Day 8, Wednesday Aug 09

LondýnDneska jsme se s Milanem vydali na převelice zajímavou cestu. Našli jsme nejnádhernější části Londýna. Taky ale ty úplně nejhorší. Kde byl Máchys, ví jenom on (možná).

Protože spolubydlící Estonka Helena získala práci v Costa Coffee, zavelel jsem ke spojenecké zteči (Allied Assault) na všechny pobočky Costa Coffee a ostatní kavárny kromě Starbucks. Starbucks je totiž moc obří společnost a jejich lejstra pro příjem levných pracovníků z východní Evropy jsme již získali, leč nedbali jsme jich a nevyplnili je. To byla jedna z těch největších chyb, které jsme vykonali.

Ale chci říct, že pracovat i občerstvovat se v kavárně musí bejt paráda. Letos jsem to ani jednou nestihl, ale příště to určitě vykonám. Možná je něco podobnýho i v Praze. Zaměstnanci v kavárnách byli tak milí a ochotní!

Hned snad v první pobočce Costa Coffee jsme narazili na sličnou Polku. (Všichni pracovníci v Costa Coffee v centru Londýna mají vedle jména i vlaječku, k tomu ještě později.) Ta si na pomoc zavolala z kamrlíku Chrise da Silvu. Zvláštní to člověk. Křestní jméno anglické, příjmení brazilské, vlajky měl dvě — čínskou a francouzskou a zcela jistě to byl Angličan (nebo žil v Anglii nějakou dobu, protože angličtinu měl perfektní).

Dal se s náma do hovoru, že pracovníka už sehnal a ukázal na brunetku z Polska, co stála vedle něj. Ptal se, kde bydlíme. Když zjistil, že v Bloomsbury, zděsil se, protože je to tam drahý :mrgreen: . Vyzvídal, jestli jsou polština a čeština podobný. Já tvrdil, že jo a Polka tvrdila, že ne 🙂 Usilovně pak přemýšlel, jak nám pomoci a vzpomněl si na dvě pobočky Costa (na Gresham Station a na Holborn Station), kde se máme zeptat na práci a máme říct, že nás poslal šéf z Costy na Goswell Road. Ty místa jsem si samozřejmě dávno nepamatoval, teď jsem to našel na účtu 😉 . Říkám vám, že jsem nechtěl odejít. Ta část Londýna byla čistá, pěkná, bohatá, bez Arabů a v tý Costě bylo tak příjemně.

Takhle jsme procházeli všechny kavárny po cestě. V jiné jsme našli neméně pěknou blonďatou Polku, která toho po celém náročném dni měla už evidentně dost. Poslala nás nejdřív za šéfkuchařem, pak se opravila a poslala nás za šéfem. Předpokládám, že v polštině existuje slovo velmi podobné českému slovu šéf se stejným významem. Slovo chef existuje i v angličtině, ale znamená šéfkuchař. Tak už to bývá, když spolu mluví dva Slované anglicky.

Když už jsem u popisování zážitků s pracovníky z východu, nemohu nezmínit, jak jsem si vytipoval češku na Liverpool Street Station (obrovské nádraží). Zalezli jsme do McDonalda a občerstvili se Ahmedem jahodovým Šejkem a obsluhovala mě pracovnice Iva s divným přízvukem. Říkal jsem si — to je češka! „Where are you from?“ — „Lithuania. You?“ — „Czech Republic.“ Pak se mě česky zeptala, jak se mám, ale slovu „dobře“ už nerozuměla 🙂 .

Cílem dnešní cesty bylo dojít k jakémusi Arabovi a přihlásit se o práci. Velmi nepříjemně mě překvapilo, že snad dvě stě metrů od Liverpool St. Station začíná odporné město špinavější než oblast kolem kina Alfa (Sokolováci vědí). Skutečně jsem nečekal, že Londýn je na mnoha místech tak prasácký. Ani záchodky v McDonaldu nebudily dojem Mr. Propera.

