Miami Beach, den první (pátek)

Už zme tu dlouho neměli pořádnej cestovní blogísek, na jakej jste zvyklý, což? Lo and behold, tady je. A doufám, že puknete závistí. Tentokrát jsem se totiž vypravil na Miami Beach. To bylo tak…

V práci máme tři dny placený dovolený. Nejradši bych si je nevzal a měl je proplacený, což by bylo nějakejch 140 dolarů (i s marylandskou daní). Ale prej tenhle trik použít nemůžeme. A i když mě ta práce baví, tak přece jenom placený volno je lepší než práce, že jo.

Otázkou zůstávalo, jak s těma třema dnama mám naložit. V New Yorku už jsem byl, dokonce docela dlouho, a přestože bych tam samozřejmě kdykoliv zajel znova, ubytování je tam neskutečně drahý a sehnat tam někoho na couchsurfing je pain in the ass.

Takže jsem vzhledem k totálně prázdnejm kontům přemejšlel o Baltimoru. Tam už jsem sice taky byl, ale líbilo se mi tam a výhodou je, že je to kousíček cesty. Ale nemá smysl zůstávat tam dýl než tak dva dny. Vzít si jeden den volna každej tejden (třeba ve středu) ani moc nepřicházelo v úvahu, protože to bych snad radši šel do práce, jak by mě sral tak neproduktivně využitej čas.

Muj šéf (ze San Diega) a muj kolega, kterej sedí vedle mě (z téhož štatlu), jednou v hospodě mocně lobbovali za to, že San Diego je nejlepší místo na světě. Fakt mě přesvědčili, že tam musim jet. Bohužel takhle narychlo se mi nepodařilo najít letenku za přijatelnou cenu. Takže jsem výběr v podstatě zúžil na Miami a Chicago.

Zeptal jsem se v práci, kde je spousta lidí, který bydleli/bydlí v Chicagu a kdekdo ho navštívil, a kde je taky Ryan z Floridy, a vůbec lidi, který se předháněli v tom, kam mám jet. Kupodivu tam byl silnej lobbing za Savannu v Georgii, prej jsou tam pěkný pláže a Southern Belles. OK, pojedu tam příště, ale pro tentokrát se mi tam nechtělo (ani letenky nebyly levnější).

Jinak panovalo jakési měkké ano pro Chicago, i Ryan se vyslovil spíš pro něj. No tak fajn. Když jsem ale used ke Kayaku a HostelBookeru, ukázalo se, že jednak jsou hostely v Miami mnohem levnější než v Chicagu a že jednak seženu takhle narychlo letenku do Miami o 60 dolarů levnějš než do Chicaga. Tim pádem bylo rozhodnuto.

(Ještě jsem chvíli zvažoval Tampu, ale stačilo pár minut googlování, abych zjistil, že je tam miserná veřejná doprava, takže jsem to zase rychle zavrhnul.)

Hostel stál 17 dolarů na noc (hostely v Chicagu stály kolem 40 dolarů na noc!) a byl jenom pár kroků od South Beach. Co může bejt lepší než to? Navíc, to jsem považoval za plus, nemám absolutní tušení o tom, co se nachází v Miami, takže nebudu nucenej lítat po městě, a budu se moct jenom v klidu válet na pláži. V Chicagu bych běhal od jednoho památnýho místa k druhýmu. Letenky jsem zakoupil, hostel zabookoval.

—

Rozhod jsem se řídit radou Michaela O’Learyho a nevzít si žádný zavazadlo kromě příručního. Škoda, že O’Leary v tý svojí přednášce nezmínil, že to má taky nějaký negativa, na který jsem nepomyslel.

Letěl jsem v pátek ráno z Medzinárodného letiska Ronalda Reagana, který se nachází hned za řekou Potomac kousek od DC. Dlouholetí čtenáři blogu vědí, že otázce názvu tohoto letiště jsem se věnoval při svojí minulé návštěvě USA. Pokud jsem se tomu na blogu fakt věnoval, tak to nikde nemůžu dohledat. Bylo mi totiž divný, jak se ve městě plnym Demokratů může nacházet letiště pojmenovaný po Reaganovi. Ale vlastně zákony pro DC přijímá federální Kongres. Jenže to letiště neni v DC! No, stejně to přejmenování zařídil Kongres (což nechápu).

Každopádně je Reagan (DCA) o dost přívětivější než Havel (PRG). Dokonce má zadarmo wifinu, stejně jako třeba Dubaj, Peking nebo Vídeň (ale ta už má možná taky jenom placenou, nejsem si jistej). Naprostá většina letišť má naprosto směšně předražený internety.

