Kandiduji na předsedu Svobodných

Jak možná víte, Petr Mach v prosinci rezignoval na pozici předsedy Strany svobodných občanů. Nyní kandiduje znovu. Ve Svobodných jsem od úplného začátku, tedy osm let. Vývoj do eurovoleb mě naplňoval optimismem a nadějí na to, že v českém parlamentu zasedne taková strana, která se za pravicové myšlenky nebude stydět, ne jako dnešní ODS a TOP 09.

Bohužel v posledních dvou letech Svobodní stagnovali a mám dojem, že rok 2016 znamenal pro Svobodné strmý pád. Nechci bez boje zahazovat osmiletou práci svoji, svých spolustraníků, našich příznivců a voličů, proto jsem se snažil prosadit změny našeho vystupování a stranické reformy, jak mi jenom síly stačily. V něčem jsem uspěl, ale bylo to too little, too late, jak říkáme my němčináři.

Stanovy Svobodných dávají velké pravomoce předsedovi strany. Proto jsem se rozhodl prezentovat svoji vizi na to, jak vést stranu jiným způsobem, když se otevřela tato příležitost. Tuto vizi (ve verzi pro veřejnost) si můžete přečíst zde ». Verzi určenou pro členy, kde není nic tajného, ale jsou tam naopak nudné vnitrostranické věci, si mohou členové a příznivci přečíst na intranetu Svobodných.

Nevidím se jako volební lídr a premiér České republiky – která je na tom mimochodem mnohem lépe, než si často připouštíme – vidím se jako dobrý servisman pro volebního lídra Svobodných a v případné profesionální politice buď jako backbencher nebo jako rušič ministerstev. 😉 Na zaujetí davů a volební lídrovství mají Svobodní kvalifikovanější lidi, já jim chci jenom poskytnout co nejlepší servis.

Hezký nový rok!

PS: Džíny bohužel nemám ani jedny. 🙁

Proč neodcházím ze Svobodných

Několik libertariánů oznámilo na Facebooku a na Twitteru, že ukončí svoje členství nebo příznivectví u Svobodných ke konci ledna, kdy jim vyprší členské/příznivecké příspěvky.

Komentoval jsem to už ve svém projevu na sněmu Svobodných (vyžaduje přihlášení):

„V poslední době jsem zaznamenal několik případů, kdy nám lidi přestávají důvěřovat nebo dokonce odcházejí ze strany, protože se jim nelíbí něco, co strana udělala. Ale podle mě to nedává logiku. Pokud chceme něco změnit na straně, tak bychom se naopak měli stát členy té strany anebo kandidovat do funkcí, protože pokud z té strany odejdeme nebo ji přestaneme volit, tak se určitě nezmění.

Pokud by existovala strana, se kterou souhlasím na sto procent, tak bych nemusel být člen – to přece nemá smysl. Mohl bych si ušetřit čas, peníze, všechno možné. Ale tím, že jsem člen strany, tak se můžu podílet na jejím chodu. Takže bych poprosil všechny a apeloval bych na ně, aby se stali členy nebo aby kandidovali do funkcí právě, pokud se jim něco nelíbí na Svobodných.“

Pokračovat ve čtení „Proč neodcházím ze Svobodných“

Česká politika prchá od idejí

Nejsme jako politici, makáme. Podpoříme každou dobrou myšlenku. Nejsme vpravo ani vlevo, jsme vpředu. V komunální politice nejde o politiku, ale o řešení problémů.

