Guangzhou, den třetí

Dneska ráno jsem vstal v půl devátý a tentokrát jsem si dal ranní rozběhnutí devět kilometrů. Plánoval jsem deset, ale když jsem přiběh po 40 minutách k hostelu, tak už se mi to nechtělo natahovat.

Dneska se slunci nechtělo vylézt zpoza mraků a mně se proto nechtělo vylézt z hostelu. Nakonec jsem se v půl jedný odhodlal. Mezitim jsem si k snídani dal jídlo pojemnovaný Club Sandwiches. Bylo to dobrý, ale taky celkem drahý.

Vydal jsem se k Zahradě orchidejí. Nakonec jsem jí našel docela náhodou, protože se mi líbil jeden strom, tak jsem si ho chtěl vyfotit… a najednou koukám, že jsem u vstupu do tý zahrady. Ale asi bych jinak našel jinej vchod.

Zahrada byla celkem velká. A fakt pěkná. Vstupný bylo lidovejch osum yuanů. Nekupto! Ještě tam byly malebný kavárničky (spíš čajíčničky) a božskej klid. Prostě Roman Tyš jak blázen.

Pak jsem zašel do Mai Dan Lao, kde jsem si poprvé objednal Big Maca jeho čínskym názvem Juwuba. Tenhle mekáč měl záchod úplně mimo vlastní restauraci. Takže když tam šel nějakej pasant jenom na záchod, ani se nemusel cejtit blbě, když na něj koukaj zaměstnanci od kasy.

Pak jsem se vydal hledat křesťanskej kostel, co jsem viděl na mapě. Nechal jsem se zmást nějakym barákem s křížem na hlavě. A díky tomu jsem objevil perlu perel. Sorela jaxviňa! Úplně odpornej krabicovej barák s hodinama a křížem na dveřích (ten kříž furt nechápu) a před tim barákem obří socha stachanovce s kladivem. Úža!

Kostel jsem našel za chvilku. Obrovskej a nádhernej. Navíc perfektně udržovanej. Asi nejhezčí kostel, co jsem kdy viděl. A najdu ho v Číně, to mi podrž. Chrám sv. Hostivíta nepočítám, neasi.

Večer jsem měl v plánu navštívit kantonskou televizní věž. Někdo mi doporučil, že tam musim jít za tmy, že prej to je lepčí. Svítí to pěkně, no. Ale všude jsou tam ploty a vojáci, takže jsem ani nevěděl, akm se smí nebo nesmí jít. Navíc jsem byl celkem utahanej, takže se mi to ani nechtělo zjišťovat.

Nejhorší věc je, že místní automaty na lístky do metra (jsou to takový žetony jako v Nanjingu) berou jenom yuanovou minci a pěti- nebo desetiyuanovou bankovku. To člověk vždycky nemá. To se mi právě stalo. Potřeboval jsem zaplatit pět yuanů a měl jsem jenom dvě yuanový mince, několik yuanovejch bankovek (k ničemu) a dvacetiyuanovku (k ničemu). A protože byl večer, tak samozřejmě už žádnej oficír, co by mi rozměnil. Ale naštěstí jsem to vyhandloval s nějakejma Číňanama.

Už asi třikrát jsem si chtěl koupit kartu na to metro, ale na příšlušnym místě nikdy nebyl žádnej prodejce. A automaty čas od času berou jenom mince — a ty skoro nikdo nemá. Trochu mi to připomnělo rodnou zem. Ale jinak je to metro vymazlenej luxus. Taky ho začali stavět až v roce 1999.

Cestou zpátky jsem potkal holku v kulichu. Přes den tu bylo 23 stupňů, večer určitě nebylo moc pod dvacet, protože mě byl v mikině celkem hic. Ale místňáci to berou jako dobu ledovou. To víte, život pod obratníkem je jinej, no. :)