To bylo tak.

1. října se v Čínské lidové republice slaví Státní svátek. Tim se myslí založení lidové republiky v roce 1949. Vyvěsí se prapory, připomene se věčně živý předseda Mao, ale nijak se to nepřehání. Žádnou spartakiádu jsem neviděl. Připadá mi, že režim už to tady zabalil a nechce zbytečně dráždit lidi. Ale třeba to ve větších městech vypadá jinak, co já vim.

Po prvnim říjnu ale následujou tejdenní prázdniny (i na vysoký škole). To znamená, že v našem kampusu je totální mrtvo, nesvítí se tam, hospoda je zavřená a autobusy jedoucí od kampusu jsou prázdný. I zbytek města je poloprázdnej, všichni se rozutekli za příbuznejma do všech možnejch končin. Něco jako Brno o víkendu. (Prej.)

A tak jsem se rozhod, že vycestuju z Jinanu pryč. Volba padla na město měst — Šanghaj, což je se skoro 20 miliónama žluťáků největší město na světě (aglomerace nepočítaje). A protože na cestování vlakem (obzvlášť čínskym) já nemám nervy, zakoupil jsem sobě letenku.

Jako správnej šetřil jsem se snažil koupit letenky co nejlevnější. Tim jsem si způsobil, že letadlo mi letělo už v 7:50 z jinanskýho letiště. Musel jsem se teda dostat k letištnímu autobusu, kterej jel v šest, ještě před tim, než začne jezdit MHD, což je taky v šest. A tak jsem poprvé musel využít služeb taxíku samostatně.

Byl jsem z toho celkem nervózní, ale nápis Yu Quan Sen Xin na papírku to zachránil, takže jsem se to ani nemusel snažit vyslovit (ale to zrovna ani neni tak těžký). Taxíkář naštěstí hned pochopil, že si se mnou moc nepokecá, takže narozdíl od ostatních Číňanů do mě nehustil svoje monology.

Na zastávku autobusu mě dovez, stálo to nějakejch 14 yuanů. Pravej quest měl ale teprve přijít. Musel jsem najít autobus, co jede na letiště. Zdálo se mi, že jsem letištní autobus odhalil, tak se ptám řidiče, jestli umí anglicky. Moc se netvářil, tak se ptám “ji chang?” Prej jo. Ale nebyl jsem tou jeho reakcí zrovna přesvědčenej. Navíc mi bylo divný, že nikdo nevybírá jízdný. Tak jsem se zeptal ještě souseda, jestli jedem na letiště a prej jo. Za chvíli přišel i typan, co vybral dvaciáše za jízdný a jelo se.

Jinanský letiště je celkem pěkný, ale takový malý provinční. Mnohem menší než pražský, přitom má Jinan šestkrát víc obyvatel.

Když jsem si doma hodil bágl na záda, zjistil jsem, že mu chybí podstatná věc — bederní pás. Takže, můj milý bederní pase, ať už přebýváš na letišti v Dubaji, Pekingu nebo Jinanu, věřím, že se máš hezky… a pošli někdy pohled. 😉

V letadle bylo několik volnejch míst, takže se mi dokonce podařilo ukořistit místo u vokýnka, a moh jsem celou cestu pozorovat krajinu. Zemskej ráj to na pohled vám povídám. Vůbec nevim, co to pode mnou bylo za řeky, jezera a hory, ale bylo to fakt malebný. Jako jídlo nám dali nějakej dost hnusnej sendvič (ani mletý maso to nebylo, ale nějaký ble), ale protože jsem měl hlad, tak jsem to sněd, viď.

Jdu na metro a že si koupim lístek. Místní automat je asi tak stokrát lepší v použitelnosti než ten pražskej od DPP. Takže i já, čínský negramot, jsem si tam dokázal naťukat správnej lístek. Ale nějak mi to nechtělo brát stoyuanovky a menší jsem neměl. Holt zlatá mládež má jenom bankovky v nejvyšší hodnotě. 😎

Takže jsem šel k paní na přepážku. Asi pět minut jsem se marně tázal na to, jestli maj nějaký denní nebo tejdenní jízdný, nakonec mi vnutila kartu za 20 yuanů, která nechápu, na co je, protože ta cesta mě stála přesně stejně jak by stála bez karty. Ale aspoň ta karta vypadá pěkně.

Místní metro začali stavět až v roce 1995 a je pěkný. Mezi zastávkou a vlakem je sklo, ve kterym se otevřou dveře, jenom když je vlak ve stanici. Takže různý magůrci, co se tu chtěj zabít musí využít služeb některýho z mrakodrapů (nebo já nevim, jaký jsou ještě oblíbený štace) a neobtěžujou slušný lidi, co chtěj jet metrem, jak magůrci v Praze. Metro je teda voňafka, fplný palbě i s klimou, ale bohužel je klima nastavená tak na 15 stupňů, takže jsem myslel, že během tý cesty umrznu nebo co.

