Chtěl jsem se jít podívat na Zeď, ale nevěděl jsem, jak se to dělá. Akorát jsem věděl, že je to pěkně daleko a že to nebude úplně jednoduchý.
Tak ráno čtu na internetech, že prej se tam jezdí autobusem. Ale spousta typanů se prej snaží zlákat turisty do svejch autobusů a tahaj je kromě zdi taky na Mingský hrobky a za nějakejma felčarama atd. atd. Pravej autobus provozovanej z veřejnýho rozpočtu města se prej pozná podle toho, že jeho řidič vás dovnitř lákat nebude a bude se blbě ksichtit — narozdíl od těch soukromejch. Nepřipomíná vám to něco? :)
Nicméně rozhod jsem se, že tohle je pro mě moc riskantní. Takže jsem zvolil variantu vlak. Čtu, že se mám dopravit na severní pekingský nádraží. Takže jsem se vypravil do metra, koupil univerzální jízdenku za dva yuany a koukám, že nevim, kam mám jet. Žádná stanice se nejmenuje Severní nádraží ani nijak podobně. No kurwadrát!
Tak jdu k okýnku a ptám se, jestli osoba mluví anglicky. Samozřejmě, že ne. Přece nebude pracovník metra v hlavnim městě mluvit aspoň tři věty anglicky. Tak se ptám čínsky. Píše mi na papír název stanice, která je přestupní. Hm, tak teď nevim, jestli tim myslí, že tam mám přestoupit, nebo tam už je to nádraží.
Naštěstí se daj v pekingskym metru najít celkem rychle běloši, takže jednoho jsem v metru odchytil a zeptal se ho. Byl to nějakej Angličan (dle přízvuku soudě) v krawattě. Sice nevěděl, ale zeptal se pracovnice v metru. Ta potvrdila, že nádraží je fakt na stanici Xizhimen. OK.
Dojedu na nádraží a tam polední pauza. Ach… Takže jsem si hezky postál ve frontě. Žádný mezinárodní okýnko tu nebylo, to měli asi jenom v Hangzhou. Po hezky dlouhý době jsem se pomalu dostal na řadu. Přede mnou stál bílej typan v otrhanym oblečení, kterej se neobtěžoval říct ani slovo (ani pozdrav) a jenom ukazoval na mapě, kam chce jet… a žena za pultem na všechno odpověděla mei you. Nemáme. Nakonec uspěl. Já mezitim získal Číňana, co mluvil anglicky a co souhlasil s tim, že mi koupí lístek do Badalingu. Jak řekl, tak udělal a já šel čekat na vlack.
Skoro úplně prázdnej vlak mě odvezl do Badalingu, což je místo, kde je prej z Velký zdi (čínsky se to jmenuje Dlouhá zeď) nejlepší výhled, ale taky je tam nejvíc turistů. Dneska ale byla zima jak v psírně, takže návaly turistů se nekonaly.
Velká čínská zeď je fakt impozantní stavba. (A z vesmíru vidět nejde, prej to je jenom pomluva.) Jsou tam dost velký krpály, jeden úsek se jmenuje dokonce Svah hrdinů. V létě tam asi bude pěknej hic, ale na jaře nebo na podzim může bejt po zdi docela dobrá dlouhá procházka.
Fotky opět řeknou víc než tisíc slov…
Pak už jsem slez ze Zdi a vydal se zpátky na vlak. Měl jsem zas hlad jak blázen a cestou jsem našel KFC. Vůbec mě nenapadlo kontrolovat ceny. Až když jsem platil, zjistil jsem, že tady maj ceny o třetinu vyšší než v KFC v jinejch částech Číny. Myslim, že i uvnitř Pekingu by ceny byly standardní, ale tady je přirážka.
Což o to, na tom by nebylo nic překvapivýho u jiný firmy. Ale člověk je zvyklej, že McDonald a KFC drží plus/mínus autobus ceny stejný v celý zemi — a najednou takovej podraz. Ale to kafe teda bodlo!
Cestou na vlak jsem našel stanoviště autobusu, kterym jsem odmít jet sem. Říkal jsem si, že tady už asi budou jenom ty pravý autobusy. A zjistil jsem od nějakejch promrzlejch Číňanů, že na ten autobus čekaj taky. Hned, jak jsem nastoupil, uvědomil jsem si, jakou jsem udělal chybu, že jsem nešel na vlak.
Autobus byl narvanej k prasknutí, navíc jezdí o půl hodiny dýl než vlak, tzn. hodinu a půl. Po dvou hodinách jízdy jsme pořád nebyli v cíli a uvízli jsme v pravý pekingský zácpě, kde jsme se nehnuli ani o centimetr. Řidič nechtěl otevřít dveře. Nakonec je naštěstí otevřel, nechal jsem Číňany najít metro uprostřed neznámé krajiny… a všechno dobře dopadlo. :)
Poslední čínská noc, zejtra už se jede na letiště…