Psáno pro sborník Svobodných o neziskovém sektoru
Můj příspěvek vychází ze známého článku Not-for-profit Entrepreneurs[1] slavných ekonomů Edwarda L. Glaesera a Andreie Shleifera[2] z Harvardovy univerzity, který vyšel v časopise Journal of Public Economics 81 (2001).
Na začátku příspěvku do tohoto sborníku se sluší vydat stanovisko o zainteresovanosti. Působím v jedné neziskovce, v občanském sdružení Laissez Faire, které politici přejmenovali na spolek Laissez Faire – viz příspěvek Martina Javůrka v tomto sborníku. Půl roku jsem byl na stáži v Cato Institutu, neziskové vzdělávací organizaci, která je zároveň největší libertariánskou organizací na světě a jejíž rozpočet je zhruba 30 miliónů dolarů ročně. Dlouhou dobu svého života jsem byl členem Junáka.
Článek Glaesera a Shleifera se zabývá tím, proč podnikatel založí neziskovku a nezaloží raději standardní “pro-ziskovou” firmu. Jak známo, neziskovka totiž nemůže rozdělovat zisk mezi svoje vlastníky. Může ale zisk rozpouštět do platů nebo do zaměstnaneckých výhod (benefitů) jako je např. kratší pracovní doba nebo menší pracovní nasazení, jídlo zdarma (stravenky), delší dovolená, lepší kanceláře, pracovní notebooky, telefony auta atp. nebo vylepšení kvality produktu firmy.
Klíčem k porozumění neziskovkám je nemožnost standardního rozdělování zisku, což oslabuje jejich motivaci maximalizovat zisk. Tento závazek se může hodit na trzích, kde by podnikatelé mohli těžit na úkor zákazníků, zaměstnanců nebo dárců, protože oslabená zisková motivace zmenšuje jejich zájem na zneužívání těchto příležitostí. Když se zákazníci, zaměstnanci nebo dárci cítí chráněni, představuje to konkurenční výhodu.
O které trhy se jedná? Jde o trhy, kde nelze kvalitu produktu přesně postihnout ve smlouvě a poté vymáhat, např. nejde ve smlouvě jednoznačně určit, jak laskavé budou učitelky ve školce nebo jak milé budou sestřičky v nemocnici. Autoři přicházejí s termínem “smluvní selhání” (podobně tržnímu selhání[3] nebo vládnímu selhání).
Existence neziskovek není zapříčiněna daňovými úlevami, což se dá doložit na následujících čtyřech důvodech:
- neziskovky jako třeba Sierra Club nebo Červený kříž byly založeny dávno před zavedením daňových úlev, dokonce dávno před zavedením daně z příjmu v USA
- většina dárců nemá velké daňové výhody, protože to nejsou milionáři, nýbrž běžní obyvatelé (v roce 1994 pocházelo 55 % dárců z rodin s příjmem pod 40 tisíc dolarů ročně)
- existují neziskovky bez daňových výhod (typů neziskovek v USA je několik, daňové výhody mají pouze některé typy)
- největším darem neziskovkám je nejspíše práce dobrovolníků, která se podílí na 40 % jejich práce a která samozřejmě není daňově odpočitatelná
Podnikatelé si tedy zvolí neziskový status, pokud jejich výnosy díky vyšší kvalitě přesáhnou jejich náklady spojené s obtížným rozdělováním zisku.
Jak je už zmiňováno výše, nejenom zákazníci mohou poptávat neziskový status. V neziskových firmách můžou zaměstnanci více investovat do specifického lidského kapitálu (znalostí spojených s konkrétním oborem nebo dokonce s konkrétní firmou), protože neziskové firmy mají menší motivaci následně jim snižovat mzdy. Dárci, kteří téměř nikdy nemají ve smlouvách svoje přání přesně specifikována, jsou lépe chráněni před tím, aby si majitelé jejich dary přivlastnili.
Jsou samozřejmě trhy, kde neziskovky nevidíme. Jde třeba o automobilový průmysl. Jde o trhy se smlouvatelnou a kontrolovatelnou kvalitou. Ale na jiných trzích, jako jsou školky, dlouhodobá péče pro seniory, umění, nemocnice nebo školy, je podíl neziskovek značný (aspoň v USA). Je to proto, že na těchto trzích čelí zákazníci, zaměstnanci a dárci výše uvedeným problémům. Např. u školek, kde rodiče zaplatí předem, se rodiče mohou obávat, že školky najmou levnější, avšak méně kompetentní učitelky.