Asi ani nevíte, jak mě to neskutečně sere. Na letišti vás držej jako rukojmí, v přesně určený časy musíte prolízt jednotlivejma stanovištěma, abyste posbírali všechny bludišťáky a pustili vás do letadla. Celá tahle procedura se počítá v hodinách, kdy v podstatě nemáte co dělat, stojíte nebo sedíte v nějaký frontě a internety by fakt bodly. No a místo toho aby vám letiště vyšly vstříc a tohle utrpení vám nějak kompenzovaly, ukážou vám fakáče a chtěj po vás neskutečný prachy. Nadáváte na český mobilní operátory a jejich ceny? Tak to běžte někam na letiště a hned vám bude Vodafone připadat jak Matka Tereza.

Může se pak někdo divit, že si člověk radši nasedne do štědře dotovanýho vlaku, kde jednak nemusí čekat na nádraží jak kokot, jednak nemusí podstupovat ponižující procedury (který jsou podle mě v rozporu se čtvrtym dodatkem, btw) a má tam wifinu zadara i se zásuvkou.

No nic, to jsem se nechal unést. Zkrátka, na Reaganovi je wifina zadarmo a za to má u mě palec nahoru, a to velmi velký a chlupatý.

Letenku jsem si vytisk doma, takže mi stačilo přijít rovnou ke gejtu. Netušil jsem, že na security checku bude fronta delší než v Pekingu na imigračnim. (Frontu na americkym imigračnim nemůže překonat nic na světě, o tom jsem přesvědčenej.) Ještě že jsem tu frontu náhodou našel, jinak bych byl nervózní jak kráva, že přijdu pozdě.

Poprvé v životě jsem prošel tim legendárnim americkym letištnim scannerem. Co jsem koukal na monitor tomu chlápkovi, tak tam nejde nic vidět, jenom se tam zvýrazněj podezřelý místa na takový jednobarevný siluetě. Takže buď má ještě nějakej TSÁk lepší snímky než tenhle týpek u scanneru, nebo to změnili, nebo nevim, odkaď jsou ty fotky, co kolujou po internetech.

Muj bágl neprošel scannerem jako bezpečnej a byl jsem opět označen za mezinárodního teroristu. TSAčka prolezla kompletně celej baťoh, aby tam našla sprchovej gel, kterej zabavila. Zajímavý, že všude jinde si řekli, co jim vadí, a já jsem jim to odevzdal. Ale holt v Americe vám musej prošpiclovat rovnou celej bágl. Takže to bysme měli další dvě porušení čtvrtýho dodatku, a teď unreasonable search i unreasonable seizure hezky pohromadě.

Jak už jsem říkal, škoda, že O’Leary v tý přednášce nezmínil, že pokud cestujete jenom s příručákem, musíte se rozloučit s mejdlem, deodorantem, opalovacim krémem atp. Mě samotnýho to totiž nenapadlo. O deodorant jsem nepřišel, protože jsem na něj zapomněl. Opalovací krém jsem si koupil až v Miami Beach a zabavili mi ho cestou zpátky.

Ale když si na letišti koupíte pulitr kafe a jdete s nim do letadla, to nikomu nevadí. Přestože to kafe má 200 stupňů Fahrenheita (93 stupňů Celsia) a je tak samozřejmě mnohem nebezpečnější než sprchovej gel. Ale vždyť už jsem to psal. Aspoň jsem si to kafe z Dunkin’ Donuts o to víc užil.

—

Nejdřív jsme letěli z Washingtonu do Charlotty v Severní Karolíně. Cestou jsem napsal recenzi na Život evropského mandarína, naštěstí mi to šlo celkem od ruky, protože ten let trvá zhruba hodinu. V Charlottě jsem měl jenom chviličku na přestup, což je ideální, protože se člověk nenudí.

Ze Charlotty potom na Miamský mezinárodní letiště. Seděl jsem vedle párečku, co taky letěl z DC do Miami na dovolenou, konkrétně jsem seděl vedle něžnější blonďatý polovičky. Připadala mi teda starší než ten chlápek, tipoval bych jí na čtyřicet a jeho tak na 35, asi to byla puma.

Zatimco jsem si čet Velkou stagnaci Tylera Cowena (s věnováním, hečpeč), četla si moje sousedka v nějakym časopise článek o 40 typech ženskejch orgasmů, který musí každá snažilka a bydlenka znát. Soustavně něco z toho ukazovala souputníkovi a špitala mu něco do ouška. O jedný z těch věcí se dohadovali a ona tvrdila: “It is possible, it is possible.” Jsem rád, že nevim, o čem byla řeč. :mrgreen:

Za chvíli jí časák znudil, takže začala kecat se mnou. Vůbec mi to nevadilo, byl jsem rád, že je aspoň nějaká změna. Klidně bych prohodil pár slov i na jinejch cestách, pokud by to nebyl nějakej otavnej člověk typu zvědavá babka. A já konverzace až na výjimky nezačínám, protože se domnívám, že to lidi sere. (Když jsem letěl do New Yorku v roce 2011, promluvil jsem se sousedkou až po přistání, tj. po osmi hodinách letu. Hned přes uličku ode mě seděl nějakej Ind, kterej se svojí sousedky vyptával ještě před taxi v Londýně. A ta nevypadala zrovna potěšeně.)

