Takže přicházím se svým londýnským zápisníkem. Než se do toho pustím, dám si pár předsevzetí. Pokusím se nebýt nudný, pokusím se nebýt moc dlouhý a pokusím se neurážet moc lidí :).

Day 1, Wednesday Aug 02

Infocentrum před St. Paul's CathedralPo nervydrásajícím objednávání letenek přes Student Agency jsme zajistily letenky na sedmou ráno, což znamenalo vstávat ve tři. Někdy v půl devátý to pilot rozprděl a odlepil se s náma ze země. Bombu, co jsem měl ukrytou v prezervativech pro tentokrát ještě neodhalili, takže jsme po chvilce zase spadli na Anglii, konkrétně na Stansted, což je od Londýna poměrně daleko, takže jsme se svezli anglickým vlakem za 15 liber na Liverpool Street Station (to je to nejcentrovitější centrum Londýna). Docela se mi při tý ceně protočily panenky, ale říkal jsem si, že to v práci hravě splatím :).

Na letišti jsme si ještě obstarali přechodky na zásuvky. Angličané mají totiž zásuvky jiné než my a jiné než Němci. Jedna přechodka koštovala 6 liber. Paní prodavačka se poměrně dlouho snažila vysvětlil jednomu Slovákovi, že „I can take these but not those.“ a ukazovala přitom na eurobankovky a euromince. Nebylo to nic platné, Slovák nebyl ochoten tomu rozumět, takže mu vzala bankovky z ruky a vrátila mu na ně.

Poté jsme chodili a bloudili po Londýně. Po chvilce bludného chození jsme přišli k docela velkýmu baráku, co byl zahalenej nějakou zástěrou. Máchys hledě do mapy řekl: „Támhle je nějakej barák, co si říká St. Paul’s Cathedral. Aha, to bych asi měl znát.“ Tak jsme seznali, že to sice máme znát, ale neznáme a navíc je na tom pověšenej hadr, takže nic nejde vidět :).

V centru Londýna je každá ulice jednosměrka. A protože by se v tom ani Bambas nevyznal, je na každém přechodu napsáno, kam má člověk hledět, aby svou smrt nenalezl pod koly červeného double-deckeru.

Strážníků jsme se zeptali na to, kde je infocentrum, protože v mapě bylo nakresleno chybně a nešlo najít. Tam nás poslali do Generatoru. Takže jsme zamířili na Russel Square. V tamějším parku jsme spočinuli a pak se hlídky vydaly hledat ubytování. První hlídka nenašla nic s lidskou cenou. Hlídka druhá našla internet zadarmo a na něm Ashlee House. Tak jsme se do něj přemístili a rozhodli se absolvovat noc za 16 liber v pokoji pro 16 lidí. Někteří z nás se těšili na roštěnky, jiní na jiné věci. Ale proti gustu žádný dišputát. V Ashlee Housu se otevíraly dveře kódem a pak se muselo zakroutit klikou na druhou stranu, což dobíhalo všechny návštěvníky. Navíc, když jsem jim radil „to the left“ a měl jsem říct „to the right“. Jsem se splet, no.

Na pokoji jsme měli jednoho z Minesoudy, co furt spal nebo hulil trávu. K víčeru se dostavily čtyři děvy neznámé národnosti. Nebyl jsem schopen vydat oficiální stanovisko, jestli jsou to Španělky nebo Italky. Dvě z nich ale byly fakt pěkný, z nichž jedna úplně moc. Takže jsem dopad jako Ross:

Je tak sexy, že jsem večer brečel, až jsem usnul.

Day 2, Thursday Aug 03

Anglický slohProbudili jsme se v Ashlee Housu a zamířili do job centra. Jsou tam plně mechanizované počítače s dotykovými obrazovkami, na kterých si procházíte práce a pokud se vám některá líbí, vytisknete si papírek, kterýho půlku zabíraj vždycky ty samý kecy o daňovejch bonusech daní apod. Poté, co vytisknuté papírky protřídíte (např. řidič náklaďáku ani trajektu se vám asi hodit nebude, i když jezdí v noci) a řídíte se pokyny uvedenými v kolonce How to apply. Ve velké většině případů se volá na Jobseeker Direct. O něm více ve speciální příloze. Dnes jsem ho ale začal plně nenávidět. Větě „the date you were born“ jsem nebyl schopen rozumět ani za zlatý necky.

Protože jsem si v těchto dnech nepsal deník až tak aktuálně (čti vůbec), tak nevím, co dalšího zajímavého jsme dělali. Rozhodli jsme se pro další noc v Ashlee Housu, tentokrát už ale bez těch holek. Večer přišel jeden pár, z nějž ta holka taky nebyla tak moc od věci. Ale protože jsme v Anglii, tak říkáme: „She’s got it all that it takes.“

Ale ubytovala se s náma jiná individua. Vojta z Prahy, Amík z Kalifornie, díky kterým jsem se mimochodem dozvěděl, že ráno je zadara snídaně. Až do konce pobytu mě štvalo, že tu první jsme neměli. A moh za to Milan. Když jsme platili, tak na mě ta recepční chrlila jednu informaci za druhou, ale já jí moc neposlouchal, protože jsem promýšlel to placení. Měl to poslouchat Milan, ale ten zas přemejšlel o svejch frndičkách, takže jsme to prostě nevěděli.

Další individua ale byla mnohem lepší. Chlapík ze Skotska a jeho kámoš z Austrálie. Sice říkali chipsům crisps, ale jinak s nima byla prdel. Australan ochutnal Máchysovu Czech klobása a řek Skotovi, že musej jet do Čech. Máchys na to odvětil: „The Czechs live in Paradise.“ Do Skotska se mimochodem dá letět z Londýna za £ 27.

Ten Australan byl úplnej blázen a pořád zpíval dvě písničky. Jedna z nich je zde a Australan ji zpíval takto:

…people ask me what I like most. I just tell them I like toast. Yeeeaaaah toast!…

Druhou z nich Google bohužel nezná. Ta pojednává o jabkách následujícím způsobem:

Loo, loo, loo, I want some apples, loo, loo, loo, you want some too, loo, loo, loo, we’ve gotta get apples, loo, loo, loo, loo, looo.