Původně jsem chtěl napsat nějaký shrnující článek o Václavu Klausovi, ale na to bude ještě dostatek času někdy za padesát let. Myslím, že nastala ideální chvíle na to, abych vyložil cestu svých politických idejí.
Ta cesta totiž do značné míry začíná u Václava Klause a končí — aspoň zatím — v Cato Institutu, kam právě prezident Klaus příští týden zavítá. Zde je tedy můj osobní příběh:
Příběh samozřejmě začíná v rodině. Můj táta i můj děd se vždycky zajímali o politiku, takže to pak přešlo i na mě. A protože oba jsou pravičáci, zdědil jsem i fandění Václavu Klausovi a ODS, které samozřejmě bylo zpočátku pouhým fanděním, protože jako devítileté dítko sledující volby 1996 jsem z toho fakt neměl moc rozum.
Zajímavé ale je, že zatímco na spoustu lidí působí Klaus jako hadr na býka a od první chvíle ho nesnáší, na mě tak nikdy nepůsobil. Ani v devíti letech, ani nikdy později. Nesouhlasil jsem s ním spoustakrát, což se později většinou ukázalo jako moje chyba, ale prostě jsem pokrčil rameny nebo jsem po klausovsku zdvihl obočí a šel dál. Obdobně to ale mám i s jinými nestravitelnými osobami. Tu zanícenou nenávist vůči Jiřímu Paroubkovi, Davidu Rathovi nebo třeba Lanci Armstrongovi taky nechápu. Já vím, určitě z toho vyplývá, že jsem zkažený člověk nebo tak něco.
Pak jsem postupně začal dost číst noviny (jak ví každý, kdo mě v té době znal :)) atp. a pravicové argumenty, nezřídka od samotného Klause, mi připadaly správnější. Mezitím proběhl sarajevský atentát, který mi připadal veletrapný, na to si pamatuji doteď. Volby 2002 na konci mojí docházky na základní školu už jsem vnímal coby velký homo politicus někde výrazně na straně klasického liberalismu. Proč by si lidi nemohli rozhodovat sami?
Pořád v tom mém liberalismu ale byly četné díry. Četbou Klausova “blogu”, tedy jeho webu jsem přišel k myšlenkám F. A. Hayeka, Ludwiga von Misese a dalších. Kamarád Petr mě přivedl k pojmu anarchokapitalismus. Když jsem před učitelkou ZSV prohlásil: “Stát by neměl nic vlastnit,” nebyl jsem si jist, jestli chce dřív omdlít, nebo mě poslat do blázince.
Nepamatuju si přesně, co mě přimělo změnit svoji budoucí kariéru z jazykáře/novináře na ekonoma, ale svoji roli v tom nepochybně sehrál i člen vědecké rady mojí budoucí fakulty Václav Klaus, který se dokonce dostavil i na den otevřených dveří. Na konci gymplu jsem přečetl zásadní dílo Modrá, nikoli zelená planeta — zásadní v tom, že tehdy jsem jako ekonomie neznalý laik pochopil docela dost ekonomických principů a kniha mě taky nasměrovala do CEPu a tak dále a tak dále.
S příchodem na gympl se moje hloubání o liberalismu od Václava Klause poměrně dost oddělilo. Neotočil jsem se k němu zády, ale prostě jsem začal studovat sám od sebe a ne z popudu Klausových článků. A i když jsem postupně v liberalismu došel dál, než kde (asi) je Václav Klaus, neotočil jsem se k němu na rozdíl od jiných libertariánů zády ani potom — a to ne pouze z jakéhosi vděku za nasměrování (které ostatně přiznávají i autoři onoho paperu, na který mě opět chcete odkázat), ale hlavně kvůli tomu, že politické zásluhy Václava Klause jsou podle mě nezpochybnitelné a v této době už prezident Klaus zůstával silným a prakticky jediným bojovníkem za liberalismus. Proč bych měl na jediného spojence dělat u počítače nebo u piva ramena jenom proto, abych si připadal pravicový, nejpravicovější na celičkém světě? To jsem neměl zapotřebí.
Na gymplu jsem taky díky odkazu u Radka Hulána (srsly!) začal číst Virtually. Přes Virtually jsem poznal jakéhosi Petra Macha nebo Marka Loužka, což byl druhý proud, který mě dovedl do CEPu, kde jsem se stal pravidelným návštěvníkem a předplatitelem. Jako pevně ukotvený liberál jsem se těšil na vládu ODS s její Modrou šancí. Bohužel tato vláda se rychle obrátila v noční můru, což jsem tady na blogu komentoval celkem pravidelně.
Když jsem potom četl o tom, že Petr Mach zakládá stranu, oslovil jsem ho a tím jsem se dostal k dění u Svobodných. Když už jsem se přiznal k Hulánovi, tak udělám druhé přiznání — po tolika letech už se to snad smí. Velkou (snad rozhodující?) váhu v přesvědčování, abych se u Svobodných zapojil pro mě měla osoba Petra Havlíka, který na projektu podle médií spolupracoval a kterého Bohumil Pečinka v knize Cesta na Hrad vychválil do nebes. Dnes se nad tímto odstavcem plném nesmyslů můžeme jedině upřímně zasmát. :)
U Svobodných jsem se potkal se spolužákem Dominikem, o kterém jsem neměl ani tušení, že je stejný politický úchyl jako já. První tiskovka Svobodných je pro mě hodně památná událost: poprvé jsem potkal tři lidi, kteří jsou mi politicky asi nejbližší. Díky Dominikovi jsem se dostal na seminář FEE v roce 2011, na semináře v Bulharsku a Slovinsku, kde jsem se odhodlal přihlásit do Cata.
V průběhu studia na VŠE jsem tak různě gravitoval tu blíže k anarchokapitalismu, tu blíže k minarchismu. Absolvoval jsem spousty nekonečných a nepodstatných debat. Pohádejme se o tom za sto let, ale teď to nemá smysl rozebírat. Ve svojí pozici, která je vlastně ani ryba, ani rak se cítím jako pravý pseudointelektuál. A kdykoliv jsem připraven obhajovat anarchokapitalismus, minarchismus stejně jako program Svobodných; jsem připraven je všechny i kritizovat. Záleží na tom, co přesně bude předmětem debaty a jak moc libertariánští budou oponenti nebo posluchači debaty. Při politických vystoupeních, jakými jsou třeba články pro Svobodné, jsem rozhodně připraven obhajovat program Svobodných do roztrhání těla. A ne, nemyslím si, že bych kvůli tomu byl pokrytec.
Čas od času si pokládám otázku, co by se stalo, kdybych nejel na gymplu na rok do Německa a měl bych na gymplu ty jazykové semináře, jak jsem původně chtěl? Pokračoval bych pak na fildu, nosil batiky a Klause nesnášel? Nebo bych byl jediný liberál široko daleko a zoufal bych si? Kdo ví?
Dnes každopádně považuji liberalismus za logický a morální systém a jsem nadšen, že mohu tento myšlenkový směr obhajovat a propagovat. I zde v první linii dnešního šiku libertariánů, v Cato Institutu. Došel jsem sem s velkým přičiněním Václava Klause.
Děkuji, pane prezidente.