Z Hyattsvillu na letiště v New Jersey

V pátek mi skončila stáž v Cato Institutu. Bylo to hodně slzopudný. Vůbec už se nedala udělat žádná práce, protože byly furt nějaký rozlučkový akce a v místnosti kravál.

Na oběd jsme šli do Busboys and Poets — tak levicovou hospodu jsem ještě neviděl. U vchodu dokonce prodávali klimaalarmistickou a obamovskou literaturu. Oběd se protáh na dvě hodiny, protože to obsluze neskutečně trvalo. To byl taky muj první a na dlouho poslední oběd v americký restauraci. Dal jsem si prej marylandskou specialitu krabí burger. Abych to taky vyzkoušel, než odjedu. Specialitu jsem si šikovně polil. Už se mi to stalo jednou v únoru. Američani vám do pití vrazej snad vždycky brčko. Když na to nejste zvyklý, nakloníte sklenici jako normálně, ale přesto se chcete napít brčkem, je polití na světě. Na stole. Continue reading “Z Hyattsvillu na letiště v New Jersey”

Miami Beach, den čtvrtý (pondělí)

Článek přichází krapet se zpožděním, ale naštěstí máme v EU mír, takže neni kam spěchat.

Jak jsem psal minule, domluvil jsem si na ráno cestu na Everglades. Autobus mě vyzved přímo u hostelu, odkaď jsme zamířili rovnou do bažin plnejch aligátorů a dalších roztomilejch zvířátek.

Cestou nám řidič vyprávěl o Evergládech, o místních indiánech a o těch zvířátkách. Řek nám taky, jakej je rozdíl mezi aligátorem a krokodýlem. Jeden z rozdílů prej je ten, že jeden z nich na člověka neútočí, protože je posranej až za ušima. Ale zapomněl jsem, kterej je kterej. Taky prej ten druhej útočnej je hrozně rychlej a nemá smysl před nim plavat pryč. 🙂 Continue reading “Miami Beach, den čtvrtý (pondělí)”

Miami Beach, den třetí (neděle)

Ve zbejvavajících dvou dnech jsem se chtěl podívat na Key Biscayne a na Everglades. Neměl jsem pořádně rozmyšlený, v jakym pořadí. Když jsem se ale probudil až v 9:30, bylo rozhodnuto, že jedu na Key Biscayne.

Měl jsem jasno v tom, že na cestu si pujčim bajka. K dipozici byl buď beach cruiser za 23 dolarů ze stojanu (bohužel tady ale jsou ty stojany jenom na vlastní Miami Bach, nikde jinde v Miami nejsou, takže je to tak trochu na hovno) nebo beach cruiser za 15 dolarů z půjčovny nebo horskýho bajka za 35 z půjčovny. Nevýhodou půjčovny bylo to, že bych kolo musel vrátit do sedmi večer a taky to, že byla dál než ten stojan. Starosti mi dělala hlavně ta pevná zavíračka, takže jsem radši nic neriskoval a pujčil si kolo u stojanu. Continue reading “Miami Beach, den třetí (neděle)”

Miami Beach, den druhý (sobota)

Moc dobře jsem se v hostelu nevyspal, předevšim kvůli klimatizaci. Musim se přiznat, že nechápu tu logiku. Kvůli tomu, aby někomu nebylo v noci horko, pustí klimatizaci, která dělá takovej strašnej kravál? Proboha proč? Navíc v noci ani takový vedro venku nebylo, pokojová teplota.

Ráno mi navíc zazvonily všechny budíky. To je známka špatnýho návštěvníka hostelu a nedělá se to. Měl jsem si je včas vypnout. Tohle bylo v 7 ráno, od devíti byla snídaně. Kafe/čaj a k tomu palačinky s čokoládou a sirupem. Vynikající věc, i když to prej na tý fotce nevypadá dobře. Continue reading “Miami Beach, den druhý (sobota)”

Miami Beach, den první (pátek)

Už zme tu dlouho neměli pořádnej cestovní blogísek, na jakej jste zvyklý, což? Lo and behold, tady je. A doufám, že puknete závistí. Tentokrát jsem se totiž vypravil na Miami Beach. To bylo tak…

V práci máme tři dny placený dovolený. Nejradši bych si je nevzal a měl je proplacený, což by bylo nějakejch 140 dolarů (i s marylandskou daní). Ale prej tenhle trik použít nemůžeme. A i když mě ta práce baví, tak přece jenom placený volno je lepší než práce, že jo.