Teď jsem si vzpomněl, že jsem ještě nevylíčil zážitky s mapou. Takže mapa, kterou nám laskavě zapůjčila Káťa, byla Máchysem roztržena hned snad první den. On sice tvrdí, že je muzikant a že za to nemůže. Důkazním řízením bylo nicméně zjištěno, že křivě vypovídá. Zejména z toho důvodu, že se rozhodl, že se jako jediný umí orientovat v mapě a nehodlal jí dát z ruky. Aby toho nebylo málo, zanechal ji již roztrženou také v internetové kavárně a pak se na ní ani nechtěl zeptat a musel jsem to udělat já 🙂 .

Zase musím odbočit a pozastavit se nad jazykozpytným problémem. V cizích jazycích (aspoň teda v němčině) neznají českou oblíbenou otázku typu „nevíš náhodou o tom a tom?“ a musíte se zeptat „víš náhodou o tom a tom?“, což mně osobně vůbec nejde z huby 🙂 . Tak jsem se taky zeptal, jestli náhodou našla mapu. Fuj.

U Arabů

No ale zpět k cestě za Araby. Při hledání na nás vletěl obrovskej smradlavej igeliťák a všude byla samá špína. Ta ulice, kde ten Arab měl bejt, byla plná těch největších socek. Měl jsem strach, jenom jsem po ní šel. Vytáhnout foťák bych si nikdy nedovolil. Ke vší smůle byl ten krám až na konci tej ulice, takže jsme jí prolezli úplně celou. Vkročili jsme a já polknul nasucho. Krám plnej arabskejch hrdlořezů (aspoň se tak teda tvářili). Řekli jsme, že chcem práci meat packera atp., na to řekli, že jim máme poslat životopis. Tak jsem se zeptal, jestli jim ho teda můžu předat. Na některé z nich to bylo až moc důmyslné, takže se na mě začali dívat jak na Jirku Keře. Dali jsem jim ty curricula a já si ulevil, že jsem z nejhoršího venku.

Po cestě zpět tou samou ulicí se stalo už jenom to, že jsme potkali chlápka, co měl na palci nehet dlouhej aspoň pět cenťáků, tomu by ale možná nerozuměl, takže tak dva palce. Vypadal docela děsivě.

Slíbil jsem říkat ještě něco o vlajkách z Costy. V jedný Costě byl prostě chlápek, co si říkal Jair a měl na jmenovce vlajku, co jsem nikdy neviděl (a už si jí ani nepamatuju 🙂 ). Měla aspoň čtyři různě barevné a různě velké pruhy. No, možná bych jí podle obrázku ještě dokázal určit. Ale jedině, kdybych na ní hodil odpadkový koš a bodal do ní tužkou jako Mr Bean ve známé scénce.

Cestou zpět se stala další zajímavá věc. Šli jsme po velmi rušné ulici, kde nebylo místa na úkrok. Najednou se jedna dáma otočila a s děsivým křikem běžela na druhou stranu. Já jí teda nic nerozuměl, ale Milan tvrdí, že jí posednul ďábel a volala „bloody hell!“. No, nevim.

Na pokoji se nám ubytovali dva Japonci. Prohlásili se za kamarády, ale neprohodili spolu slova. Celou dobu leželi na místě a jeden z nich si četl knížku pozpátku a ve sloupečcích. O České republice nikdy neslyšeli a ani na větu, že jsme východní sousedé Německa, se netvářili moc přívětivě. Když jim Australan povídal, že je od Brisbane, taky nevěděli. Když se Australan zeptal, kde v Japonsku bydlí oni, dostalo se mu odpovědi otázkou, jestli zná Šiga. Ale pak řekli, že jsou od Kjóta nebo odkaď.

Své vrcholné číslo si ale nechali až na večer. Bílý ručník, který dostal každý host v Generatoru (kromě nás tří), si nechali složený, dali na něj nohy a usnuli ve věcech. Jeden z nich vydával příšerný zvuky tim, jak si třel zuby o sebe, a druhej si dal ruku do kalhot a ze spaní se drbal na kulích. Radši jsem usnul.