrazu si můžeme všímat stárnutí manželů i dětí a jejich psychologického vývoje. Manželé evidentně zmoudřeli. Člověk přece jen vypadá ve čtyřiceti moudřeji než v těch jalových dvaceti. Ve své vizáži zestárli oba manželé méně, než jsem očekával. Z dcery se vyklubala pohledná absolventka gymnázia, jež bydlí u svého přítele, který je úspěšný reprezentant v nějaké odrůdě boxu (konkrétní disciplínu jsem opět zapomněl).
Manželka má své vlastní kadeřnictví, manžel si motoristické hobby drží i nadále jako zaměstnání, nyní vlastní firmu obchodující s autodíly. Zde sledujme zajímavý aspekt: oba manželé se — zdá se — zařadili do kapitalismu bez problémů a čile podnikají. Jenže kdo by čekal chválu nového systému oproti minulému, nedočkal by se. Namísto toho nejapná kritika a neúčast v referendu o vstupu Česka do EU.
A protože jablko nepadá daleko od stromu, ani dcera nevolí. V tomto pořadu však odkryla více zděděného. Svého přítele si záhy vzala za manžela a zanedlouho s ním byla i těhotná. Nesmíme však zapomenout na fakt, že v dnešní době se vždy jedná o těhotenství chtěné. V dobách patřících minulé generaci se při faktické neexistenci antikoncepce nezřídka stávalo, že těhotenství bylo velmi nechtěné.
V žádném případě však brzká manželství ani těhotenství neodsuzuji a priori. Věřím, že mnoho (a já nedržím v ruce žádné statistiky, abych mohl tvrdit něco jiného) z těchto manželství vydrží manželům celý život. A těhotenství mladých matek jsou mi mnohem více po chuti než těhotenství některých jejich značně přezrálých kolegyň.
Ještě jednu věc zdědila malá Lucka po své mamince jako přes kopírák. To neustálé hudrování na peníze. A musím říct, že dle mého si ani jedna z rodin nežila špatně, naopak odhaduji jejich ekonomickou situaci na nadprůměrnou. Tak jsme v každém prostřihu mohli sledovat nakupování nových vozů komentované hořekováním nad nedostatkem prostředků*.
Poslední věcí, která mě na pořadu zaujala, bylo manželčino komentování zahrádky. Když podruhé mluvila o cerelu, neslyše tuto zkomoleninu nikdy dříve, propadl jsem i přes velké přemáhání nekontrolovanému výbuchu smíchu.
Tímto úsměvným momentem bych tedy svou úvahu zakončil. Pořad mi velmi vyhovuje a každému bych jeho sledování doporučil. A co se sledované rodiny týče, věřím, že i přes své (hrané?) nadávání je šťastná a spokojená.
————-
*Podle Roberta Kiyosakiho, autora knihy Chudý táta, bohatý táta, se jedná o zcela přirozenou vlastnost lidí, kteří nemají zajištěn nějaký pevný příjem (např. dividendy z akcií, honoráře za umělecká díla atp.), kterou ve své knize popisuje slovy krysí závod.