Vystoupil jsem na Renmin Guangchang, což je Lidové náměstí a vydal se směrem k hostelu. Hostel jsem našel velmi rychle, ani jsem nečekal, že to pujde tak hladce. Jedinej zádrhel nastal až úplně na konci a dohadoval jsem se s jednim Číňanem, že to neni ono. Ale měl pravdu, bylo to ono. 🙂

V hostelu jsem si dal k snídani nějakou předraženou omeletu a vyrazil jsem do města. Na profilu jedné couchsurferky jsem se dočetl, že máte jenom jednu šanci udělat první dojem. Jinan teda na první dojem moc nezapůsobil. Hned první den byl všude smog, nikde nebylo kafe a ještě jsem chytil nějakou záhadnou vyrážku. Ale Šanghaj — to je jiný kafe. Nádherný čistý město (aspoň teda hlavní ulice v centru), dost mi to tu připomíná Londýn. Je tu i celkem dost bělochů, ale pořád jsou pro žluťáky atrakce. 🙂

Dokonce to vypadá, že silniční provoz tu má pravidla, který účastníci respektujou — neuvěřitelný. Akorát jsou ty pravidla teda jiný než u nás. Nikdo tady neprodává jídlo na chodníku tak jako v Jinanu. Počítám, že to bude další ze zákazů místní radnice. Místní radnice totiž např. registruje každoročně jenom 50 tisíc aut. Docela málo, ne? A na hlavních ulicích zakázala místní radnice kola, čímž by se Praha měla inspirovat namísto budování předraženejch cyklostezek.

Chodil jsem po městě asi tři hodiny a málem jsem si ukroutil krk, jak jsem furt koukal po těch mrakodrapech. Zatim jsem nebyl skoro nikde, ale to, co jsem viděl, bylo všechno fakt pěkný. I Lidovej park. 🙂 Jenom ty Číňani by fakt nemuseli porád flusat kolem sebe. Dyť je to tak nechutný! Vždycky se mi z teho zvedá kufor.

Dokonce jsem tu našel i pohledy a poštovní schránku. Nekecám! Trvalo to měsíc a musel jsem do největšího města, než jsem našel v Číně pohledy. 🙂

Dlouho jsem nemoh najít mapu, až jsem se stavil v jednom z mnoha stánků s Expo dobrovolníkama a ty mi dali nějakou mapu zadarmo. Takže českej daňovej poplatník mi zaplatil mapu Šanghaje, za což mu tímto děkuji. A pak jsem si uvědomil, že to je vlastně vrchol pokrytectví. Vlády celýho světa, který maj pořád hubu plnou toho, jak jsou v Číně lidi vykořisťovaný a uvalujou mj. i proto na čínský zboží nejrůznější cla atp., najednou zaměstnávaj armádu dobrovolníků. To je fakt chucpe jako prase. Nebo snad práce zadarmo je lepší než za málo peněz?

Když už jsem málem padnul hlady, odchytily mě dvě Číňanky a hrozně si chtěly povídat. Stihly mi říct, že vypadám na 19 a že takhle hubený jsou jenom modelové a tanečníci. Ale srsly, když už mi Číňani říkaj, že jsem moc hubenej, tak je něco špatně. 😀

Jídlo jsem si dal v nějakym McDonaldu přes nudle, co se jmenuje Wish Doing (aspoň jsem pochopil, že to je název), a dal jsem si nějakou hustou nudlovou polívku. Bylo to celkem dobrý. Na pokoji mám dvě Korejky a jednoho Taiwance (Taiwaňana? Taiwaňáka? Co já vim?) Už jsem tu potkal čtyři Korejce a připadaj mi snad ještě úchylnější než Číňani. Těmhle Korejkám trvalo pět minut, než mi byly schopný odpovědět na otázku, kolik žije v Koreji lidí. Asi dlouho počítaly svoje příbuzný.

No, večer za tmy jsem si ještě došel pro Big Maca a prošel jsem se tak 10 minut nočnim městem. V Jinanu v noci taky všude svítěj tydle neóni, ale je to imho dost odporný. Co jsem zatim viděl v Šanghaji, tak to bylo nenásilný světlo a docela vkusný, bych řek.

Internet mi tu zatim běží celkem pomalu, takže zatim nevim, jak to bude s fotkama. První tři dny budu na hostelu a pak bych měl bejt u couchsurferů. Co bude potom, to ještě nevim. Stay tuned.