Otázkou zůstávalo, jak s těma třema dnama mám naložit. V New Yorku už jsem byl, dokonce docela dlouho, a přestože bych tam samozřejmě kdykoliv zajel znova, ubytování je tam neskutečně drahý a sehnat tam někoho na couchsurfing je pain in the ass. Continue reading “Miami Beach, den první (pátek)”

Jak jsem se nedostal k Nejvyššímu soudu

Nejvyšší soud Spojených států, známý pod zkratkou SCOTUS (mimochodem, prezident je POTUS), má svoji budovu hned za Kongresem a rozhoduje docela dost případů, nejenom ty, které se dostanou až přes oceán a skrz redakce do televizních zpráv a do novin.

Řekl bych, že pro laiky nejznámější kauzou, která se před ním řešila, byl spor Hustler Magazine v. Falwell. Nejznámější je zřejmě díky svému filmovému zpracování pod jménem Lid vs. Larry Flynt. Z poslední doby je známý rozsudek ohledně Obamacare, kde soudce Roberts vymyslel workaround, se kterým ani vláda nepočítala. A zanedlouho můžeme očekávat rozsudky ve dvou kauzách týkajících se svateb homosexuálů. Cato k nim posílalo amicus briefy (viz United States v. Windsor a Hollingsworth v. Perry), které mě definitivně přesvědčily o tom, že moje dříve zastávaná pozice byla mylná. Continue reading “Jak jsem se nedostal k Nejvyššímu soudu”

Lekce byrokratického trollingu

Že byrokrati umí být neúmyslně vtipní — jako když nadávají na vysoké daně — to všichni víme. Ale musíte se přestěhovat do města, ve kterém žijí pouze byrokrati, abyste dokázali správně ocenit tento specifický byrokratický humot.

Tak např. bar jménem 18. dodatek, pojmenovaný samozřejmě podle 18. dodatku Ústavy Spojených států, který zavedl prohibici těmito slovy: “Rok po ratifikaci tohoto článku se zakazuje výroba, prodej nebo doprava omamných nápojů, jejich dovoz a vývoz s clem jejich použití na území Spojených států a všech územích podléhajících jejich jurisdikci.”

Jak známe z historie, tento dodatek se ukázal být naprostou katastrofou. Jaké by to asi bylo, pojmenovat svůj bar třeba Holocaust nebo 5. sjezd KSČ? Ale i kdbychom to brali jako povedený vtip — myslíte, že některému z byrokratů dojde, proč 18. dodatek selhal? Že to bylo kvůli tomu, že lidi při hledání vlastního štěstí serou na představy byrokratů o správném životě. A že proto vždycky všechna nařízení z Washingtonu způsobí jenom a jenom utrpení? Continue reading “Lekce byrokratického trollingu”

Jak jsem potkal Tylera Cowena

Pokud chcete číst jenom jeden jedinej blog na světě, pak rozhodně doporučuju číst blog Marginal Revolution autorů Tylera Cowena a Alexe Tabarroka, přičemž Cowen denně napíše tak pět až sedm článků a Tabarrok napíše jednou za pár dní jeden. Je to blog hlavně o ekonomii, ale rozebírá se na něm vlastně úplně cokoliv.

Cowen je velkej fanoušek dobrýho jídla, o kterym nedávno vydal knížku Ekonom jde na oběd. Taky je fanoušek novejch technologií, cizích kultur a všeho zajímavýho, takže na blogu odkazuje fakt na ledacos. Předevšim je ale hrozně chytrej a sečtělej (za tejden údajně prolítne desítky knih?) a i čtenáři jeho blogu jsou inteligentní, takže čtení blogu a komentářů je nesmírně obohacující. Bohužel normální člověk to nemá šanci všechno přečíst. Continue reading “Jak jsem potkal Tylera Cowena”

Bloudění je víc nežli cíl

Já vim, že vy si říkáte, že ve Washingtonu přece nikdo zabloudit nemůže, protože ulice jsou tu přece kolmý a pěkně očíslovaný. A přesně na tohle když se spolehnete, tak zabloudíte!

V prvnim tejdnu jsem bydlel na couchsurfingu, ale nakonec jsem byl vypuzen do hostelu, ale u hostitelky mi pořád zbejval kufr. A protože slavila s kamarádkou její narozeniny, musel jsem dojít kamsi do hospody. Sice mám mapu, ale nebudu do ní přece furt civět, když je to tak jasný. Prostě se dostanu na správnou ulici a pak pujdu furt rovně, až dojdu do čtvrtě Adams Morgan, kde je ta hospoda.

Takže běžim, běžim po ulici a najednou jsem v lese. Cože? V lese? Ve Washingtonu je les? Podívejte se sami, chtěl jsem jít po 17. nebo 18. ulici, tj. podle modrý šipky. Continue reading “Bloudění je víc nežli cíl”