Fanynky se hlasitě dožadovaly nového článku, takže tady je. E ňuf fíčr — na podtečkované věci najeďte myší a čtěte.
Na ČUNI pokládaj čtvrtej červen snad za posvátnej den, jinak by mi nemohli naordinovat všechny moje přijímačky na stejnej den. Otázka je, proč je tento den uctíván jako posvátný. Možná se spletli o měsíc. Nicméně s tímto vysvětlením jsem se jako investigativní bloger nemohl smířit a pátral jsem dál. Bylo zjištěno, že v tento den zemřel v roce 1942 Reinhard Heydrich. Jenže to neni vono. Pak jsem na to kápnul. V roce 1975 přišla tento den na svět ona, oči navrch hlavy! Tak proto 4. června.
Nějakej exteligent vymyslel, že přijímačky na žurnalistiku udělá v 8:00 ráno. S tím se dalo vyrovnat dvojí způsobou. Buď jsem mohl zotročit nějakého taxíka, aby mě v nekřesťanskou hodinu odvezl do Varů, odkud bych autobusem Student Agency nebo Letuška vyrazil v pět ráno na Florenc, nebo jsem si musil zařídit v Praze azyl. Možností bylo více. Proto jsem využil tu možnost, kterou už jsem znal. A zotročil jsem si brejzu, toho starýho gaye. Dokonce mi byl nabídnut odvoz luxusním vozem Ka, který jsem nebyl s to vůbec odmítnout.
A tak jsem kolem půl devátý večer v neděli třetího stanul na Dejvický na Masaříkovo koleji. Brejza mě usadil k notebooku, pustil mi Výměnu manželek a šel se posílit. Tak jsem to sfouknul i s Lostama. A chtělo se mi spát. Tak jsem se šel umejt a šel si lehnout. Nevim, jak to ten brejza udělal, ale tim, jak do mě hustil ty moudra o geologii, tak se mi přestalo chtít spát. A najednou už bylo po půlnoci. Po pohledu na hodinky se mi zase začalo chtít spát. Jenže to nějak nešlo. Nakonec jsem to nějak zalomil.
Vzbudil jsem se ještě před 6:45, takže mě ani nemusel budit můj ultra telefón. Vyčistil jsem si zuby a vysmrděl jsem pryč. Přesně v 7:02 už jsem jel na eskalátoru na stanici Dejvická a pokračoval jsem dále ve směru jízdy až do stanice Jinonice. Tak teď nevim, jestli by se fanynky náhodou neurazily, tak to radši neřeknu. Doma jsem si poctivě zjistil, kde leží ta škola a kde leží výlez z metra. Jó, to bylo moc pěkný, chytře jsi to vymyslel! Jenže ono to tam vypadá trochu jinak než na mapě. Hlavně na tý mapě nejsou vejšky. Už jsem myslel, že jsem v háji. Ale vydal jsem se stopovat dvě uživatelky metra, protože jsem se rozhod, že ty maj společnej cíl cesty. A najednou koukám — ten kulatej barák přímo nade mnou! Takže jsem trefil a dal jsem si kafe.
Podíval jsem se do obálky a přečet jsem si, že mám vlézt do místnosti 1034. Našel jsem dveře toho jména a čekal u nich. Najednou se kolem nás prohnala menší slečna a někoho mi děsně připomínala. Záhy jsem na to přišel — byla to Kateřina. No, kruci, říkal jsem si, moh jsem jí pozdravit a říct jí, že mám rád její blog. (Sním o tom, že jednou zcela nečekaně — třeba až budu kupovat housky — ke mně přijde nějaká fanynka a řekne, že miluje muj blog ;) ) Stojím si takhle u dveří a přemejšlim nad tim, kam dělá přijímačky tolik lidí, co stojej u vedeljších dveří. Skupinka asi deseti lidí se rozhodne proniknout do mých dveří, ale jsou promptně vyhoštěni. Po chvíli jsem zpanikařil. Lidí u těchhle dveří ubylo, bylo 8:10, začínat se mělo v 8:00. Myslel jsem, že tam snad pronikli nějak tajně nebo co a nevšim jsem si jich. Vzal jsem bágl a vtrhl do dveří.
