Home Alone 2 Poster
To bylo tak. V neděli po formulích jsem se rozhodl, že dojedu na kole na Karlštejn. Už v sobotu jsem si opatřil plán Prahy, teď jsem si nahrál do mobilu mapu turistických tras v okolí Praha-Karlštejn a vyrazil jsem.
Na cestě z Radotínských vrchů jsem definitivně přišel o košík na flašku, a tak jsem flašku musel vézt celou cestu na zádech a košík v brašně. (Včera jsem si koupil nový a lepší v Tescu za 99 Kč.) Kromě toho mi moc nebrzdí brzdy, takže jsem radši jel pomalu. Jsou tam takový velký šutry a prudkej kopec. V jednom místě, jsem se pěkně natáh a ještě líp jsem se odřel :) . No ale nejhorší bylo, že na rozcestí jsem neviděl značku. Tak jsem se vydal doleva (blbě) a přijel jsem do Radotína. V Radotíně jsem uviděl dopravní značku ukazující kudyma na Karlštejn, tak jsem se tam vydal. Byla to dost blbá jízda, samý kopce, navíc dost hustej provoz.
Učinil jsem zajímavý poznatek. Cyklisti se tady moc nezdraví. V Německu se zdraví úplně všichni a navíc s úsměvem. Dokonce vás pozdraví i cyklista, co si někde za plotem opejká buřty, pozdraví vás běžec, se kterým se míjíte. V karlovarském kraji vás pozdraví tak půlka. Nejvíc mě štvou namyšlení rádoby profesionálové, co nezdraví. Fouňové. A tady nezdraví skoro nikdo. To mě štve.
Po silnici jsem se dostal až do Hlásné Třebáně, která je fakt krásná, jak to zpívá Mládek. Odtamtud už je to na Karlštejn co by kamenem dohodil. Rozhodl jsem se, že zpátky už pojedu po turistických značkách, což byla zásadní chyba, kterou jsem nikdy neměl udělat. V Třebáni jsem se ještě sice na značku nedal, ale vzal jsem to po silnici jinudy. Těsně před obcí Mořina mě zachránily spadané hrušky. Tři jsem si vzal, z toho jsem dvě hned snědl. Kdyby tam nebyly, asi bych umřel na vyčerpání.
V Mořině jsem se tedy vydal po značce. Docela dlouho to byla dobrá jízda. Teda až na to, že už mi nezbývalo moc sil ani na řízení ani na šlapání. Jenže ouha, začalo se stmívat a v lese už byla dost hustá tma. Až tak hustá, že by se dala krájet. Takže rychlost jízdy výrazně klesla a najednou byla tma všude.
V tu dobu jsem nebyl nikde blízko Prahy. Pořád jsem musel stavět a koukat se do mapy. Jak jsem tam tak bloudil v lese potmě, dojel jsem do nějakýho lesa, kde to byla samá bažina, takže jsem se totálně zaprasil. Navíc jsem nemoh jet, ale musel jsem to kolo vést, což cestu opět značně urychlilo. Ke všemu štěstí tam navíc nebyl signál Vodafonu, takže kdybych si vypích voko nebo bych píchnul duši, tak bych byl v pytli definitivně. Něco takového jsem čekal každou chvíli. Když začala moje pneumatika vydávat divný zvuky, už jsem myslel, že to přišlo, ale nakonec se ukázalo, že to bylo něco jinýho (nánosy bahna).
Když jsem se dostal k silnici, rukama jsem odhrnoval kila bahna. To si nedovedete představit, kolik tam toho bylo. A já taky ne, protože byla absolutní tma. Teď jsem teda byl na silnici, ale nevěděl jsem, kterym směrem je to do Prahy. Naštěstí jel autobus, co jel do Butovic, takže jsem ho následoval. Projel jsem Ořech, přejel jsem dálnici a byl jsem v hl. m. Praze. To, že jsem až na dálnici mě docela štvalo, protože jsem věděl, že jsem docela blbě, ale aspoň, že už jsem byl v civilizaci.
Na Karlštejně jsem si ještě ze srandy říkal, že snad stihnu Ztracený ve čtvrt na deset (plánoval jsem návrat kolem osmý). Teď už jsem věděl, že je nestihnu. Když jsem přijel do Řeporyjí, tak jsem věděl, že jsem fakt blbě. Zastavil jsem a chtěl jsem se podívat do mapy, kudy se mám vydat. Ale nějaká babka se mě zeptala, jestli nepotřebuju pomoc nebo tak nějak.
– Jak se dostanu do Hlubočepů?
– Do Hlubočep?
– Nebo do Hlubočep. (skloňování pražských názvů mi dělá docela problémy)
– To je pěkná dálka, tam nejezděte.
– Já musim.
– To musíte tudy kolem potoka.
Pak mi ještě asi desetkrát řekla, že tam nemám jezdit a kdesi cosi. Když už jsem byl skoro ve Stodůlkách, naposledy (už asi podvacátý) jsem se natáh. Tentokrát to přišlo zcela nečekaně na nějaký rozoraný cestě a docela to zabolelo.
Co čert nechtěl, vzdušnou čarou jsem nebyl daleko od bydliště, ale cesta tam nevedla žádná. No, co teď s tim, sakra? Každou chvíli jsem stavěl a mudroval s mapou v ruce. Překvapilo mě, že je tu ulice Klausova, protože jsem myslel, že ulice se můžou jmenovat pouze po mrtvolách a žádného mrtvého Klause neznám. Nakonec jsem se nějakými fikanými fintami dostal až na cestu do Prokopského údolí a byl jsem jednou nohou doma.
Ještě mě čekaly retardéry, které šly ve tmě docela blbě vidět. Navíc tady mají mnohem kretenštější retardéry než jsou ty normální. Jsou docela ostrý a vysoký. Jet po nich na silničním kole musí bejt vyloženě radost. Jedu takhle z kopce a najednou jsem tvrdě do něčeho narazil. Myslel jsem, že už přišla moje smrt, ale to byl jenom ten retardér. Z Prokopskýho údolí jsem si zase vyšlápnul kopec domů a bylo to. Přijel jsem v 9:45 s kolem totálně zasviněnym a se sebou na pokraji psychickýho zhroucení. Fakt jsem měl docela strach, že se posere ještě něco a budu v absolutní řiti. To se naštěstí nestalo.
Jo a ze Ztracenejch jsem stihnul ještě celou půlku ;)