O článcích na tomto blogu

Při psaní minulého článku jsem si vzpomněl, že jsem chtěl reagovat na zajímavý fenomén. Je to jedna z nejzajímavějších zkušeností, které bych nezískal, kdybych nepsal.

Někteří lidé jsou vztahovační až hanba. Pořád někdo chodí a ptá se: „Koho jsi myslel tady a koho jsi myslel támhle?“ Také mi říkají, že sám jsem jiný, než píšu. Obé je ale vedle jak ta jedle. Zcela bezelstně se přiznávám, že často nemyslím nikoho konkrétního. Nezřídka se mi také stává, že sice myslím někoho konkrétního, ale pak se ukáže, že moje vědomosti v porovnání se skutečností byly neúplné nebo přesně opačné. Protože však k mým dobrým zásadám patří, že o obecných tématech píšu obecně, nic se neděje a za článek se nemusím nikomu omlouvat, nemusím ho opravovat, mazat atd.

To ale neznamená, že ten, kdo se v textu pozná, by se nemohl chytit za nos. Vážení čtenáři, na tom, že se poznáte, není nic špatného. A buďto vám to vadí, tak se podle toho nějak zařiďte, anebo je vám to úplně putna, a taky se podle toho zachovejte. (Ale psát do komentářů účelové lži ― viz poslední události v komentářích ― opravdu nemusíte)

A že jsem jiný, než píšu? Tedy že dělám některé věci, které odsuzuji? Ano, občas je to silnější než já. Dám malý příklad. Zcela otevřeně říkám (snad jsem to tady už někdy i psal), že množství sprostých slov a míra neartikulovanosti projevu reflektuje míru intelektu, vzdělání a vystavuje o dané osobě jasné vysvědčení. Přesto ― ten, kdo mě zná,… no nebudem to rozvádět :). Navíc jsem si v nemálo článcích sám sypal popel na hlavu. Nikdy se nezříkám ničeho, co jsem napsal. Může se sice stát, že v průběhu let nastanou skutečnosti, o kterých jsem předtím nemohl vědět, a tím pádem by mohl starý článek pozbýt platnosti, ale takový případ mi není znám. Pokud jsem tedy někde řekl, že kdo se chová tak a tak, je vůl, a já se tak a tak chovám, pak jsem vůl.

Jak by řekl Máchys, to jsem, ale ne kvůli tomu.