Posledně jsme naše vypravování o toulkách po Londýně zakončili u australského písničkáře.Big Ben Dnes se podíváme, jak si naše trojice poradila s dalšími londýnskými nástrahami.

Day 3, Friday Aug 04

Ráno jsme si hezky došli na ashleehousovskou snídani, která sestávala z toastového chleba a různých serepetiček, co se na to dají namazat. K tomu nebo místo toho se daly vzít müsli bobánky různého druhu. Jako pití bylo nabízeno kakao, kafe, čaj atd. Všímavější si všimli i horkého mlíka.

Už včera bylo oficiálními místy sděleno, že na dnešek jsou volný postele enem za 27 liber, což se mi tedy nechtělo dát. Takže jsme si domluvili, že si v cimřičce za tajnými dveřmi můžeme nechat bágle a jít do měst.

Tak jsme tedy udělali a vyrazili. Po návštěvě pracáku jsme chodili po městě a odevzdávali životopisy jak zjednaný. Při té příležitosti jsme potkali holuba se znetvořeným pařátem, volné pracovní místo v Hamburger Union, ale prej nemáme dost sekšuel ekšpírijenc na to, abysme to mohli dělat. A já s Milanem jsme taky objevili Češku Denisu v Nando’s, která tam prej fajčí už 8 měsíců a její nabíječ prej už rok. A dozvěděli jsme se, že bydlí strašně draho za 200 liber měsíčně. (My bydlíme za dvaapůlkrát více 8-)) Mimochodem by stála za hřích :).

Když jsme došli do naší oblíbené internetové kavárny, kam jsme chodili zadarmo díky mému vynálezu vyzkoušet kódy, co se válí po zemi, nalezli jsme v rohu jednoho úchyla. Tento úchyl si dělal fajn a u toho koukal na obrázky a videa zbičovaných žen. Tfuj. Kdybych věděl, jak to říct, tak jsem to naň napráskal supervisorovi.

Ubytovali jsme se u Inda za 20 liber na noc. Je to sice hodně, ale protože byl víkend, tak by to jinde nebylo o moc levnější. Navíc jsme měli pokoj sami pro sebe i se sprchou, záchodem, televizí, rychlovarnou konvicí, čajem a cukrem. Tenhleten chlápek dostal přezdívku vydřiduch, se kterou já teda naprosto nesouhlasím. S Milanem jsme kromě manželský postele měli i manželskou deku, což bylo moc teplý i na něj, takže si vzal místo deky něco jinýho :).

Kolem oken nám projelo asi 1003 bruslařů a na BBC dávali asi hodinovej nářez britskýho humoru :).

Day 4, Saturday Aug 05

Dalšího dne jsme si u Inda dali semínko od snídaně. Croissant s marmeládou. Ale plastový nůž, co byl dodán k tomu kruasánu se mi hodil docela dlouho. Až do doby, než ochutnal, jak chutná koberec v Generatoru. To jsem od něj bral totiž jako podraz, takže jsem s nim už nepromluvil ani slovo.

Mohli jsme si u něj nechat bágly v kuchyni a to za lidovou cenu 1 libra. Milanovi a Máchysovi to pořád nějak nejde pod čumák, ale já to považuju za fér dýl, protože jinak bych musel s baťohem chodit celej den jak blbec. Za ještě férovější bych tedy považoval, kdybysme si hned zaplatili další noc, jenže ti dva byli jak posedlí údajným vydřidušstvím, tak že si prej najdem bejvák jinde. Musím říct, že co se intelektuálního výkonu týče, dnešní den se hochům moc nepovedl, ale to se stává. The best is yet to come.

Cestou po práci jsem se Milana zeptal: „Čum na toho chlapa na tom baráku.“ Milan odvětil, že je to Nelson, což mě udivilo, protože jsem netušil, že ten jeho podstavec je tak vysokej. Ale shodli jsme se na tom, že to nikdo jinej bejt nemůže, tak jsme k tomu došli. A byl to von jak vyšitej. Obrovskostí toho podstavce jsem byl doslova šokován. Za chvíli mě šokovalo, že z Trafalgar Square jde vidět Big Ben, neměl jsem o tom ani ponětí.

Po cestě k němu jsem byl šokován potřetí a to přítomností Downing Street. Tam je ale jenom brána, policajti a spousta turistů. Nechápu ale, na co koukají.

Double-decker

Příjemně překvapen jsem byl tím, že Londýňané si umí udělat pořádek. Trafalgar Square je nádherně čisté, voda krásně průzračná. Dlouho jsem myslil, že je to jediné čisté místo v Londýně, posléze jsem zjistil, že ta místo jsou dvě. Tento nepořádek je způsoben dost možná i tím, že nikde nejsou nejsou koše ani záchody. Jak vidno, k obému slouží červené telefonní budky. A taky širé ulice.

U Velkýho Bena jsme byli přesně o půldni. Nějaký šašek tam prodával list Socialist Worker, který měl mezi oběma slovy rudou hvězdu, za jakou by se nestyděl ani generalissimus Stalin a na titulní stránce byl nápis World’s no. 1 terrorist a něco jako umělecký portrét amerického prezidenta.

