Neděle 16. července se nesla ve znamení mé premiéry na triatlonu v Aši. Je to nejdelší triatlon, který jsem zatím absolvoval. Oficiální údaje hovoří o 0,64 km plavání, 40 km jízdy na kole a 10 km běhu. Zlé jazyky tvrdily, že plavání bylo 0,8 km, kolo bylo necelých 36 a běh byl možná trošku kratší, tam bych jim ale možná i věřil :).
Triatlon začínal již v nekřesťanskou hodinu desátou ranní, takže jsem se ze svých snů (ze kterých mě běžně vzbouzí úzkost a volám heslo Kačer) musel probudit už v 7. Zabalili jsme věci do auta a v silné sestavě (já, ocet a Péťa Dlouhý) jsme vyrazili do Asche. Když jsme dorazili, tak jsme ve vší prozřetelnosti zaparkovali auta tam, kde ho v loňském roce měli údajně všichni.
Protože můj ocet musí všude dělat ostudu a něco si zapomenout (v Chodově to byla přílba), tak si zapomněl boty na kolo. Jeden pořadatel byl ale od té dobroty a jedny zapůjčil. Organizátoři vymysleli, že udělají i kratší trať pro masovou veřejnost, která byla přesně poloviční (ta trať). Tuto dětskou trať se rozhodli absolvovat i některá big names, jak říkáme my Češi.
Protože ta naše trať byla dlouhá jak Lovosice, učinil jsem rozhodnutí, že poprvé v životě vyzkouším, jaké to je, když se vám na jazyku rozpustí Carbosnack. Páskou jsem si ho připevnil na rám a byl jsem připraven vyrazit. Před tímto triatlonem jsem za 50 ojro jako dárek k narozeninám dostal triatlonovej oblek od Saukoňů. Musim říct, že mi sedí perfektně.
Před startem komusi prdla duše, a protože nejsem cimprlich, jak řekl pořadatel, start byl o deset minut odložen. Těsně před startem pak prdla guma i Altschullovi. Později bylo zjištěno, že mu Killi prodal vadný plášť. Vystartovali jsme do ledový vody, ve který mi málem umrzly prsty. Péťa Dlouhej se zamotal do bójky a poškrábal si koleno.
Nastoupili jsme na kolo a já jel celý první okruh sám. Děsně jsem nadával, protože mě to samotnýho neba. Na začátku druhýho kola mě dojel jeden chlápek. Myslel jsem si, že jde o Sokyho, tak mu říkám: „Čau Soky.“ Během celých zbývajících tří okruhů jsme nepromluvili a já si pořád lámal hlavu, jestli to Soky je nebo není. Když jsem ho pak předběhl, zjistil jsem, že to není ani Sokol, ani orel :). Ta cesta na tom kole mě štvala. Štvalo mě, že se za nás nikdo nezavěsil, naštval mě traktor, co na mě troubil, když jsem ho předjel, štval mě můj souputník, když vlál deset metrů za mnou a štval mě terén. A štvala mě bolavá noha, o které jsem si myslel, že jsem si ji v rybníce nějak narazil.
Na železničnim přejezdu táta prorazil duši. Stejně tak Péťa. Pro velký úspěch převedl Péťa toto číslo v závodě ještě dvakrát a odstoupil.
Nastoupil jsem do desetikilometrového běhu. Stehna těžká a nepohyblivá. Ale věděl jsem, že když nebudu pospíchat, brzo se rozeběhnu. Po nějakých dvou třech kilometrech jsem se opravdu rozběhl a stehna mě už jenom tahala. Svého spojence z kola jsem předběhl již před první otočkou a teď už jsem před sebou neměl soupeře. Nohy bolely čím dál víc, po druhé otočce se navíc ozvalo moje tříslo a ozývalo se při každém kroku. Ona naražená noha z vody bolela pořád. Co to nevidím na poslední otočce, ten chlápek přede mnou zraje jako víno. Ale ještě pořád měl náskok něco k minutě a to se za 2,5 km jen tak nestáhne. A říkal jsem si, co když jen tak blufuje a nechává si síly na závěr? No, uvidíme. Když se mu dostanu na dohled, tak ho budu stíhat. Na dohled jsem se mu dostal až někde 500 m před cílem. A neměl jsem tolik sil, abych vydržel sprintovat 500 m. Maximálně tak 200 a i to by mě položilo. Ke své smůle jsem v cíli zjistil, že ten týpek byl úplně koženej a nakonec doběhl snad jenom dvacet metrů přede mnou. Ale protože šlo o čtvrté místo, tak mě to tak nebralo. Kdyby byl na medailové pozici, tak by ještě poznal, jak běhají naspeedovaní běžci z NDR.
Po doběhnutí jsem se odhodlal podívat se na svou naraženou nohu. Ten pohled mě šokoval. Měl jsem krev na půlce nohy a uprostřed toho byl šlic jak kráva. S úsměvem jsem říkal, že kdybych věděl, že ta noha je rozřízlá, že by mě to pěkně štvalo a rozhodně bych neběžel tak rychle. V následujících dnech se rána nějak zanítila a skoro jsem na nohu nemohl došlápnout.
Nevim, co mě tak naspeedovalo, ale následující noc jsem oka nezamhouřil a nespal jsem 37 hodin v kuse. To byla nuda jak cyp.
A za špatné parkování (tam, kde minule stáli všichni) jsme dostali pokutu, kterou ale táta pak nějak vyjednal, takže se nic neplatilo.
Měl jsem druhý nejrychlejší běh a obdržel jsem 36 bodů ;).