(Únava blogera se pozná už podle toho, že nedokáže vymyslet titulek. 🙂 )

Psaní mojí bakalářky začíná zděšením. Naše fakulta (stejně jako naše katedra) je neschopná napsat článek nebo mail ohledně toho, jak má student postupovat na konci studia. Takže se všechno šíří šeptandou. A to včetně tradičního atributu šeptandy, totiž mýtů.

Najednou se ke mně doneslo, že už je pozdě, všichni učitelé jsou zabraný a bakalářku budu muset psát u nějakýho doktoranda, co nabízí úchylný témata jako třeba sociální politika. Co s tym, tywoe? Tak jsem psal proděkanovi Danovi, jestli je pravda, že nemůžu bakalářku psát na KEKE (katedra ekonomie). Ten mi odpověděl, že psát tam můžu, když mi to povolí šéf KHP (katedra hospodářské politiky), což je monsieur Ševčík.

Domluvil jsem se s Ing. Svobodou z KEKE, že můžu psát u něj. Avšak šéf KHP se na to netvářil moc přívětivě — což bylo možná způsobeno i tím, že jsem se u něj moc nepředvedl. Tak jsem se ho zeptal, jestli můžu psát u Dr. Chalupníčka (dále: P. Ch.), i když nevede bakalářskej seminář. Na to mi bylo odpovězeno, že vede. Samozřejmě nevede. Ale s P. Ch. jsem se domluvil, že u něj psát můžu a že dokonce můžu psát na téma, na který u něj píšu seminárku.

Tak jsem seminárku dopsal někdy na přelomu roku a dal jsem si voraz. 🙂 Ještě jsem musel napsat seminárku o centrálních bankách pro prof. Janáčka. Tu jsem odflák. A to hlavně proto, že už o tom bylo napsáno VŠE.

Když jsem měl hotový zkoušky, kontaktoval jsem P. Ch., jestli platí, že u něj můžu psát tu bakalářku. P. Ch. to potvrdil a já přišel na první konzultaci. Na tý jsem dostal 200stránkovou knížku a jeden paper k tomu. To mě utvrdilo v přesvědčení, že na konzultace je lepší nechodit. 🙂 První měsíc jsem zasvětil četbě různých zdrojů, z nichž některé se mojí bakalářky ani netýkaly.

Pak jsem musel významně omezit svojí účast v práci, protože se ukázalo, že bakalářka zabere víc času. První stránky se rodily v bolestech, kdy jsem často zíral hodiny do prázdný stránky a nic jsem nenapsal. Když jsem měl deset stránek a celkem dvě mrtvý místa, ze kterech jsem nevěděl jak dál, bylo mi ouvej.

Něco jsem odeslal ke druhé konzultaci a P. Ch. mi odpověděl tím, že mi poslal dalších 200 stránek paperů k přečtení. Ten nejdelší (80 stránek) jsem zdvořile ignoroval. 🙂 Psaní už šlo líp, nějak se to postupně blížilo závěru. Pro změnu jsem se zasekl na analýze tržních struktur. Proto jsem se objednal na další konzultace, kde jsme v plodné diskusi (která trvala dýl než konzultační hodiny) přišli na to, že ten systém Fair Tradu je nějakej divnej.

Práci jsem poslal k poslední konzultaci a následně dopsal, což si vyžádalo značné ponocování. Pak jsem jí ještě poslal na jazykovou revisi, neb jsem ji celou psal v angličtině.

Pak ještě jedna rychlá revise a konsultace visuálního stylu s Milanem a moh jsem jít tisknout. Jenže se ukázalo, že ceny v copy centrech jsou pořád na úrovni roku 1960 a že je tudíž nemyslitelný, abych to u nich tisknul. A tak jsem si to vytisk na vlastním Canonu. Tisk jednoho výtisku trval hodinua vypadalo to mnohem líp, než jsem čekal. Pak jsem to jenom nechal svázat do kroužkový vazby a bylo, woe.

Při odezvdávání na katedře se ukázalo, že jsem opět nedokázal vytrickovat náš školní informační systém (© Brno) a bakalářku do něj neodevzdal správně, přestože jsem jí odevzdal dvakrát. Měl jsem jí odevzdat do elektronickýho systému celkem třikrát. Ó got!

Pak mi poslali P. Ch. i oponent svoje posudky. A to v krásně imbecilním formuláři, který vytvořil nějaký hujer z naší fakulty na základě návrhu nějaké feministické píči z ministerstva školství.

Obhajoba pak byla naprostá fraška, protože vedoucí ani oponent nebyli přítomni a zkoušející doc. Ježek s doc. Durdisovou nečetli práci, abstrakt ani posudky, takže jsem si mohl říkat, co jsem chtěl. A dostal jsem jedničku.

Už na začátku, když bylo na webu k dispozici jenom zadání práce, oslovila mě firma Lambert Academic Publishing, že tisknou zajímavý akademický práce a prodávaj je a že by o tu mojí měli zájem. Tak jsem slíbil, že se ozvu, až to dopíšu. Když jsem to dopsal, tak jsem učinil, jak jsem slíbil. Hned druhej den mi přišla odpověď, že to berou a vytisknou.

Pak už to teda jenom chtělo přizpůsobit jejich požadavkům, vybrat texty na obálku, obrázek na obálku a bylo hotovo. Mělo by to tu bejt do osmi tejdnů.

Obálka by měla vypadat zhruba takhle.

Slovo závěrem. Takovýhle vážný psaní neni nic pro mě. I když jsem si tam několikrát zamachroval, kolik umim chytrejch výrazů v nejrůznějších jazycích světa, a i když jsem tam propašoval některý fórky, furt je to děsně suchý. Mě baví spíš fejetony a glosy. Bylo to pro mě celkem utrpení, přicházet sám na nějaký chytrý vědecký myšlenky (jednu podkapitolu jsem teda vypracoval podle bakalářky spolužáka). A už nikdy nic takovýho nechci psát…

PS: Doufám, že si tu knížku koupíte, vy šmejdi! 🙂