V jednu chvíli jsem měl pocit, že mě zve ta ženská na drink, ale nebyl jsem si jistej, tak jsem to radši odmít, protože platit ty jejich letecký taxy bych fakt nechtěl. Mimochodem v letadle byla wifina. Totálně předražená samozřejmě — za osm dolarů na hodinu.

Přelet nad Tampou byl famózní. Kdo by nechtěl bydlet na tomhle místě? Za barákem nasednete na loď a dojedete až do Japonska!

Za chvíli už jsme přistávali v Miami. Každej hostel dává na HostelBooker instrukce, jak se k němu dostat z různejch míst ve městě. Totéž ostatně dělaj couchsurfeři, já sám jsem vypracoval detailní popis, protože vim, že dobrej itinerář je stejně důležitej jako suchý fusekle.

“Existuje jedna věc, která z vás neudělá mrtvýho pěšáka. Fusekle. Hodně tlustej erár. Nohy musej bejt v suchu. Až budete v terénu, chci, abyste si měnili ponožky při každý zastávce. Jinak vám močály sežerou nohy zaživa.”

–poručík Dan

Už jsem zažil hodně hostelů a hodně couchhostů, ale takhle debilní instrukce jsem ještě neviděl. Bylo tam špatně popsáno, jak se dostat na letišti k busu, takže jsem tam bloudil půl hodiny jak debil. Nebylo tam napsáno, že člověk musí mít přesnou sumu cash, takže jsem místo 2,35 $ zaplatil pět dolarů. Bylo tam naprosto špatně popsáno, kde se má přestoupit (zastávka neexistuje), a vůbec mi teda nebyl zřejmej důvod, proč by někdo měl přestupovat, když tenhle autobus jel skoro až k hostelu. Což jsem si naštěstí odvodil z mapy autobusu sám.

Dorazil jsem do sedmnáctidolarovýho hostelu, kterej teda odpovídal svojí ceně. Sice jsem to čekal, ale i tak jsem doufal v pozitivní překvapení. Ze všeho nejhorší byla nesympatická obsluha. V každičkym hostelu, kde jsem byl, byla obsluha hrozně milá a přátelská. Poptali se, pokecali, doporučili kam jít atd. atd. Jedinou výjimkou snad byl hamburskej Generator, kde sice nebyli nepříjemný, ale byli takový profesionálně neutrální, což se ovšem dá chápat vzhledem k obří velikosti toho hostelu. A když se jich člověk na něco zeptal, tak rádi odpověděli.

Ale tady? Obsluha se tváří tak, že mám strach, že mi nafackuje, pokud se na něco zeptám. Za každý usrání se účtujou příplatky — běžná praxe je, že např. bágl si můžete nechat po odhlášení pár hodin v hostelu zadarmo, tady za čtyři doláče. No ale nenechám si kazit dovolenou hostelem.

Na pokoji mi došlo, že jsem si zapomněl zámek. Taky jsem si potřeboval koupit pantofle. Obstaral jsem v CVS. Zapomněl jsem si taky ručník, ale jeho nákup jsem zatím odložil. A vyrazil na pláž bez ručníku. Stejně je tu teplo, takže hned uschnu.

Chvilku jsem si zaplaval, přečet další kapitolu Velký stagnace a prošel si Miami Beach. Zde je na místě upozornit, že Miami a Miami Beach jsou dvě rozdílný věci a dvě různý města, obě se nacházej v hrabství (okrese) Miami-Dade. Další rulzy, jak ze sebe v Miami nedělat blbce, najdete zde ».

Už během první procházky po Miami Beach jsem zaznamenal následující fenomény:

Je tu teplo, kdekdo neumí anglicky, protože jsou to Kubánci nebo jiný Mexikánci, spousta klubů a diskomuziky, spousta hipsterů na skejtech, bruslaři, cyklisti, i v deset večer kočky v letních šatech, týpci v (půjčenejch) drahejch kundolapech, nádherná pláž a na ní joggingáři a sem tam jde cejtit tráva.

Dvě příhody si ale zaslouží trochu rozvést. Šla přede mnou po ulici taková celkem vyžilá ženská s červenou hlavou. Od pohledu fetka nebo šlapka, nejspíš obojí. Najednou koukám, jak úplně drze zkouší otvírat cizí auto. What? Byl jsem z toho tak v šoku, že jsem vůbec nevěděl, co mám dělat.

A pak krysa v odpadkáči. Den jsem zakončil fresh value mealem za 4,50 v Subwayi. Když jsem zahazoval ubrousky atd. do koše, ozvaly se rány, jak když se tam něco převaluje. Byl jsem úplně paf, protože to bylo zcela proti přírodním zákonům, aby ubrousky způsobily v koši takový pohyby. A najednou jsem viděl krysu, jak z toho odpadkáče utíká. Zdrhala tak rychle, že jsem zahlíd jenom siluetu. Lek jsem se jí jak blázen.

To snad pro dnešek stačilo, brou noc.