Podobných bezobsažných frází slýcháme z úst politiků spoustu každý den. Zatímco 90. léta byla érou nevinnosti, kdy strany i jejich představitelé věřili tomu, že mají před voliče předstupovat s jasnou ideologií a jasným programem, v poslední době se k sobě strany přiblížily natolik, že se podobají jako vejce vejci. Některé strany pak zrušily programy docela:

Pokračovat ve čtení „Česká politika prchá od idejí“

Zmatené myšlenky k eurovolbám

Eurovolby 2009 byly prvními volbami, do kterých jsme jako mufloni šli. Vážně jsem si tenkrát myslel, že se tam dostaneme. Zisk mizerných 1,2 % hlasů pak vyústil v to, že jsem sepsal takovýto článek, ze kterého ta frustrace přímo tryská. (A tímto se omlouvám všem tehdejším voličům ODS, na které jsem se tak nesmyslně obořil.)

Pět let je dlouhá doba. Tehdy jsem si ani nevěřil na to, že bych se měl hlásit na kandidátku, letos jsem chtěl být co nejvýše. Nakonec mě primárky vynesly na páté místo za samé kvalitní kandidáty, takže si rozhodně nemůžu stěžovat. Myslím, že naše kandidátka byla fakt nabitá osobnostmi a schopnými politiky (kteří bohužel ještě nedostali šanci stát se veřejně známými).

Nicméně letos jsem byl naopak přesvědčen, že uspět nemůžeme. Po výsledku podzimních voleb jsem byl značným optimistou, ale volební kampaň byla neskutečně frustrující. Vypustili jsme do toho jenom z centrálního rozpočtu pět a půl kapra, další obrovské částky přispěli jednotlivci v krajích nebo krajské rozpočty a při započítání ceny obětavé práce mnoha a mnoha dobrovolníků se dostaneme do mnohem, mnohem vyšších částek. Ale i přes tuhle masivní (aspoň na naše poměry) kampaň to vypadalo, že eurovolby vůbec nikoho nezajímají. Pokračovat ve čtení „Zmatené myšlenky k eurovolbám“

Svobodní vysílají do europarlu rozmanitou šestici

Zřejmě si říkáte, že všichni členové Svobodných musí být stejní. Nebo aspoň minimálně kandidáti. Všichni podle jednoho mustru. Vždyť přece Svobodní jsou známí svoji ideovou vyhraněností, údajnou dogmatičností a lpěním na Hayekovi. Skutečnost však nemůže být dále od pravdy. Dovolte mi představit první šestku našich kandidátů do europarlamentu a zdůraznit rozdíly mezi nimi.

1. Petr Mach Petra Macha asi netřeba představovat. Ph.D. z financí, učitel ekonomie, vydavatel Laissez Faire. Doménou Petra Macha je ekonomie, určitě ale není žádný fachidiot. Naopak bych řekl, že v poslední době ve svých vystoupeních ekonomickou argumentaci prakticky nevyužívá.

Jak všichni dobře víme, Petr Mach je českou verzí pravého britského gentlemana. Vždy klidný a věcný, ale s oponentem si poradí velmi snadno.

Naopak 2. Jiří Payne se nebojí v debatě zvýšit hlas a zdůraznit tak, že to, o čem mluví, je závažná věc. Neshodnu se s ním na všem, ale rozhodně se ho vyplatí poslouchat. Obrovsky sečtělý a inteligentní člověk, hodně vychází z tradic první republiky a z nás všech Svobodných se nejlépe vyzná v politické práci. Kdo ho někdy viděl, jak maká na kontaktní kampani, musí před ním smeknout. Je to ryzí euroskeptik, který by se skvěle hodil jako opoziční politik do EU. Pokračovat ve čtení „Svobodní vysílají do europarlu rozmanitou šestici“

Euro: ošklivá měna, která vede k bankrotu

Před patnácti lety předpovídal Milton Friedman, laureát Nobelovy ceny za ekonomii a největší postava ekonomie druhé poloviny dvacátého století, že euro vydrží pět až patnáct let a že se eurozóna roztrhne při první krizi.

Letos „slavíme“ patnáctý rok s eurem. V referendech euro odmítli Dánové a Švédi, Britská vláda si na referendum raději ani netroufla. Po záchranných balíčcích pro Řecko a Irsko a po loupeži vkladů na Kypru už euru nevěří nikdo, kromě eurohujerských politiků.