Weisbrodova studie (Weisbrod 1988) ukazuje, že v pro-ziskových pečovatelských domech pro seniory se oproti neziskovým používalo více sedativ, což je levný způsob, jak udržet pacienty klidné – autoři Glaeser a Shleifer to pokládají za dramatický příklad, kdy trpí smluvně nepostihnutelná kvalita kvůli redukci nákladů.
Když je však neziskovka příliš zisková, nezbývá než přeměnit ji ve standardní ziskovou firmu, protože rozdělování zisků neziskovkovým způsobem není nadále možné. Takto se muselo přetransformovat značné množství nemocnic (Cutler and Horwitz 2000).
Na některých trzích tak vedle sebe existují jak ziskovky, tak neziskovky. Jde o trhy s heterogenními (nestejnými) preferencemi zákazníků. Někteří zákazníci preferují nižší cenu a nižší nesmlouvatelnou kvalitu, a jdou za standardní firmou. Jiní zákazníci si přejí lepší kvalitu, a tak poptávají u neziskovek. To je příklad právě třeba nemocnic.[4]
Aby dárci zabránili tunelování svých darů, je běžnou praxí neziskovek, že dárci sedí v jejich dozorčích radách.
Neziskové firmy se objevují taky v sektorech, kde je důležitý specifický lidský kapitál – např. u univerzit, kde obvykle jedna velká univerzita obsluhuje poměrně velkou geografickou oblast a učitelé se mohou obávat stěhování na jinou geograficky vzdálenou univerzitu, pokud bude jejich zaměstnavatel příliš podléhat ziskovému motivu.
Kvalita neziskovek roste s tím, jak se jim zvětšuje rozpočet. Je jasné, že kvalita výstupů Cato Institutu je diametrálně odlišná a prakticky nesouměřitelná s kvalitou výstupů Laissez Faire. Zároveň však jiné příjmy vytěsňují dary od běžných dárců téměř jedna k jedné. Pokud neziskovka začne brát dotace od veřejné sféry (obec, stát, EU…), dárci svoje dary stáhnou. Pokudvlády však přestanou dotovat neziskovky, dárci opět obnoví svoje příspěvky – stalo se tak např. u britských univerzit v 80. letech nebo u finských hudebních institucí v 90. letech.
Co z toho plyne pro Svobodné?
1) Někteří zmatení liberálové mají tendenci považovat ziskové firmy za něco božského a neziskovky za něco od čerta. Toho se nechytejme, naopak vysvětlujme lidem, že nám ani státu není nic do toho, jaký status si firma zvolí. Neziskovky jsou stejně legitimní jako ziskovky.
2) Pokud mluvíme o privatizaci nemocnic, musíme jedním dechem dodávat, že nemocnice nemusí být zisková firma, ale že nemocnice-neziskovka je častým případem. Na základě tohoto mnou zde přetlumočeného článku můžeme vysvětlit voličům, že chápeme jejich obavy ohledně ziskových firem a že volný trh na to má svoji odpověď: neziskový status nemocnic.
—
[1] http://www.nber.org/papers/w6810 K článku mě přivedl Dr. Chalupníček.
[2] Andrei Shleifer je nositelem ceny Johna Batese Clarka (v ekonomii cennější ocenění než Nobelova cena) a nejcitovanějším ekonomem na světě. Pole jeho výzkumů je široké a kromě zde zmiňovaného článku by Svobodné mohl zajímat např. článek, který napsal s kolegou Vishnym o rozdílech mezi kapitalismem a socialismem https://ideas.repec.org/a/aea/jecper/v8y1994i2p165-76.html nebo článek o kupónové privatizaci, který napsal společně s Vishnym a Boyckem http://scholar.harvard.edu/shleifer/files/voucher_privatization.pdf.
[3] Tržní selhání ovšem není, cokoliv si někdo usmyslí. Je v ekonomii definováno jako jedna ze čtyř věcí: monopolní síla, externality, veřejné statky a asymetrické informace. http://cs.wikipedia.org/wiki/Selhání_trhu
[4] Na některých trzích jde ovšem pouze o mylný dojem zákazníků, kteří tak nakupují spíše jakousi placebo kvalitu. Více v mojí bakalářské práci na téma Fair Trade (Pánek 2010). http://www.nechtenasbyt.cz/clanek/clanek-228.html