X-Terra Hostivař 2007 V sobotu 9. června se v Praze-Hostivaři uskutečnil další ročník terénního triatlonu. Je to zároveň mistrovstí republiky instruktorů spinningu. Protože neumím horské kolo vůbec ovládat, přihlásil jsem se do závodu Easy, což znamenalo 0,2 km plavání, 6 km bajk a 1,8 km běhu. Jak vidíte, kromě opravdu výživného bajku to stálo za prd.

V sobotu ráno jsme naskákali do auta a vyjeli směrem k hostivařské nádrži. Na místo jsme dorazili těsně před koncem registrace, ale vše proběhlo bez problémů. Teda až na to, že nebyl na nic čas. Při nandavání startovního čísla na kolo se mi jeho rožek povedlo pěkně přetrhnout :mrgreen: . Ale všechno dobře dopadlo, kolo bylo vsazeno do depa a už jsme mohli na start. Zbývalo několik málo minut do startu a najednou otecko zjistil, že tam, co si myslíme, že je start, je ve skutečnosti cíl. Tak jsme se bryskně tryskně přesunuli o 200 m na skutečný start. Ten imbecilní startér odstartoval závod o čtyři minuty dříve než měl, takže jsem se nejenom nestihl ani trošku rozplavat, ale navíc jsem byl dokonce ve značném odstupu za poslední řadou. Startéra jsem proklel až do sedmého kolene.

X-Terra Hostivař 2007V depu jsem měl malý problém s nasazováním přílby. Nakonec jsem ji nasadil a hned na trávě za depem jsem předjel spoustu lidí. To hlavně proto, že jsem si ve spěchu před závodem zapomněl přehodit, takže jsem jel na těžký převod a musel jsem do toho od začátku šlápnout. Jedu si ani nevím jak, nemám prsa a nemám znak a najednou jsem uslyšel hrozivý zvuk od zadního kola. Myslel jsem, že moje kolo vypustilo duši a drhne o rám. Doprovodil jsem to patřičným hlasovým výjevem, abych udělal dojem na diváci. Ale to už se mi omlouval závodník za mnou, že mi vjel na gumu on. Třikrát jsem šlápl do pedálů a udělal to samé závodníkovi přede mnou. Dál se pokračovalo po betonu, kde jsem schválně vyjel z trati, protože jsem nemoh snášet, jak jedou všichni pomalu, a tak jsem je předjel.

Jenže pak se vjelo do lesa. A hned tam na mě číhal pařez. Avšak já nemám s jízdou po lese skoro žádné zkušenosti, takže jsem měl takovej strach, až mi to málem vytejkalo rukávama. Hned na druhém kilometru (po průjezdu některých vychytaných dovednostních zkoušek) přišel smrťák, na který jsem měl blbě přehozeno, ale jakýmsi zázrakem se mi povedlo dát si správný převod, aniž by mi spadl řetěz. V tu chvíli jsem sice viděl otecka těsně před sebou, jenže jsem měl jazyk na vestě a věděl jsem, že jsme teprve na začátku. Tak jsem nahoře zpomalil. Zaprvý jsem si myslel, že ten závod bude delší, než ve skutečnosti byl, a zadruhý jsem neznal trať a některý ty zatáčky, kopečky, bahínka, pařízky, kopřivečky a kdovíco byly fakt hrubé, abych to řek po moravsku.

Kája PolívkováNeznalost trati mě taky pořádně dožrala, takže jsem tak trochu svěsil nohy a prakticky jsem čekal, až mě kolo doveze do cíle. Jenže těsně před cílem byly dvě věci, co mě naštvaly až pekelně. Schody a rampa. Šlo to sjet vedle schodů, ale bylo to docela prudký a potřeboval bych si to vyzkoušet bez diváků 😉 , takže jsem schody sešel hezky pěšky. Na rampu jsem vyjel, ale to jsem neměl dělat. Protože jsem se z ní bál sjet. Tak jsem tam tak stál a nevěděl jsem co dělat. Pak jsem zjistil, že výjezd na ni není tak prudký jako sjezd, takže jsem ji zase sjel po výjezdu, opustil jsem trať a objel ji.

Běh byl zaprvý krátkej a zadruhý jsem byl naštvanej na ten zatrachtělej bajk a na startéra a na sebe a na vedro a na to, že nedávali nikde pití, a prostě na všechno. Takže jsem běh jenom tak vyklusal. Podle toho vypadal můj čas 6:20 na 1,8 km. Naštěstí jsem to zaběhl aspoň tak, aby to nebyla ostuda :mrgreen: . V cíli jsem si dal banán, meloun a pomeranč a bylo mi fajn.

Po závodě easy vystartovaly ženský na hlavní trať, mezi nima i Kája Polívková (na spodní fotce). 21 minut po nich i muži. To jsem si zrovna dával oběd, co byl pro závodníky zdarma. A byl dobrej 😉

V Salomonu jsem si pak za závodnickou slevu koupil sportovní triko z nějakýho super hype pipe materiálu. Ještě jsem ho ani nestačil moc vyzkoušet, protože běhat jsem v něm šel jednou a to začalo pršet zrovna, když jsem vystrčil nos z baráku.

Článek vyšel i na Bikeri.cz