Život evropského mandarína

Derka Jana Eppinka jsem znal v podstatě jenom z tohoto jeho proslovu. Pamatuju si taky, že se tu a tam směje Farageovým vtipům, a tuším, že se o něm pozitivně vyjadřoval Dan Hannan na blogu. Když jsem se dozvěděl, že v češtině vyšla jeho kniha Život evropského mandarína, určitě jsem si ji hodlal přečíst. Očekával jsem další zdrcující kritiku bruselských institucí.

Když jsem vzal knihu do ruky a na začátku přečetl nejapné předmluvy Edvarda Kožušníka a Jana Zahradila, dost mě to od čtení odradilo. Bohužel mě to neodradilo úplně, což mělo, protože ty předmluvy jsou dostatečným varováním před obsahem knihy.

Úplně na začátku musím říct, že kvalita českého e-booku je zcela otřesná. Zcela chybí obsah nebo jakákoliv navigace, kniha místy obsahuje překlepy, ale především je ten překlad naprosto chabý. Kniha vůbec neví, že bruselské slovo directive se do češtiny nepřekládá jako direktiva, nýbrž jako směrnice, netuší, že v češtině máme zájmeno svůj atd. atd.

To ale není nic proti obsahu knihy samotné, který je zcela katastrofální. Eppink nejprve působil v Evropské komisi jako stážista, poté jako člen týmu evropského komisaře Fritse Bolkesteina a dnes působí jako europoslanec (kniha vyšla před jeho zvolením). Mezitím působil porůznu jako novinář.

Celou knihou prostupuje autorova láska k Evropské unii a Evropské komisi zejména. Komisi v celé knize ostatně neřekne jinak než Princezna. Několik vybraných příkladů zrodu směrnic, u kterých působil autor, je zajímavých, ale nedočkáme se v podstatě ničeho, co bychom nevěděli už dávno předtím. Pokud jste viděli aspoň jeden díl seriálu Jistě, pane ministře, nečeká vás v celé knize žádné překvapení ohledně toho, jak fungují podobné byrokracie.

Zcela šokující ale je to, že autor nevěnuje evropským institucím víc než zcela nedostatečnou povrchní deskripci. Za analýzu to nelze označit ani omylem. A to je kniha psaná bývalým novinářem, který se zaměřoval na EU, a budoucím poslancem údajně opozičního poslaneckého klubu.

Že by autor v knize podrobil kritice, že nikým nevolená Komise smí jako jediná předkládat zákony? Že by pohovořil o tom, že Evropský parlament je pouhý vtip, nereprezentuje občany, ale sám sebe, chybí v něm jakákoliv opozice a vůči Komisi nemá žádné pravomoce? Že by autor nějak zanalyzoval, jak je možné, že když všechno selže, Komisi podrží Evropský soudní dvůr klidně proti explicitnímu textu smluv? Ne, ničeho takového se nedočkáme. Že by se kdekoliv v textu objevila úvaha nad tím, kolik zákonů přichází z Brusele a zda je nutné řešit tyto věci na nadnárodní úrovni?

Namísto toho se dočteme, že autor miluje Komisi natolik, že prosazoval přijetí euroústavy (aspoň přiznává, že všichni jeho příbuzní byli proti), požaduje zmenšení Komise, která prý nemůže v takto vysokém počtu jednat (zajímavé, že i tak dokáže chrlit jednu směrnici za druhou) a požaduje, aby Evropská komise mohla rozpustit parlament. Ne, to jsem si nevymyslel, to tam fakt je.

Nejzajímavější částí knihy jsou tedy pokusy Fritse Bolkesteina o liberalizaci pošt a o zavedení volného pohybu služeb. Pošty jsou po celé Evropě i nadále baštou neefektivní byrokracie, protože mají vládní monopol a často ani nejsou privatizované. Ano, taky bych chtěl, aby zákonem daný monopol České pošty zanikl. Ovšem není mi jasné, co je Bruseli do toho, co dělá ten který národní parlament se svojí poštou. Nikde jsem se v knize nedočetl, že tento monopol státních pošt nějak ohrožuje doručování dopisů z Porta do Vilniusu. Nakonec se Bolkesteinovi podařilo dosáhnout kompromisu a údajně celkem rozsáhlá liberalizace prošla.

Co se služeb týče, tam naopak leží snad jediný klad celé bruselské eurokracie a liberalizace samozřejmě měla proběhnout už dávno. Volný pohyb služeb vyplývá přímo ze Smluv. Nevim přesně, jaká je situace teď, ale pokud vím, tak slavný Polský Instalatér™ pořád do Francie nesmí, stejně jako Jančura nesmí provozovat žlutý autobusy v Německu. Ale možná už od dob Bolkesteina došlo přece jenom k nějakému posunu.

Co říct závěrem? Přestože má autor záživný styl psaní, knihu nelze doporučit, protože úhel pohledu je dost zvrácený a kniha klouže po povrchu. O tom, jak fungují byrokracie, se lépe dozvíte sledováním Jistě, pane ministře, a o Evropské unii se více dozvíte na euroSEPTIKu.

A v žádném případě nevěřte tomu, že kdokoliv v poslaneckém klubu ECR (tj. např. ODS nebo britská Konzervativní strana) je jakoukoliv opozicí vůči bruselskému establishmentu. Jedinou čestnou výjimkou je Dan Hannan.

Derk Jan Eppink: Život evropského mandarína