Šanghaj, den druhý

Z hostelu jsem vyrazil v deset ráno. Plán zněl jasně: Dojít k Bundu. Na recepci jsem nechal notebook a říkal jsem si, že se vrátim tak kolem druhý hodiny.

Snídani obstaraly banány a kafe u McDonalda. Tři decky za 8 yuanů. Nekupto.

Ovšem, kdo by to byl řekl, že západní ulice vede na západ a ne na východ? Ještě mi furt bylo divný, proč je jeden barák kreslenej na druhý straně mapy. Že jdu na druhou stranu mě samozřejmě nenapadlo, říkal jsem si, že tu budo asi dva podobný baráky.

OMG. Že jsem na druhym konci, jsem zjistil, až když jsem došel na konec Nanjinský třídy, což je bulvár táhnoucí se celym centrem. Využil jsem příležitosti a důkladně jsem prolez chrám Jing’an. Chrám je to sice pěknej, ale služby návštěvníkům jsou naprosto tragický. Připomnělo mi to to nejhorší z výletů po ČR… akorát tam nedělali smažák. Pokračovat ve čtení „Šanghaj, den druhý“

Šanghaj, den první

To bylo tak.

1. října se v Čínské lidové republice slaví Státní svátek. Tim se myslí založení lidové republiky v roce 1949. Vyvěsí se prapory, připomene se věčně živý předseda Mao, ale nijak se to nepřehání. Žádnou spartakiádu jsem neviděl. Připadá mi, že režim už to tady zabalil a nechce zbytečně dráždit lidi. Ale třeba to ve větších městech vypadá jinak, co já vim.

Po prvnim říjnu ale následujou tejdenní prázdniny (i na vysoký škole). To znamená, že v našem kampusu je totální mrtvo, nesvítí se tam, hospoda je zavřená a autobusy jedoucí od kampusu jsou prázdný. I zbytek města je poloprázdnej, všichni se rozutekli za příbuznejma do všech možnejch končin. Něco jako Brno o víkendu. (Prej.)

A tak jsem se rozhod, že vycestuju z Jinanu pryč. Volba padla na město měst — Šanghaj, což je se skoro 20 miliónama žluťáků největší město na světě (aglomerace nepočítaje). A protože na cestování vlakem (obzvlášť čínskym) já nemám nervy, zakoupil jsem sobě letenku. Pokračovat ve čtení „Šanghaj, den první“