Day 5, Sunday Aug 06

No, takže v tuto chvíli mám rozbitej telefón. Když chci poslat smsku, tak mi to řekne, že je chyba systému. Jenže já jsem byl pamětliv všeho, co mě může v Anglicku potkat, takže kromě spacáku a poncha jsem s sebou měl i své staré C55. Vloživ do něj simku jsem se rozloučil se svým sexem (SX1) a dál se na něj vyprd. Později jsem jej tedy ještě jednou zapnul, abych si v něm zjistil adresy, co jsem potřeboval na pohledy :).

Kdyby se některý z mých fanoušků chtěl vydat po mých stopách, tak to hřiště se jmenuje Highbury Fields Playground a keř, který mi byl domovem, mám vyfocen a v galerii ho odtajním. Kromě veverek na tom hřišti byl i kos, holubi a ještě jeden druh ptáka. Vypadá jako holub, je ale větší, o poznání chytřejší a důmyslně se střídá na stráži ve větvích se svými fellow vtáks. Milan tomu ptákovi ale nějak nemoh přijít na jméno a podnikal na něj předchozí večer teroristický akce.

Z parku jsme se pomalu i s plnou polní přesouvali do Generatoru, kde jsme si u jedný blondýnky už zamluvili bydleníčko. Sice vim, jak se jmenovala, ale protože nevim, jak se to píše, tak se s váma o to nebudu dělit. Protože jsme tam měli přijít až ve dvě, šli jsme fakt pomalu a ještě jsme museli zakempovat na Russelově náměstí. Milan šel na hodinu do i-café, za což jsem mu chtěl uříznout. Jo a byl jsem pozván na třídní sraz ze základky. Budou tam všechny známé hvězdy ;). Zatímco jsme v parku čekali na Godota, prošli kolem nás Češky. Zvolal jsem na ně „čau holky!“, pozdrav opětovaly a šly do háje. Máchys tvrdí, že to bylo kvůli tomu, že jsem měl nohy venku z bot. Já si ale myslím, že moje mužo by je mělo spíš přilákat, není-liž prauda?

Přišli jsme do generatorovský recepce, kde už se nás ujal sympaťák Robbie (Australankám se z něj určitě roztahujou rodidla). Scotty se mě hned zeptal, co chci a jak se jmenuju. Když jsem řek, že jsem Pánek, začal hláskovat „pí-ou…“, tak jsem ho zarazil, že to má bejt „pí-ej-en-í-kej“. Nějak mě tam v tom svým abaku nemohli najít, takže jsem na ně vytasil číslo registrace a pak už bylo všechno oukej. Protože už jsem byl ouplně švorcovej, musel jsem platit kartou. „Can I pay by credit card?“ — „Sure you can.“ Sice vim, že to není credit card, ale nevim, jak se to řekne. Že by pay card? Na smlouvu, a to mě docela dopálilo, mi napsali, že jsem Rusák. Kokti.

V Generatoru jsme se ubytovali a zjistili jsme, že bydlíme se zajímavým osazenstvem. Když nebudu počítat Australany a podobnou havěť, tak s náma na pokoji byla Estonka, Němka, Češka a Máchys.

Estonka jde do Anglie na dezingérskou vejšku a přijela dřív a hledala si práci jako my. A jak už to bejvá, tak jí hledala mnohem míň intenzivně, ale za to jí našla. Krusipísek, himlhergot, alelůja!

Ta Němka byla z Hamburku a byla fakt pěkná. Kluci z toho pak měli divoký sny, když si ode mě večer pujčila tužku :). A v září prej jede do Práglu. Takže pozná matku všech měst.

Ta Češka byla hrozná. Do Londýna přijela za divadlama. To bych ještě překous. Ale co jsem nepřekous, byl její výrok, že to tady vypadá hrozně a že sedm a půl libry na noc není takovej rozdíl (teďka bydlíme za £ 12.50). To bych jí fakt nakop. Naštěstí s náma byla jenom dvě noci a pak vysmrděla neznámo kam. Němka s náma bohužel byla jenom jednu noc :‘(.

No a Máchys? Co k němu říct? Vždyť každýmu, kdo ho zná, to musí bejt jasný. Do Londýna si přivezl asi pět balení prvotřídních šprcek značky Libido s rezervoárem a tvrdil, že jsou pro mě a Milana. A furt s tim vopruzoval. Taky neumí zacházet s gelem a jedno pivo chlastal asi tejden. A náš pokoj prej vypadá jak jejich sklep.

To už jsme ale byli vyzkoušet Generator Bar, abysme věděli, jakou mu máme dát známku na dotazník. Bohužel mi byl dotazník posledního dne odcizen, takže jsme nemohli vyplnit nic. V Generator Baru jsme si dali každej pintu Guinnesse. Záhadně se na něj ale nevztahovala tříhodinová (6-9) happy hour, kdy mají dringy stát jenom libru. V baru byla jedna krasavice, o který jsem si pod tíhou jednoho Guinnesse až do chvíle, než se ku mně otočila čelem a k Ivanovi zády, myslel, že je černoška,. Fotografický materiál bohužel není k dispozici.

V baru jsme poprvé poznali, jak se v Generatoru věci mají. Už předtím ve výtahu se nás tři vysmáté slečny ptaly, jestli víme, odkud jsou. Prej z Austrálie. V tu chvíli jsem ještě nevěděl, jak bych to měl poznat. V baru ale bylo vše objasněno. Scotty nás vyzýval, abysme udělali co největší randál, až řekne jméno naší vlasti. Byl jsem odhodlán dát do svých prdů pořádnou forsáž, kdyby náhodou zvolal Czech Republic, jenže on zvolal Germany. To bylo docela faux pas, protože tam asi žádnej German nebyl, takže se rozhostilo ticho. Pak Scotty vsadil na osvědčenou kartu a zvolal Óstrejlija. V tu chvíli se ozval takový randál, že jsem myslel, že spadne nejenom bar, ale i Generator. Jenže bylo vidět, že na nájezdy Australanů jsou zvyklí, takže se nic nezřítilo. A pak přišlo ještě: „Aussie!“ — „Hey!“ — „Aussie! — „Hey!“ — „Aussie, Aussie, Aussie!“ — „Hey, hey, hey!“

A pak jsme šli spát.