Od Big Benu jsem nařídil pochod směrem Millenium Bridge, zajišťovna a Tower Bridge. Cestou jsem si dal vuřt za £ 2.50, paní ale neměla na rozměnění mého velkého balíku peněz, takže jsem si na svých £ 2.50 zpátky musel počkat asi pět minut. O cestě po památkách toho víc vypoví až fotogalerie.

Ale musím říct, že jsem byl hrubě oklamán. Nevím, zda to někdy někdo skutečně řekl, ale získal jsem minimálně ten pocit, že Tower Bridge má mít své jméno podle těch věžiček, co má na sobě. To je ale vedle jak ta jedle. Podle mého investigativního zjištění se jmenuje podle hradu The Tower, na který je nalepen.

V Londýně je mnoho památníků. Od Nelsona přes Wellingtona až po Ženy 2. světové války. Nápis na tom na Tower Hill se mi ale líbil ze všech nejvíc. A zněl:

The twentyfour thousand of the merchant navy and fishing fleets whose names are honoured on the walls of this garden gave their lives for their country and have no grave but the sea.

V tuto chvíli jsem chtěl jít domů, ale byl jsem přehlasován, že půjdem někam do cajzlu. Došli jsme až na Highbury. Komu to něco říká, tak mu řeknu, že tam sídlí Arsenal. Pak jsme šli zpátky. Nechtěl jsem si to připustit, leč v tuto pokročilou dobu to bylo nabíledni. Nemáme šanci sehnat volnou postel, a pokud, tak rozhodně ne za vydřidušských (?) 20 liber. Zbytek výpravy to zřejmě nechávalo v klidu.

Přišli jsme do Bloomsbury, kde jsme bydleli, a samozřejmě, všude zavřeno. Mimoto mi připadalo krajně neslušný přijít si pro zavazadla v půl devátý, když jsme řekli, že přijdem odpoledne. Samozřejmě nás za to Ind pěkně zjezdil. Teda mě, ačkoliv jsem za to nemoh, ale byl jsem něco jako tiskový mluvka celé výpravy. V tu chvíli bych se nejradši propad až k samotnému satanovi, jak jsem se styděl. A taky mě chytil akutní záchvat totálního nasrání. Potřeboval jsem aspoň jeden kaláb, abych se uklidnil. Nebudu tady popisovat, co všechno se v následujících hodinách odehrálo, protože to stejně asi nikoho nezajímá :). Řeknu jenom, že nápad jít na Highbury Fields jsem považoval za totální píčovinu a šel jsem tam jenom protože jsem 1) neměl nic lepšího na práci a 2) jsem byl dojat až k vlhkosti trenek tím, jakou o mě měli ty dva kluci chlupatý starost. Prej je totiž Londýn zlý město a někdo by mě asi zmegamixoval nebo co.

Mezitím, co hoši dělali jiné píčoviny, kterých jsem se odmítl zúčastnit, jsem si šel na nádraží koupit něco k jídlu. Chtěl jsem si koupit něco na chleba, ale to na nádraží neměli. Takže jsem si koupil nějakej milk shake a bylo. Chlápek za kasou mě oslovil sir, protože jsem čuměl na dvoupenci a nebyl jsem s to zjistit, jakou hodnotu ta mince má :). Poté jsem se dostavil k lavičce, kde jsem zanechal svá zavazadla a ona tam nebyla.

„Excuse me, sir, I’ve left my baggage on the bench. Haven’t you seen it?“ Odpověď policajta byla docela dlouhá a docela nadávající. Prej si nemám v London stations baťohy unattended. A jestli jsem připravenej na to, že mi to někdo může ukrást. Moje souhlasná odpověď ho docela šokovala, tak jsem ji zmírnil na to, že to bylo enem na chvílu. Po dalších nadávkách a vysvětlování mě poslal pro baťoh kamsi za roh. Tam byli další dva policajti. „I’m sorry.“ — „You should be.“

Nepřijel jsem do Londýna dělat nějakýho bezďáka, a tak se mi představa noci za keřem docela příčila. Proto jsem se ubytoval na lavičce a přikryl se bundou. Když kolem mě ale projeli dva cyklisti a jeden z nich se zeptal toho druhého, co to je, tak jsem se dopálil a přece jen zakempoval za keřem. Byl jsem sice docela vidět, ale řekl jsem si, že v noci nechodí moc lidí (těžko říct, nakolik to byla pravda) a že mi strážník maximálně řekne, že jsem zevl a ať táhnu. Rozhodně bych nikdy nevlezl na uzavřené dětské hřiště, protože si myslím, že tam by se strážníkem mohli být setsakra problémy. V šest ráno jsem se vzbudil, zpoza keře jsem vysmrděl a šel si sednout na lavičku. V sedm otevřel nějakej klíčník to hřiště, tak jsem doň vlezl, rozbil si mobil a začal si psát deník. A to už vlastně patří do dalšího dne, takže to tady nemá co hledat, hehe.