Xiamen, den druhý

Na druhej den jsem neplánoval nic. Jenom se tak porozhlídnout po okolí, odpoledne jít vyzvednout startovní číslo na maratón a večer jsem měl sraz s couchsurferkou Caroline.

Tak jsem se šel projít k moři, protože po cestě z letiště mi ta scenérie připadala přímo fantastická. A taky že byla. Jedete si autem po dálnici, která stojí v moři a pozorujete ostrovy Fujianu, za kterými tušíte Taiwan, zatímco se v moři kymácí lodě a loďky.

Pak jsem zamířil na malebnou pláž.

Uprostřed obrázku můžete vidět, že plážová tradice překračují kontinenty. Čtyři chlapci čapli dívku a nesou jí do moře. Do moře jsem položil svoje tlapky, abych okusil teplotu… a bylo to docela studený. Zlatý Haikou.

Abych vám něco řekl o místě, kam jsem se právě vydal. Xiamen je přístav v provincii Fujian. Fujian je tak po Shandongu, Šanghaji, Jiangsu, Zhejiangu, Guangdongu (Kantonu) a Hainanu sedmou provincií, kterou jsem navštívil. Je jedinou provincií, ve které jsem nenavštívil její hlavní město. Ještě mě čeká Peking.

Xiamenu se dříve na západu říkalo Amoy. Není to portugalské jméno, jak si někteří myslí, jako je tomu třeba v případě Taiwanu (aka Formosy). Amoy je Xiamen v místním dialektu. Jak sami vidíte, slova v místním dialektu tomu oficiálnímu zrovna podobná nejsou.

Protože Xiamen (tehdá se mu teda říkalo Amoy) byl nejdůležitější přístav, stalo se tak, že některá slova z místního dialektu slyšeli Portugalci, a pak je rozšířili. Pro nás je nejdůležitější, že jedním z těchto slov je čaj, kterému se v místním dialektu říká te, zatímco v pekingském dialektu je to cha. My Češi tomu tak říkáme po seversku, západoevropský jazyky po jižansku. Ale byl jsem informován, že i v angličtině existuje slovo chai.

Na pláži jsem si koupil kokos, abych vypil jeho mlíko (který samozřejmě neni mlíko, to všichni víme). Ženská povídá, že stojí čtyři yuany. Říkám si, že to je sakra levný, protože v Guangzhou to stálo deset. Tak se jí ještě ptám, jestli čtyři a ona, že jo. Hm… stálo to deset.

V oficiální výslovnosti se čtyři řekne s a deset se řekne š. Jenže místní říkaj obojímu s, akurát s jinym tónem. Takže to bysme měli seznámení s místníma.

Jdu s kokosem do kampusu nafotit nějaký fotky a narazim na skupinku holek, který se se mnou toužej vyfotit. To tu dlouho nebylo. Ty určitě nejsou místní, jinak by byly zvyklý na bělochy.

Tak se ptám, odkaď jsou, a prej z Fúdzou. Zkušeně jsem odhalil, že se jedná o Fuzhou, které se správně vyslovuje jako Fúdžou. Fuzhou je právě hlavní město Fujianu. Fujian je prej z osmi desetin hory, z jedný desetiny voda a z jedný desetiny zemědělská půda. Údajně je ta příroda fakt nádherná, ale jak říká klasik: Neni money, neni láska.

Nafotil jsem kampus a nachystal se na vyzvednutí startovního čísla, trička a čipu na Xiamen International Marathon, kterej se bude konat v neděli (dneska je středa). Jel jsem tam s Leonem autobusem. Ještě se k nám přidal bílej Jihoafričan Lee, kterej celou cestu na všechno nadával.

Pak se mě na něco ptal, jak to je u nás v Československu. Tak jsem ho, jako všechny, opravil, že už 17 let je to Česká republika. Na to mi vravil, že to neni priorita v jeho životě. Měl jsem sto chutí se ho zeptat, jak to teda vypadá u nich v Holandsku. Debil.

Cesta na fotbalovej stadión trvala snad sto let, ale tam šlo všechno jak po másle. Bohužel mi nedovolili vyzkoušet triko, takže jsem jim uvěřil, že si mám vzít větší, a tak jsem směnil M za L. Padlo jak prdel na hrnec.

Cesta zpátky zase trvala sto let. A pak už jsem musel vyrazit na sraz s Caroline do Helen’s. Caroline, jejíž čínské příjmení je děkuji (si nedělám srandu) je velmi pohledná Číňanka, která se narodila někde poblíž Harbinu (kde je zima jak v prdeli), vystudovala na univerzitě v Xiamenu ruštinu a v roce 2010 se podívala do Německa a Francie a učí se německy.

Probrali jsme toho spoustu, donutil jsem jí dokonce vypít pulitr piva, a dospěli jsme k zásadní otázce: Existuje na světě aspoň jeden národ, kterej má rád Rusáky? Já takovej neznám. Češi, Poláci, Fini, Ukrajinci, Američani, dokonce i Tataři maj Rusáky velmi neradi. A Caroline, přestože studovala ruštinu sedm let na univerzitě, Rusáky taky nemá ráda.

Když už se večer hodně protáhnul, odvedla mě na místo mýho pobytu (ne že bych netrefil, ale měla to po cestě a vzali jsme to nějakou divnou zkratkou), vybrala peníze z bankomatu, vedle kterýho ležel bezdomovec a domluvili jsme se, že se určitě ještě uvidíme. Což bohužel nevyšlo. :sad: Tak asi až v Prase. A zakázala mi jíst u McDonalda — že prej musim jíst místní jídlo, když už tu jsem.

A zejtra na Gulangyu.