A teď to přišlo — vedlejší dveře vedly do té samé místnosti a všichni ty lidi šli taky na žurnalistiku. U fronty stála Kateřina a říkala mi: „Přišel jste špatnýma dveřma, ale jste správně. Tak se tady zařaďte do fronty.“ Samozřejmě jsem přišel správnejma dveřma, protože jsem nemohl tušit, že víc dveří má stejný číslo a na oněch dveřích nebylo nic napsáno. Kateřina mi řekla něco ve smyslu, že koukám jak péro z gauče a zeptala se mě na jméno. Nebylo mi jasný, na co ho chce, ani jestli se ptá na křestní nebo na příjmení, tak jsem řek příjmení. Na to mi řekla, že jsem správně. Sebral jsem odvahu a zeptal jsem se: „Nejste vy slečna Kadlecová?“ Udivený pohled znamenal zhruba toto: „Jo, jsem. A ty mě znáš odkaď?“ — „Já čtu váš blog :mrgreen: .“ — „A to jste mě poznal podle tý fotky?“ — „No. Měla byste na něj psát častějc ;) .“
Jak vidíte, probíhal velice plodný intelektuální rozhovor. Debata se stočila na téma noviny vs. blog. Já jakožto radikální příznivce blogů a radikální nepřítel tzv. nezávislých médií jsem řekl, že mám rád svuj blog, protože si na něj můžu psát, co chci. Kateřina souhlasila, ale řekla, že hodně píše pro (papírový) Respekt a že peníze jsou taky potřeba. Uznávám, že to má váhu ;) . Slíbil jsem jí, že se jí ozvu na mailovku, kterou najdu u ní na blogu, což bych velice rád splnil, kdybych jí našel.
Postupuju ve frontě a co nevidím, sekretářku tu dělá Václav Moravec. A zrovna já se dostal k němu. „Vás tady zaměstnávaj jako sekretářku, jo?“ — „Nepochybně.“ Pak mi dal propisku a šel jsem si sednout. Sedělo se na židlích se sklápějícím ministolečkem s minimem místa na všechno. Na přijímací zkoušky ideální. O obsahu přijímaček pojednám v jinym článku. Užuž jsem myslel, že kromě němčiny nestihnu ani anglistiku-amerikanistiku. Žurnalistiku jsem ale odevzdal asi za 50 minut namísto 120, a tak jsem se metrem vypravil na náměstí Jana Uhlíka Palacha. Nebo Náměstí? Psaní velkých písmen postrádá v češtině pravidla a ordnung, takže nevím.
Cestou po jezdících schodech jsem vysypal všechny svoje drobáky, protože ten šupáckej automat mi na padesátikorunu vrátil pětikoruny. Dojel jsem tedy na FF KU. Zoufale jsem hledal kafe, protože bez něj bych během přijímaček asi usnul. Viděl jsem reklamu na KFC, tak jsem zašel tam. Kafe za 25 ká se mi ale zdálo moc drahý, tak jsem zase vycouval. Hned naproti byly dvě kavárny. V jedné kafe za čtyřicet, ve druhé za pade. Tak to si to radši dám u Platóna! A dal jsem si ho u Platóna (bufet na FF). Pak jsem potkal Honzu Tichýho a Maškovku a dali jsme intelektuelní gymso řeč. Pak jsme se vydali do jámy lvové. Honzu poslali do jiný místnosti. Asi do místnosti 101. Ve dveřích stála mladá holka. S knírkem
:-[===. Musej ty „akademici“ bejt za každou cenu takový… (doplňte dle vkusu)?
Přijímačky na anglistiku-amerikanistiku v sobě asi měly nějakej kundolap, nebo co. Zdenis tvrdí, že ty holky přišly kvůli němu. No nevim. Ale byly to dost nefér přijímačky. Byl jsem totiž jedinej v místnosti, kdo neuměl anglicky. A podle toho to taky vypadalo. Jak jsem již řekl, přijímačky zdrbnem jindy. Jenom můžu říct, že ten pán, co na nás tady dohlížel byl fakt vtipnej, na rozdíl od toho rádoby vtipného na žurnalistice.
No a po přijímačkách jsem odjel se Studentem domů, ale ještě předtim jsem si u Mecha dal pětipalcovýho kuřecího hamburgera. Poprvé jim fungoval automat, takže jsem vyzkoušel i jejich kafe. Promítali Slečnu drsňáka zwo. Lidi nadávali na autobusáka, ale já seděl u vokýnka, všechno jsem viděl a — jak by řek Máchys — byl to maser.
O obsahu přijímacích zkoušek někdy příště, o chucpálnosti KU též.