Peking, den druhý

Ráno mě probudily velmi zvláštní zvuky. Jak bych to… Silvia z Itálie, jedna z obyvatelů (asi) si ulevovala ve sprše. Asi dlouho nepoznala muže. Nesmějte se!

Ráno zbylo na mě, abych domluvil s Irkou a Korejkou, kdy a kde se sejdeme pro naší exkurzi náměstí U Brány nebeskýho klidu (Tiananmen) a Zakázanýho města. No to byla zas domluva jak s kozou na ledě. Kvůli Guizimu jsme samozřejmě měli zpoždění jak cyp a ještě to sved na mě.

Od rána jsem navíc nic nejed a byla zima jak prase. Takže jsem byl hladovej, nasranej a promrzlej. No, znám lepší stavy pro prohlížení památek…

Promrznutí jsem se však snažil zabránit, seč jsem mohl. Jal jsem se tedy vyhledat Jägerovy drtiče mrazu, jež nacházely se v kufru. Jenže se ukázalo, že heslo ke kufru neni 0-0-0, jak jsem si myslel. :D Projel jsem kombinace 0-1-0 až 0-9-0 a nic. Pak 0-0-1… až se ukázalo, že kombinace je 0-0-3. Nějak se mi spletla nula za tříčku, když jsem to nastavoval.

No, Irka s Korejkou dorazily k Zakázanýmu městu ze severu, zatimco my z jihu. Takže jsme se rozhodli, že to proběhneme a sejdeme se u severního vchodu. Ukázalo se, že Zakázaný město je velký jak blázen. Holky jsme potkali, chvilku pobyli, nafotili nějaký fotky a po nějaký hodině a něco jsme odešli.

Je fakt, že jsme toho neviděli nějak moc a dokážu si představit, že při příznivější teplotě tam člověk lehce stráví dvě tři hoďky, když má s kym. Ale lidi, co mi říkaj, že Zákazaný město je na celej den? WTF?

Pak přišly na řadu fotky s přecedou Maem, jehož podobizna střeží Bránu nebeskýho klidu. Naproti němu má podle iDnesu stát socha Konfuciuse, prej si koukaj do očí. Koukal jsem, hledal jsem, až jsem si oči málem vykoukal, ale Konfucius nikde. Nakonec byl náhodou nalezen asi 200 metrů východně od Maa a do očí mu nemůže vidět, ani kdyby měl místo brejlí dalokledy. (Místo těch brejlí, který nemá, ofkoz.)

Na náměstí Tiananmen už mi byla taková zima, že jsem cejtil, jak mi modraj rty. :mrgreen: Korejka nás pak vzala do nějaký korejský reštiky, kde jsem se konečně aspoň trochu najed. Měl jsem nějakou pálivou rejži s chobotnicema. Guizi objednal nějakej korejskej rejžovej chlast, co byl v míse a nabíral se lžící, ale neměl žádný volty.

Rozhod jsem se, že s touhle partou dál už bejt nepotřebuju, a tak jsem si od Guiziho vzal klíč, zmizel jsem a byl jsem zmizelej.

Večer jsem konečně potkal hostitele. Paulu, nějakýho Australana a nějakýho Francouze. Byli hlučný jak studenti na Blanici. Nakonec, když v jednu ráno ztichli a šli spát, moh jsem usnout i já.

Avšak abych dokončil příběh o Guizim. Toho dne nepřišel domů. Ne že by mi to vadilo, právě naopak. Ještě míň mi vadilo, že se mnou další den nešel na Velkou zeď, tentokrát bych ty jeho kecy musel navíc poslouchat sám. Takže jsem byl rád, že ráno řek, že je opilej a že možná přijede pozdějc. To, že mi volal ve tři ráno (!!!), aby mi řek, že nepřijde (né vole!), mi ale dodalo další důkaz, že je debil.

Naposled jsem ho spatřil asi na půl hodiny, z čehož 20 minut používal muj notebook, aby se dostal na Facebook, další den, když jsem se vrátil ze Zdi. To mi sdělil: “I ended up hooking up with that Ring.” (Ring je jméno tý Korejky.) No, vzhledem k tomu, že ta se mě ještě odpoledne ptala, jak se jmenuje, nemůžu jinak než říct s Marshallem Eriksenem: I call SLUT!

A zejtra Velká čínská zeď.

PS: Omlouvám se všem slušným čtenářům (a jejich prababičkám) za takto seksuální zápisek, ale já jsem prostý písař. Zapisuji pouze, co se mi na cestě Čínskou lidovou respublikou přihodilo. A jsem stejně pohoršen jako vy. True story.