Hospodářský růst v zemích eurozóny se v lepším případě zastavil, v horším případě se dostal do negativních čísel. Studie ukazují, že čím více eurocentralizace země prožila, tím hůře se jí daří. Pokračovat ve čtení „Euro: ošklivá měna, která vede k bankrotu“

Můžou euroskeptici kandidovat do europarlamentu?

Spousta lidí se nás ptá, jak můžou euroskeptici kandidovat do europarlamentu. Někteří k tomu připojují, že jde o pokrytectví. S tím nelze souhlasit.

Předně si musíme uvědomit, že evropský parlament je mocenská instituce. Každá politická strana usiluje o podíl na moci. Je tedy logické, že každá strana včetně Strany svobodných občanů kandiduje do evropského parlamentu.

Chtít méně Evropské unie je zcela legitimní, i když v této chvíli opoziční názor. A cožpak nemohou v evropské demokracii existovat opoziční názory, pouze souhlasní kývači? Divná demokracie. Pokračovat ve čtení „Můžou euroskeptici kandidovat do europarlamentu?“

Debata kandidátů na místopředsedy

Podle Stanov Svobodných (viz) končí po každých sněmovních volbách mandát současného republikového předsednictva a do tří měsíců musí být zvoleno předsednictvo nové. Je to vynikající pojistka proti tomu, aby horké hlavy osnovaly haškovské puče.

Předseda vyhlásil volbu na týden od 30. listopadu. Na post místopředsedy se přihlásilo kromě současných čtyř místopředsedů dalších osm kandidátů.

Na Ask.fm někdo zmínil, že by bylo dobrý uspořádat debatu kandidátů (to jich teda ještě nebylo 12). Nápad se mi líbil, tak jsem se ho ujal. Situaci jsem podcenil — nejenom, že jsem skoro neměl čas na přípravu, ale nakonec jsem ještě onemocněl zákeřným kašlíkem. Na fóru mi bylo po právu dáváno najevo, že to pěkně schytám, pokud někomu budu nadržovat. Ukočírovat debatu ve dvanácti (nakonec při dvou neúčastech jenom deseti) lidech přede jenom není jednoduché.

Debata měla tři části. Obecné otázky pro všechny kandidáty, dvouminutovou minizpověď každého kandidáta a dotazy z publika. Karel Zvára mi naprogramoval aplikaci pro sledování času, která mi hodně pomohla, takže jsem každému dal skoro totožný časový díl debaty.

A na výsledek už se podívejte sami:

Nejzajímavější část (ty minizpovědi) začíná v čase 1:09.

Mně debata v rozhodování pomohla. Tak snad pomůže i vám.

Reakce na Jana Martinka

Pomalu dohánim resty z volební kampaně. AdaMM mě vyzval, abych zareagoval na referát Jana Martinka o programu Svobodných. Tímto zde tedy činím.

Fakt vám nevadí, že kromě svobody v tom, kam se kutálejí peníze („NIKDO, opakuji NIKDO mi do toho nesmí mluvit! NIKDY!“) jsou v ostatních programových bodech velmi konzervativní? Tedy přesněji, že staví nikoli na přístupu „dělejte si co chcete“, protože jste svobodní, ale „dělejte si, co si myslíme, že je správné, protože dobře víme, jak je to správně“?

I call bullshit. Kde v našem programu nebo jakémkoliv dokumentu je napsáno, že my víme, jak má někdo žít? Nikde. Obzlášť od voliče Zelených je to asi nějaká recese, stejně jako v jejich rapovém hitu „neprožít život ve státem danejch kolonkách“. No jasně, můžeš si žít, jak chceš, ale nesmíš jíst hranolky, nesmíš kouřit, nesmíš svítit žárovkou, nesmíš jíst jídlo z daleka atp. atp. Fakt liberální, wtz! Pokračovat ve čtení „Reakce na Jana Martinka“