Syrští demonstranti, protestující proti karikaturám Mohameda v deníku JyllandsPosten, podpálili dánské a norské velvyslanectví v Damašku. Dánové a Norové prchají z arabských zemí. Íránský prezident Mahmúd Ahmadínežád si odskočil od obohacování uranu a veřejně oznámil zrušení obchodu s Dánskem. Premiér této sympatické severské země se omlouval a neúspěšně uklidňoval arabské diplomaty. Šéfredaktor francouzského deníku France Soir Jacques Lefranc přetiskl dánské karikatury a vzápětí byl vydavatelem vyhozen. Český premiér Paroubek se rozhodl zhubnout deset kilo.
Jak spolu tyto zprávy souvisí? „Premiér prostě chce pro sebe něco udělat. Nelíbí se mu podivné satirické malůvky. Sice je nad to povznesený, ale tlačí ho to do kouta,“ vysvětlil v MFD hubnoucí motivy předsedy vlády jeho budoucí předcvičovač. Aniž bych se chtěl bít v prsa, je evidentní, jaké karikatury tlačí našeho pana premiéra do kouta – na jeho břichu si při kreslení dávám záležet; považuji je totiž za jeho charakteristický znak odlišující jej od politického okolí. Jistě, srovnávat náboženské nepokoje a reakci českého předsedy vlády („budu hubnout“) jako odpověď na kresby v novinách se může zdát přitažené za vlasy. Přesto mají něco společného: vycházejí z představy, že média učinila něco nesprávného. Vyznavači proroka Mohameda se domnívají, že jeho karikatura s turbanem v podobě bomby je rouhání proti mírumilovné podstatě islámu. A aby to nám, západním špinavcům, bylo úplně jasné, berou do ruky bomby a vyhazují do vzduchu západní velvyslanectví. „Neměli bychom dráždit hada bosou nohou,“ prohlásil v rádiu v reakci na novou vlnu muslimského násilí jistý katolický duchovní. Je to prý úplně jiný svět, jiná tradice, která je pro nás těžko pochopitelná. Slova o tom, že bychom měli arabské země chápat, nedráždit je a že si za mnohé můžeme sami, jsou slyšet v posledních letech poměrně často: po teroristických útocích na New York, na Londýn, na Madrid…
My musíme mít pochopení, být tolerantní a vciťovat se. Mohamedáni nemusí nic. Představme si třeba, co by se dělo, kdyby se v západních školách učilo totéž, co se učí ve většině islámských: Naše náboženství je jediné správné, a všechna ostatní je nutné – třeba ozbrojeným bojem – zlikvidovat. Bůh je přece jen jeden – ten náš.
Náš premiér vidí svět podobně rozpolceně (v tom samozřejmě není mezi našimi politiky napříč celým spektrem výjimkou). Má svou jedinou pravdu, svůj geniální program a vše, co se mu do jeho škatulek nevměstná, považuje za nepřátelské a škodlivé. Za každou otištěnou kritikou vidí spiknutí.
Proto prosazuje zrušení nepohodlných televizních pořadů, proto se mu nelíbí „podivné satirické malůvky“. Proto vyhrožuje novinářům přijetím nového tiskového zákona, který má upravit a sešněrovat pravidla, podle kterých bude jasné, co média mohou, a co už ne. Proto je novináře, který se mu znelíbí, schopen lživě označit za bolševika a otřít se o členy jeho rodiny. Proto zaplavuje média polemickými články. Proto je schopen zvát si ředitele soukromých televizí na kobereček kvůli nepříznivému výsledku diváckého hlasování během politických diskusních pořadů.
S karikaturami je to zatím obtížnější. Jak si vynutit, aby karikaturista vyklenul jeho břich v přijatelném a milosrdném úhlu? Jak zajistit, aby měl politik zákonné právo na odpověď na kreslený vtip?
Za tragické považuji, že hysterická reakce evropských zemí na otištění karikatur proroka Mohameda v dánských, norských či francouzských novinách svědčí o tom, že si necháváme vnutit islámskou představu o (ne)svobodě slova. Ta je přitom jednou ze základních svobod, na kterých stojí pilíře klasické západní demokracie. Omlouváme se za vtipy, které si omluvy nezaslouží. Odvoláváme šéfredaktory, kteří nic neprovedli. Máme snad ctít a respektovat právo teroristů zabíjet a terorizovat ve jménu Mohameda?
Necháme-li si vnutit, co nesmíme psát a kreslit, ocitáme se jen krůček od toho, co vlastně tisknout můžeme. Sice se to tak na první pohled nezdá, ale není to totéž. Logicky budou následovat striktní přikázání, co se už tisknout musí, a nakonec i kdo to může dělat. A je v podstatě jedno, jestli ten útok na svobodu (slova) přijde ze Sýrie, Jordánska, Íránu nebo českého Úřadu vlády.
Štěpán Mareš, karikaturista, MF DNES 07.02.06
———
O karikaturách jsem toho přečetl mnoho. Musím říct, že názor Štěpána Mareše je jediný, se kterým jsem se mohl ztotožnit.
Viz také http://www.cagle.com/news/Muhammad/